Zvolení Bobošíkové by mělo blízko k únorovému puči

Martin Stín

Prezidenta může dělat celkem kdokoli, řekli si komunisté, zapomínajíce dodat: jde o to, jak. Jejich výběr kandidátů pro druhou volbu byl celkem náhodný a připomíná mou poznámku z minulého článku, že v prezidentské volbě by za jistých okolností mohlo uspět i gorilí mládě Moja. Náhoda ukázala na kandidátku, která je jistě důstojnější, jediná z předestřeného výběru byla ochotná vrhnout se do víru dobrodružství, to navíc bez předběžné podmínky zajištění podpory napříč politickým spektrem. Náhoda tomu chtěla, že z předloženého seznamu by v případě zvolení byla tím nejpřijatelnějším východiskem z nouze. Její nezapomenutelná dravost, kterou projevila v zápase s „televizními vzbouřenci“ a praxe poslankyně europarlamentu by našly zhodnocení i v úřadě prezidenta republiky. Její motivy a možný výnos z nejisté investice jsou jasné. Janě Bobošíkové skončí v příštím roce mandát europoslankyně a má tedy nejvyšší čas, aby se začala starat o svou budoucnost. Bude-li se znova ucházet o zvolení do europarlamentu, pozornost, kterou na sebe strhla v těchto dnech, později dobře zhodnotí. Její naděje, že bude zvolena prezidentem, je blízká nule, právě o to cennější by byl nečekaný úspěch, získaný v podstatě bez námahy. Ze tří uchazečů je jediná, která nemá co ztratit.

Komunisté oznámili nasazení svého kandidáta do druhé volby již před tou první a jejich sdělení bylo přijímáno s nedůvěrou. Stejně, jako plnili během první volby vše ostatní, dostáli i tomuto svému slibu či spíše hrozbě. Úvaha, že tak úmyslně vyšli vstříc Václavu Klausovi, i když jsem se jí v minulém týdnu také zabýval, mi nyní připadá zkratová. Pokud by se opakovaly podmínky prvního velmi těsného počtu hlasů pro stávajícího prezidenta, mohl by odliv nepatrného počtu hlasů ve prospěch Jany Bobošíkové způsobit nezvolení Václava Klause v 1. a 2. kole. Zejména v případě tajného hlasování nelze úplně vyloučit možnost, že by Jana Bobošíková mohla uštípnout ždibec hlasů z jeho tábora. Daleko hůře by ovšem byl postižen Jan Švejnar, který by přišel o podporu většiny komunistů a možná i několika přeběhlíků ze socialistického tábora. Komunisté tak skutečně nasadili v poslední chvíli do bitvy tajnou zbraň, kterou mohou vydírat dosavadní souputníky z tábora „švejnarovců“, do něhož byli z neporozumění také zahrnováni. Podmínky, jež požadují za stažení nominace Jany Bobošíkové, jsou zhruba stejné, jako ty, na které přistoupila paní europoslankyně. Pustí-li Janu Bobošíkovou do druhé volby, budou riskovat vytvoření špatných vztahů mezi nimi a Janem Švejnarem, jež by jim v případě jeho zvolení nebyly příjemné.

Komunisté svým rozhodnutím degradovali Jana Švejnara na šachovou figurku, o jejíž vedení se přetahují špinavé ruce tří hráčů.

Znamená to, že v této prezidentské volbě půjde méně o to, kdo sedí na Hradě, ale hlavně o budoucí podíl komunistů na moci výkonné a o zařazení České republiky do gravitačního pole geopolitického vlivu buď U.S.A. nebo Ruska. Do choulostivé situace se dostane Jan Švejnar, jenž je považován za nástroj zajištění amerických zájmů v České republice: přijmou-li sociální demokraté a zelení podmínky komunistů, nezbude jim nic jiného, než  rychle vysvětlit panu profesorovi, že v některých věcech bude muset rychle změnit názorovou orientaci, nechce-li ztratit jejich podporu. Odolají-li sociální demokraté a zelení komunistickému vydírání, jejich záměr, prosadit na Hrad na nich závislého a proto jich poslušného Jana Švejnara, zcela jistě ztroskotá. Může pak být zvolen Václav Klaus, nebo také nikdo a vyrazíme k urychlenému přechodu na přímou volbu prezidenta. 

Nepravděpodobné zvolení spíše pravicově orientované Jany Bobošíkové by vzhledem k slibům, jež dala komunistům, paradoxně mělo účinky blízké únorovému puči z r.1948: příští vládu by sestavoval Vojta Filip, komunisté by v ní obsadili důležitá ministerstva a jistě by v koalici se  sociálními demokraty pro ni získali mírnou většinu.

 Nicméně všechny představitelné scénáře důsledků vydírání „švejnarovců“ hrozbou skutečného nasazení Jany Bobošíkové ukazují zvolení Václava Klause jako nejrozumnější východisko ze situace.  Je jisté, že by využil všech skulin v ústavě, aby udržel komunisty mimo vládu, dokud se důsledně netransformují v moderní evropskou stranu demokratického socialismu.  Díky svému niternému vlastenectví a názorové svébytnosti by vyvažoval vlivy geopolitických zájmů velmocí, a snažil by se předejít budoucímu ohrození naší národní bezpečnosti.  Při našem nedostatku výrazných osobností by bylo jeho vypuzení z Hradu v době, kdy ještě nedosáhl vrcholu svých intelektuálních sil, a nahrazení někým, kdo by musel začít „od píky“, plýtváním  lidským materiálem.    

Vyšlo na Politikonu