TŘETÍ ZPRAVODAJSKÝ ODBOJ ZAHRANIČNÍ

Karel Pacner

Díky premiéru Mirkovi Topolánkovi se opět začíná mluvit o třetím odboji. Není to nic nového. Pokusili jsme se to ztvárnit v televizním seriálu Československo ve zvláštních službách, který vysílala ČT 2 v roce 2002, a já ho zařadil do stejnojmenné knihy. Ovšem už 1. prosince 1999 se konalo kolokvium o třetím odboji na Filozofické fakultě UK v Praze. Tam jsem přednesl referát, který zde poprvé zveřejňuji.

SLOŽITÉ ZAČÁTKY

Na žádost České televize připravuji podklady k historii čs. výzvědných služeb. Uvědomil jsem si, že důležité místo tam hrají výzvědné skupiny 3. čs. zahraničního odboje, které působily v letech 1948-1956 na Západě. Začal jsem tedy číst svazky některých zadržených agentů-chodců v archívu MV. Zpočátku jsem je vybíral spíš náhodně, protože žádný seznam zatčených agentů-chodců neexistuje. Teprve při čtení jejich fasciklů jsem začal přicházet na další agenty, dále na jejich nadřízené, což byli většinou propuštění čs. důstojníci, a následkem toho i na některé skupiny a jejich vedoucí.Na základě toho jsem sepsal určitý obraz činnosti těchto skupin a poslal ho některým účastníkům těchto akcí - jak agentům-chodcům, tak jejich řídícím důstojníkům. Většinou žili v USA. Od nich jsem dostal zdrcující kritiku: Bylo to úplně jinak, agenti StB, rozvědky a VKR, kteří po našich skupinách v Rakousku a západním Německu pátrali, si hodně vymýšleli, stejně jako jejich nadřízení. Ani všechny výslechy zatčených agentů nejsou plně pravdivé.
 Pouze tedy o část těchto záznamů se lze opřít. Snažil jsem se tedy od agentů-chodců a jejich řídících důstojníků získat jejich verzi příběhů.
Trvalo delší dobu, než většina z nich se při návštěvách Prahy anebo potom během naší cesty po USA v roce 1997, kdy jsme je s TV štábem natáčeli, se rozpovídala. Část odmítla s tím, že to dodnes považují za tajemství a oni nebyli zbaveni slibu mlčenlivosti. Někteří zase byli tak ochotní, že mně své příběhy vypsali - ty jsme potom dopracovávali tak, že jsem jim posílal série otázek a oni na ně písemně odpovídali.
Bohužel v jednom případě se stalo, že se ztratil důležitý záznam. Důstojník, který ve skupině Františka Moravce řídil operaci VELKÝ METAŘ, během níž měl odejít Rudolf Slánský do SRN, mi napsal, že ve zvláštním dopisu posílá svůj deník z té doby. Místo toho přišlo jeho úmrtní oznámení a zmíněný deník na můj popud jeho kamarádi u jeho dcer už marně hledali.
S některými důstojníky, jako třeba s generálem Jaroslavem Kašparem-Pátým, jsem hovořil pouze jednou a on krátce nato zemřel. Nemohl jsem ho tedy vytěžit důkladněji, konfrontovat ho s některými svými novými zjištěními.
Získal jsem tedy osobní svědectví asi 25 lidí, které charakterizují činnost většiny důležitých skupin. Avšak jenom v menším počtu případů se tato vyprávění doplňují a navzájem se potvrzují. Jinými slovy: jsou to svědectví, která nemusí být vždy přesná, ve kterých se jednotliví lidé někdy i heroizují. Nicméně určitý obraz podávají.
Existuje i zdejší literatura, která popisuje činnost některých skupin. Ta je nejen poplatná době, nýbrž sloužila jako dezinformační zdroj. Prostě na řadu pravdivých informací se nalepily údaje zkreslující, které měly vystrašit čtenáře - pozor, všude máme své agenty! Tady bych chtěl upozornit na dvě publikace.
V roce 1966 vyšla v edici Magnet brožura Dirigent zákulisí autorů G. Gutha a O. Müllera. Líčila činnost Charlese Kateka, důstojníka CIA, který vedl akce proti ČSR. Ve skutečnosti ji napsali Ladislav Bittman z dezinformačního odboru centrály čs. rozvědky spolu s novinářem Miroslavem Hladkým. Měli dokázat, že čs. tajná služba dobře ví o všech amerických operacích. Samozřejmě to byl podvrh na nezasvěceného čtenáře.
O čtyři roky později, na sklonku další vlny útěků na Západ, se objevila na pultech knihkupectví kniha Sedmnáct let československým agentem na Západě. Novináři Eduard Pára a Luděk Náprava v ní vylíčili příběh bývalého diplomata Michala Pánka, kterého prý brzy po jeho útěku na Západ v roce 1949 zverbovali agenti z Prahy. Pánek tehdy pracoval ve špionážní skupině Jaroslava Kašpara-Pátého, podřízené CIA. Jenže tohoto člověka, který se jmenoval Pátek, získala rozvědka pomocí jeho bratra až koncem roku 1957, v době, kdy už Kašparův tým neexistoval.
Západních pramenů k této etapě existuje jenom velmi málo. Pouze jeden ze šéfů operací proti komunistickému světu ve 40. a 50. letech, který je řídil z rezidentury CIA v Mnichově, Harry Rositzke napsal paměti. V nich tyto akce obecně charakterizuje a potvrzuje, že jim Washington, Londýna a Paříž přikládaly velký význam. A z toho si můžeme odvodit, že získané informace považovaly na cenné.
Ověřit si činnost těchto skupin v amerických, britských a francouzských archívech není možné. Žádná výzvědná služba je dosud neodtajňuje.
Před několika lety začala CIA odtajňovat své operace z doby studené války. Ale v první etapě se to týká činnosti v Asii a potom takových klíčových období, jako byly kubánská krize a podobně. Operace, které by mne zajímaly, zatím nepřišly na pořad dne. Vím, že i oficiální dotazy našich úřadů na některé lidi (Ladislav Malý), které měly vést k objasnění nejasných případů, vyzněly naprázdno.
Zrovna tak Francouzi neodpověděli na dotaz, který se týkal uzavření písemné dohody o činnosti a financování čs. exilové služby z podzimu 1948. Tehdy ho měli podepsat Hubert Ripka a jeden vysoký úředník předsednictva francouzské vlády.
Pouze jednou se mně nepřímo podařilo potvrdit význam činnosti výzvědné skupiny. Požádal jsem vojenského atašé jednoho státu, aby finančně odškodnil vdovy po dvou popravených špionech. Třebaže centrála namítala, že s nimi neměla žádný smluvní vztah, zachovala se velkoryse. Po roce byly obě staré paní přijaty velvyslancem, který jim poděkoval, a potom každá dostala šek na víc než milion korun. Přítomen byl ministr vnitra a ředitel ÚZSI. Zdejší rezident této služby mne však požádal, abych to nezveřejňoval, a tak jsem mu s těžkým srdcem vyhověl.
Mimochodem: Jakmile měl zdejší agent smluvní vztah s cizí tajnou službou, po roce 1989 dostal buď on anebo jeho potomci domluvený honorář včetně úroků. Přitom některé služby vynaložily velké úsilí, aby tyto lidi našly. Ale když žádnou písemnou smlouvu neměl, když pracoval z protikomunistických pohnutek, nedostal nic. Zmíněný případ je tedy výjimkou.
Ovšem svým způsobem potvrzovali Američané některým bývalým agentům jejich činnost koncem 60. let. Znám případ, kdy v roce 1968 jeden uprchlík (Otakar Rambousek), který si před tím odseděl mnoho let za špionáž, požádal na jednom americkém velvyslanectví v západní Evropě o vízum, přičemž uvedl i své krycí jméno. Vízum dostal okamžitě.
 

POČÁTKY V NĚMECKU
 

Po únoru 1948 uteklo do západních sektorů Německa a Rakouska několik desítek tisíc lidí. Byla mezi nimi spousta mladých protikomunistických nadšenců, kteří považovali boj proti komunistického režimu za věc své cti. A zřejmě v tom spatřovali i kus dobrodružství. Vždyť všichni počítali s tím, že brzy začne válka a oni se po vítězství západu zase vrátí domů. Někteří se loučili se svými rodiči s tím, že to potrvá kratší dobu než německá okupace.
Mnozí bývalí politici si brzy uvědomili, že mohou zvýšit svou prestiž v očích západních velmocí, především pak důstojníků tajných služeb, kteří o ně pečovali, tím, že budou mít zajímavé a čerstvé informace z Československa. Proto některé z těchto mladých chlapců a děvčat najímali a posílali je zpátky, aby jim tyto zprávy nosili. Slyšel jsem však vyprávět, že některým politikům nosili z Prahy také jejich svršky a drahocennosti, které nestačili vzít s sebou - ale to je jiná kapitola. Zatím jsem na žádného účastníka těchto přechodů hranic nenarazil.
Je přirozené, že brzy se chopili organizování těchto agentů-chodců či kurýrů také americké, britské a francouzské tajné služby. Jednotlivé skupiny většinou zakládali bývalí čs. důstojníci, kteří za války působili na Západě, znali své partnery a z ČSR museli utéct. Je příznačné, že někteří z těchto důstojníků (Alois Šeda) nepřecházeli hranice naslepo, nýbrž po domluvě s pracovníky zdejších ambasád, takže byli vybaveni hesly a telefonními čísly, na kterých se měli v západním Německu hlásit. Tohle spojení platilo i pro členy jejich rodin. Dokonce znám případ, kdy čs. důstojník (Herbert Němec) předal americkému kolegovi v Praze své kufry a ten je poslal diplomatickou poštou do úřadovny vojenské kontrašpionáže CIC ve Vídni.
Mnohé skupiny vznikaly živelně v uprchlických táborech. Prostě bývalý armádní či policejní důstojník přemluvil několik mládenců, aby se vrátili domů a přinesli nějaké informace. Tihle kluci nebyli nijak vycvičení, mnohé pohraničníci či esenbáci chytili. Přesto někteří z nich přinášeli zajímavé zprávy a umožnili svým patronům, aby je Američané, Britové či Francouzi pochválili, začali s nimi počítat, přesunuli je do nějaké konspirační vily a podobně.
Všechno to probíhalo zpočátku velice chaoticky, bez jakéhokoliv řádu a přípravy. Ale to je v takové situaci pochopitelné. Kromě toho nesmíme zapomenout, že v západních zónách Německa a Rakouska působili protikomunističtí vyzvědači z řad uprchlých slovenských ľuďáků a prchalovců.
První, kdo začal tyto skupiny organizovat, byl zřejmě americký major Charles Katek se svým pomocníkem Kurtem Taubem, krycím jménem Frank Taylor. Oba českého původu, oba byli původně členy výzvědné služby OSS a později CIA, donedávna pracovali na vojenské misi v Praze, odtud byli koncem března 1948 vyhoštěni. Major Katek potom sídlil ve Frankfurtu a ve vilách po nacistických pohlavárech na jedné ulici rozsazoval šéfy jednotlivých skupin.
Kromě toho se zdá, že nějakou činnost měli na starosti důstojníci vojenské kontrašpionáže CIC a vojenské zpravodajské služby MIS. Dokonce i zpravodajská služba atomových výzkumů JNEIC vyslala několik lidí z USA do Mnichova, aby tam získávali informace anebo možná jenom je analyzovali od uprchlíků, samozřejmě z oblasti těžby uranu a atomového výzkumu.
První dvě skupiny vznikly prakticky ve stejné době. Podle svědectví Franka Taylora, se kterým jsem hovořil v roce 1997 v Salcburku, kde žil na penzi, založil plukovník Kašpar-Pátý svůj tým v květnu 1948. Rudolf Boleslav udává, že jeho strýc Alois Šeda ji ustavil 22. května.
Tehdy založil předsunuté pracoviště Taylor v Regensburku-Řezně, které se skrývalo pod označením Economical Research Unit. Pod ním se konstituovaly skupiny vedené majorem Rudolfem Drbohlavem, majorem Františkem Bogatajem a Jaroslavem Polachem, členem Obrany národa, potom bojovníkem u Tobruku a nakonec radistou u 311. bombardovací perutě. Taylor si nejvíc cenil Polacha - jeho skupina měla na 50 agentů, kteří nosili výborné informace. Bohužel dr. Polach zemřel před několika lety v USA a jeho manželka, která mu pomáhala, odmítala o tom hovořit. Nyní už je také mrtvá.
Ve Frankfurtu měli základny Kašpar-Pátý, jeho skupina byla původně největší, dále podplukovník Alois Šeda, známý odbojář z Obrany národa Václav Klabík a bývalý poslanec a slovenský odbojář dr. Michal Zibrín.
Vznikem těchto skupin odpadla Američanům jedna starost. Chycení agenti totiž dosud tvrdili, že pracují pro Spojené státy. Když je nyní StB zatkla, říkali a nelhali, že je vysílají rodilí Češi či Slováci. Ovšem američtí důstojníci měli ve všech štábech skupin rozhodující slovo.
Své agenty posílali vedoucí ke svým kolegům, kteří ještě zůstávali v armádě či ve vládních úřadech, a také ke kamarádům z druhého odboje. Část sítí 3. odboje se tedy formovala na základech 2. nekomunistického odboje. Vzhledem ke zkušenostem z války měly tyto sítě dobré zdroje informací a zpočátku i dobrou konspiraci. Na to zřejmě StB a VKR brzy přišly, a proto tyto potenciální informační báze rychle likvidovaly.
Údajně měl Katek velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos - naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na čs. území v prvních okamžicích po vypuknutí války.
Ve frankfurtském vojenském komplexu kromě toho sídlily také sekce polská, maďarská a ukrajinská. Výzvědné skupiny pro další státy se prý Američanům nepodařilo sestavit.
Z amerického sektoru Vídně organizovala špionáž uprchlická kancelář CIC, v níž pracovalo několik čs. důstojníků, vedli ji majoři Miloš Knorr a Herbert Němec.
To byl tedy stav na sklonku léta 1948. Ovšem je velmi pravděpodobné, že existovaly ještě další týmy, které se mně nepodařilo podchytit.
Francouzi a Britové zatím neměli žádné systemizované skupiny. Francouzi posílali do ČSR jednotlivé agenty. Některým dávali speciální úkoly. Například Radovan Luža měl v červenci 1948 zjistit, jestli by mohlo francouzské komando unést bývalého prezidenta Beneše i s manželkou na Západ. Akci údajně schválila francouzská vláda. Chtěli k tomu použít malých kurýrních letadel, s nimiž měli zkušenosti z války. Tyto stroje už některé politiky odvezly, jako třeba Ripku.
Také Katek uvažoval o odvozu exprezidenta. Ostatně prezident Harry Truman to v polovině srpna slíbil vlivnému Čechameričanovi Valouškovi. Ale tam zůstalo jenom u úvah.
Tyto plány nebyly proveditelné, protože Benešovo zdraví bylo velmi chatrné.
Když se začala práce jednotlivých skupin rozrůstat, Katek je postupně převedl z Frankfurtu do okolních měst, opět do zabavených vil.
Kromě toho dával Katek příležitost některým dobrým agentům-chodcům a organizátorům, kteří se osvědčili u velkých skupin, aby si založili vlastní malé týmy. Příkladem jsou Bohumil Lát, Zdeněk Václavík a Bohumil Valtr.
 

ORGANIZACE GENERÁLA INGRA
 

Mezitím jednal generál Sergej Ingr, který si získal reputaci u Spojenců jako ministr obrany londýnské vlády, se západními vládami o založení čs. exilové zpravodajské služby, která by operačně podléhala službám těchto států. Například 24. srpna 1948 žádal o pomoc ředitele válečné OSS generála Williama Donovana. Dopis podepsal jménem Přípravného výboru pro vytvoření svobodného čs. hnutí se sídlem v Londýně, jehož členy byli uprchlí politici. Druhý den jednal Ingr se zástupci britské MI 6.
V Paříži uspěl Hubert Ripka. Podařilo se mu získat souhlas premiéra André Mario, ministra zahraničí Maurice Schumana a ředitele výzvědné služby SDECE Henri Ribiera. Výsledkem byla smlouva s francouzskou vládou o financování čs. zpravodajské služby, kterou v září podepsali Ripka a Ingr - aspoň podle svědectví Radovana Luži. Měl to být úvěr, který později splatí čs. demokratická vláda.
Koncem roku 1948 se Ingr domluvil v Londýně. Hned požádal plukovníka Karla Procházku, aby se ujal organizace skupiny nazvané CIO (Czechoslovak Intelligence Office).
Nejsložitější rozhovory měl Ingr od února 1949 ve Washingtonu. Patrně ze dvou důvodů. Jednak Američané už měli fungující organizaci a jednak nechtěli, aby tato služba podléhala Radě svobodného Československa, tedy politickému orgánu. Nakonec se to vyřešilo, ale do činnosti těchto skupin nesměli čs. exiloví politici mluvit.
Také generál František Moravec, který za války vedl exilovou zpravodajskou službu, měl stejné ambice jako Ingr, ale neměl tu autoritu a podporu exilových politiků jako on. Podrobnosti o jeho jednáních neznáme.
Nakonec Američané Moravcovi nabídli, aby si zřídil vlastní skupinu. Zakládal ji někdy v zimě 1948-49, a to v amerických kasárnách ve Frankfurtu. Začal k sobě přetahovat od Kašpara-Pátého lidi a tím vznikaly třenice.
Nicméně z toho, co vím, jsem získal dojem, že Moravcův přístup k operacím byl ze všech velitelů skupin - možná s výjimkou Polacha - nejprofesionálnější. Kromě toho si vybudoval dvě rezidentury, přes které vysílal agenty - v Berlíně a ve Vídni.
Třebaže se někdy hovoří o Ingrově zpravodajské organizaci, je to jenom formální označení. Ve skutečnosti neměl tento bývalý čs. generál na bezprostřední činnost těchto výzvědných skupin žádný vliv. I když občas pořádal porady s jejich veliteli, jako třeba v dubnu 1950 v Mnichově. O jejich obsahu opět není nic známo.
Nově vytvořená CIA se stále rozpínala. U důstojníků CIC to vedlo k závisti a řevnivosti vůči CIA. Kromě toho CIA měla dojem, patrně oprávněný, že mezi spolupracovníky CIC, kteří prověřovali nové uprchlíky, je hodně komunistických agentů. Tahle atmosféra někdy způsobovala agentům-chodcům, kteří se po návratu z ČSR do Německa svým řídícím důstojníkům občas ztratili a neměli u sebe žádné doklady, při jednání na stanicích CIC nepříjemnosti.
Hodně agentů se z Československa také nevracelo - byli chyceni, vyšetřováni a odsouzeni. Některé se podařilo čs. kontrašpionáži převerbovat a poslat je zpátky. Bohužel tady chybí nejen čísla, ale nelze dělat ani hrubé odhady. Kruté výslechy samozřejmě vedly k tomu, že agenti většinou nakonec lidi, kteří jim pomáhali, vyzradili.
 

VRCHOL A KONEC
 

Výzvědná práce mnohé kurýry a jejich řídící důstojníky rychle vyčerpávala. Není proto divu, že už na podzim 1949 začali první z nich opouštět západní Německo. Většinou mířili do USA. Některé menší týmy proto zanikaly, jiné dostávaly nové velitele.
Velké skupiny mezitím zlepšovaly svoji organizaci, výcvik a přípravu agentů, někteří z nich se rovněž učili zacházet s vysílačkami. Podle shodného tvrzení mnoha účastníků přenášeli kurýři tyto stanice přes hranice, ale na žádného radistu jsem zatím nenarazil.
Když v létě 1950 zaútočili komunističtí Severokorejci proti jižnímu sousedu, obávali se Američané, že Rusové otevřou frontu v Evropě - obchvatem přes Rakousko a Prusko. USA nebyly dobře připraveny, protože musely poslat hodně vojáků poslat do Koreje. Katek tehdy objel všechny skupiny a zjišťoval, jestli jsou schopné samy dorazit buď za Pyreneje do Španělska anebo na francouzský břeh Atlantiku, odkud by se přeplavily na britské ostrovy.
V létě 1951 si pracovníci Moravcovy skupiny všimli, že Rudolf Slánský byl zbaven funkce generálního tajemníka KSČ a že jeho politická dráha je na sestupu. Chtěli mu proto nabídnout útěk na Západ přes východní Německo. Akci, kterou nazvali VELKÝ METAŘ, však dělali bez vědomí Kateka a Ingra. Úkolem navázat spojení se Slánským a převézt ho přes hranice pověřili agenta, který současně pracoval pro StB. Na tomto dablérovi samozřejmě celá operace ztroskotala, možná Slánského zatčení urychlila, ale nic víc. Moravec měl z této vlastně ilegální akce potíže, ale i nadále zůstal velitelem skupiny.
V červenci 1951 dokončilo Československo zadrátování svých hranic se západním Německem. Jediné schůdné ilegální cesty tedy vedly přes východní Německo a Rakousko. K dopravě zpráv se kromě toho používaly mrtvé schránky ve vagónech mezinárodních rychlíků. Američtí a britští technici rovněž našli ve vozech prostory, ve kterých se mohli agenti skrývat. Bohužel o tom, jestli je skutečně používali, mně nikdo nepotvrdil.
Na počátku roku 1952 vzniklo v Moravcově skupině oddělení rezistence. Major Herbert Němec vybíral velitele partyzánských skupin a sabotážních komand pro 3. světovou válku. První skupinu už začali Američané cvičit, ale začátkem léta ji poslali pryč a celý program náhle zrušili. To byl první signál, že propuknutí války v nejbližší době nehrozí.
Začátkem roku také proběhla reorganizace v Regenburku. Taylor odešel, jeho funkci převzal jiný Američan, potom se některé skupiny rušily. Lidé většinou odcházeli do USA. Nakonec Katek předal celý Regensburk Moravcovi. Také Kašpar-Pátý zůstal. Koncem roku existovaly pouze tyto dvě skupiny.
V zimě 1952-53 se shodli američtí a čs. důstojníci na nové taktice: Musíme posílat do ČSR méně agentů, ale kvalitněji vycvičených. Proto odjeli na jaře 1953 někteří čs. důstojníci na několikaměsíční zpravodajský výcvik do USA.
Moravec svou skupinu zredukoval. Američané ji přesunuli do svých kasáren v Mnichově, kde už několik měsíců sídlil Kašpar-Pátý.
Tehdy také zahájili na britských ostrovech výcvik agentů pro lety ve speciálních balónech. Mám dojem, že se nakonec uskutečnily jenom tři lety. Dva první balóny havarovaly během přistání - jejich výškoměr ukazoval ve stopách, ale lidé se řídili podle map v metrech. Oba agenti zahynuli. Jenom třetí, Ladislav Křivohlavý, úspěšně 31. října 1953 přistál, ale po dvou týdnech ho StB zatkla na Cínovci.
Ukazovalo se, že etapa prostých agentů-chodců končí. Začátkem roku 1954 odjel Moravec do USA a už se nevrátil. Jeho skupina živořila ještě rok. Přibližně ve stejné době skončil činnost Kašpar-Pátý.
 

ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA POD SDECE
 

Čs. politická zpravodajská služba, jak se oficiálně nazývala, vznikla v Paříži v polovině října 1948. Jejím velením byl pověřen generál Čeněk Kudláček-Hutník, styčným důstojníkem k Francouzům byl plukovník Ferdinand Monzer, člen Obrany národa ze začátku války. Postupem doby si tato skupina vytvořila filiálky v Innsbrucku a ve Vídni, výcvikovou základnu v Paříži a u Bodamského jezera v Rakousku. Vzhledem k tomu, že její zakladatelé nesehnali žádného spolehlivého Slováka, zaměřili se na činnost v českých zemích.
Avšak s ČSR sousedilo americké pásmo Německa. Proto musel Kudláček používat k vysílání svých agentů buď služeb některých amerických skupin, nejčastěji Kašpara-Pátého, anebo Vídně. Podle odhadu Radomíra Luži, který pracoval s Kudláčkem, bylo v akci neustále 10-15 agentů.
Od plukovníka Karla Procházky, který vedl CIO v Londýně, vím, že Kudláček měl v roce 1953 radistu v Plzni. Když tam totiž vypukly po měnové reformě nepokoje, dovídal se o jejich průběhu okamžitě a v rámci operativní výměny informací dával zprávy Procházkovi.
V roce 1952 se začala opevňovat čs. hranice také proti Rakousku. Poslední agent šel tudy do ČSR o dva roky později. Podle Karla Škrábka, který vídeňské operace řídil, to byl jediný kurýr, který se za jeho dvouletého působení nevrátil. Vídeňská rezidentura ukončila činnost v prosinci 1955.
Začátkem roku 1956 se pomalu rozpouštělo i pařížské velitelství. Většina lidí opět mířila do USA.
Existuje ještě jedna zvláštnost, která prošla pařížským tiskem. Od roku 1949 vysazovala SDECE některé agenty ve východní Evropě včetně ČSR z letadel DC-3. Ve výšce 150 metrů z nich skákali vycvičení muži pomocí speciálních popruhů. Údajně jich byla vysazena celkem stovka, ale není jasné, kolik z nich bylo Čechů a Slováků. Kudláčkovou organizací zřejmě neprocházeli.

 

LONDÝNSKÁ CIO
 

Skupina plukovníka Karla Procházky v Londýně CIO začala fungovat v únoru 1949. Postupem času zaměstnávala centrála 6-8 důstojníků a několik úřednic, od roku 1950 se ve větších západoevropských městech vytvářely rezidentury, na kterých bylo dohromady nanejvýš 24 zpravodajců.
První kurýry vyslal Procházka do ČSR už v létě 1949, a to přes Vídeň. Někteří nosili rovněž vysílačky. Podle Procházky jich nebylo víc než pět - jedna v okolí Řevnic, druhá na východním Slovensku, kam ji v září 1950 donesl Štefan Krajger. Vysílal rok a pak se odmlčel. Čs. radiokontrarozvědka jeho stanici zaměřila, ale nikdy ji nevypátrala. Podle Jana Frolíka z archívu MV Krajgerovo jméno neprochází spisy StB.
Podle Procházky používali jeho agenti vysílačky vždy pouze několik měsíců a potom se vrátili. Žádné místní lidi do obsluhy stanic nezaučovali. Před odchodem stanice zakopali.
Přechody hranic byly stále obtížnější. Proto pracovníci CIO přemluvili několik kapitánů Čs. plavby labsko-oderské, kteří připlouvali do Hamburku, aby pro ně vozili lidi a zásilky, většinou vysílačky. K vysazování agentů v ČSR se také užívaly malé balóny. Lidé museli projít výcvikem na britských ostrovech.
Avšak koncem roku 1955 na všechny agenty přicházející loděmi a balóny čekala StB. Někdo je zrazoval. Teprve po zatčení důstojníka MI 6 v Berlíně George Blakea v roce 1959 se přišlo na to, že to byl on - od roku 1955 pracoval pro KGB. Také Karel Zbytek-“Light“, který byl úředníkem v centrále CIO a začal pracovat pro čs. rozvědku, poslal do Prahy seznamy hamburských spolupracovníků.
Kromě toho měla skupina rovněž úkoly propagandistické. Například nechala přeložit Orwellovu knihu Rok 1984 do češtiny a posílala ji ze západního Německa do ČSR malými balóny.
V roce 1953, kdy se dokončovalo zadrátování hranic, však komunistický režim trochu uvolnil cesty na Západ - aspoň obchodníkům, sportovcům, vědcům a podobně. Britové si toho všimli a dávali Procházkovi seznamy cestujících z Prahy, kteří měli objednané letenky u jejich aerolinií. Pracovníci CIO potom odhadovali, koho z nich by mohli získat pro špionáž. Tímto způsobem vybudovali poměrně efektivní síť, kterým říkali BÍLÉ LINKY.
Avšak v létě 1956 ji prozradil Karel Zbytek, který měl jako administrativní úředník o těchto lidech víceméně přehled. Udělal to z jediného důvodu - potřeboval peníze. Postupem doby tedy získala StB dokonalý přehled o všech britských agentech v ČSR a pozatýkala je. Dva nejvýkonnější agenti byli popraveni.
MI 6 tedy v ČSR dokonale oslepla. Ale z profesionálního kontrarozvědného hlediska byla likvidace těchto sítí zásadní chybou. Kontrarozvědka měla tyto agenty dlouhodobě sledovat, případně mezi ně proniknout a spustit s Londýnem zpravodajskou hru. Ovšem to byl výsledek ctižádostivosti ministra vnitra Rudolfa Baráka, který chtěl politbyru ÚV KSČ přinést výsledky.
Na britské straně nikdo netušil, kdo byl strůjcem celého provalu. Raději proto v září 1957 organizaci CIO rozpustili. Pouze jednoho důstojníka převzala kontrašpionáž MI 5.
Tím 3. zpravodajský odboj zahraniční skončil.

 

VÝZNAM
 

Exiloví politici nebyli s působením této zpravodajské služby spokojeni. Vyjádřil to Ferdinand Peroutka jako vedoucí Pracovního sboru Rady Svobodného Československa v dopise ze 26. září 1956. Spojení exilu s domovem měl budovat a zajišťovat speciální referát RSČR, který řídil generál Ingr. „Výsledky činnosti referátu, ať už z příčin objektivních či subjektivních, však uspokojivé nebyly a důsledky tohoto stavu exil těžce pociťuje.“ Peroutka si neuvědomoval, že zpravodajská služba nemůže být podřízena přáním rozhádaných politiků.
Podle Peroutkova memoranda chtěla Pracovní skupina Rady „převzít kontrolu a řízení agendy bývalého referátu pro speciální záležitosti, obnovit jeho činnost na zcela novém základě, který by odpovídal potřebám československé zahraniční akce a rovněž snahám našich amerických přátel“. To se nepovedlo.
Když se dnes někteří členové zpravodajských skupin a jejich vedoucí ohlížejí za minulostí, cítí určité zklamání. Když jsem dopsal obsáhlý rozbor jejich činnosti, poslal jsem ji ho, aby text oponovali. Mnozí poslali zajímavé připomínky. Ale někteří byli rozčarováni. „Dodnes mně mrzí smrt jednoho kurýra, jehož jsem znal,“ napsal mi jeden z nich, který chce zůstat v anonymitě. „Zvlášť po přečtení Tvého díla, ze kterého vidím, jak to všechno bylo zbytečné, jak to mohli naši političtí velikáni vyřešit jinak.“ Samozřejmě toho, že pomáhali našim lidem v útěcích na Západ, nikdo ze zpravodajců a agentů nelituje.
Kriticky se na tento boj dívá historik Karel Kaplan: „Vysílání agentů-chodců bylo výsledkem špatného odhadu mezinárodní situace. Západ sázel na válku, která nepřišla. Málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, které aktivizovaly zdejší podzemní hnutí, posílila pozice Státní bezpečnosti a o několik let prodloužila její teror. Tím nechci snižovat hrdinství stovek mladých lidí, kteří tímto způsobem bojovali proti komunistické vládě. Jenom poukazuji na to, že platili životy a léty vězení za nedomyšlenost západních i našich exilových politiků, stejně jako šéfů tajných služeb.“
Jiný pohled má Zdeněk Mastník, který takřka celý život strávil jako redaktor čs. vysílání britské rozhlasové stanice BBC: „Jistě, konečný výsledek se může jevit jako zbytečné obětování důvěřivých lidí. Ale to bychom se dostali k opakování názorů, jimiž někteří hodnotili heydrichiádu. Skutečně měl pravdu domácí odboj, který nechtěl atentát na Heydricha kvůli případným těžkým následkům? Anebo musíme dát zadostiučinění odboji západnímu, který chtěl bojovat s nepřítelem za jakoukoliv cenu? To je věčná otázka.“