Marlene Tseng Yu – Síly přírody

Marcela Hančilová  

Výstavu pořádá Národní galerie v Praze – Sbírka moderního a současného umění v Malé dvoraně a v 5. patře Veletržního paláce  Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7 od 8. února – 27. března 2008. Jedním z důvodů, proč se do středu pozornosti dnešního trhu s uměním, stejně jako do výstavních programů muzeí a galerií a umělecké kritiky dostává čínské výtvarné umění, je jistě v to, že obohacuje dnešní kulturní diskurs fixovaný především na kódy posledních let, měsíců, týdnů, nebo dokonce i dnů o představy, energie a rytmy sahající do tradice s tisíciletými kořeny. Dílo americké malířky čínského původu Marlene Tseng Yu bychom měli v uvedené souvislosti vnímat jako projev, který již po několik desetiletí anticipuje nové možnosti setkávání a vzájemného obohacování západní a východní kultury, aniž musí čerpat z podob a modelů poetik pozdně moderního umění. Podstata její působivosti spočívá v tom, že autorka míjí kategorie a systémy vybudované v reakci na krizové jevy západní civilizace, a uchovává tak, v daleko větší míře než jiní, bezprostřední doteky s přírodním universem. Ty se totiž z umění posledních desetiletí převážně vytrácejí. Yu vstoupila do umění v šedesátých letech, kdy americký abstraktní expresionismus získával pověst nejvýznamnější tendence umění prvních desetiletí druhé poloviny 20. století. Abstraktní expresionismus uchvacoval energiemi barev a forem velkého formátu a svobodou syntaxe, která umocňovala iluzi, že americkému umění se podařilo překonat dilema uměleckých směrů stárnoucí Evropy. Čím větší ohlas abstraktní expresionismus získával, čím hlubších analýz se dostávalo jeho povaze a původu, tím více se prosazovaly souvislosti abstrakce a modernismu a vystupovaly otázky svobody subjektu ve společnosti a umění. Mnohé v abstraktním expresionismu zůstalo spojeno s tvůrčími revolucemi 19. a 20. století. Není proto divu, že významný americký kritik moderního a současného umění, Donald Kuspit, vidí ve své studii o Marlene Tseng Yu, vydané roku 2005, její tvorbu v souvislostech návratů abstraktní malby k jednomu z kořenů abstrakce – k romantismu. V romantismu se poprvé do středu námětů promítá potřeba osvobozujícího se tvůrčího sebevědomí z modelů a schémat předešlých kultur, touha spojit se s nekonečným universem a nelézt v energiích a tvarech přírody rezonanci, sílu i útěchu.

Vstup Marlene Tseng Yu do amerického umění však ukázal jiné rytmy a motivace, než znalo umění založené na romantickém vcítění do přírody a kosmu. Příroda je od samého začátku dodnes přirozenou součástí malířčiny tvorby. Na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let se promítala především do textur, kterými sice navazovala souvislosti s díly pozdní fáze abstraktního expresionismu, ale zároveň začínala formovat i svůj přístup vzdalující se kategoriím a vztahům, v nichž se umění a trauma moderní lidské existence staly komplementárními jevy. Rukopis a formát její malby míjí mnohé z toho, co bylo podstatou romantické revoluce. Obraz sám není ani závěsným obrazem ani nástěnnou malbou, tedy formami známými z tradic západní civilizace. Je prostorem papíru či plátna rozprostírajícím se v řadě formátů sahajících od zobrazení útvarů, které autorka vytváří jedním štětcem, až k rozměrům několika metrů, které jsou výsledkem práce mnoha štětců spojených do jednoho, širokého přes metr a schopného zaznamenat pohyby hmot a mas. Přitom v jejím postoji a díle není nic gigantického. Téma a způsob komunikace mezi kulturou a přírodou jen přirozeně pokračuje jak v rytmu malířčina vlastního díla, tak v souvislostech jejího postoje ke světu přírody, který se s rozvojem civilizace stává stále ohroženějším. I když tání ledovců se v posledním desetiletí stalo Marlene Tseng Yu klíčovým námětem, těžko bychom ji mohli nazvat ekologickou aktivistkou. U ní se uplatňuje něco podstatnějšího než hysterická reakce zmatené společnosti, která se na jedné straně podílí na ničení životního prostředí a ztrátě vztahu k přirozenému světu a na straně druhé účelovým politizováním ekologických problémů prohlubuje propast mezi kulturou a přírodou. Marlene Tseng Yu dnes odpovídá na některé z otázek, jež otevřel Roger Caillois, když hledal v době avantgardní víry v budoucnost technického pokroku souvislosti mezi odlišnými systémy kultury a přírody. Caillois se ptal, jakou hodnotu mají ve světě moderních technologií takové projevy přírody, jako jsou minerály, oblaka nebo křídla motýla, a odpověď nalézal v širším časovém a významovém dosahu, než v jakém spočívala tehdejší avantgardní přítomnost. I Marlene Tseng Yu směřuje k projevům, které nám obnovují vztah k přírodě ve vazbách sahajících hluboko do trvajících procesů naší ontogeneze. Do ní patří stejně nevyčlenitelné hodnoty jako nekonečný pohyb hmoty nebo skladba našich vjemů, které podmiňují nejen pohyb kreslící či malující ruky, ale i reflexi trvání a pomíjivosti našeho místa v přírodním universu.