Václav Klaus je člověk idejí

Mirek Topolánek 

Úřad prezidenta republiky se v naší zemi tradičně těší mimořádné úctě. Parlament, bohužel právě naopak, jen nevelké popularitě. Obávám se, že uplynulé týdny, dny a hodiny ukázaly, že tomu tak není náhodou. Nedůstojné tahanice, mediální útoky, účelová argumentace, zpravodajské hry a snahy omezovat a kontrolovat svobodnou volbu senátorů a poslanců, které doprovázejí výběr nového prezidenta republiky, ukazují, že se určité síly na naší politické scéně nezastaví takřka před ničím. V panice z vlastní neschopnosti čelit férovými politickými prostředky další volbě úspěšného prezidenta a v zoufalé snaze nahradit hysterickou pseudoprezidentskou kampaní normální opoziční politiku, znevážily věc tak vážnou a odpovědnou, jakou volba prezidenta republiky nepochybně je. K demokracii patří soutěž, snaha o změnu a prosazování vlastní politiky. V tomto smyslu vítám, že Václav Klaus není kandidátem jediným. Ovšem cena, kterou už teď platíme - znechucení veřejnosti, další ztráta důvěry v politiku a politiky, se mi zdá příliš vysoká. 

O mých neshodách s Václavem Klausem byly popsány tuny papíru. Většinou to byly nesmysly, mýty, někdy pouze názorové rozdíly, odlišné pohledy na danou věc. Dnes mohu s čistým svědomím prohlásit. Po listopadu 1989 jsem svou představu o vlastenectví, demokracii a svobodě měl spojenou spíše s hrdiny mých oblíbených knih, měl jsem ji vyčtenou, neprožitou, vypovídající spíše o formě, než o obsahu. Jestli někdo ovlivnil mé porozumění těmto základním hodnotám, jestli někdo do vysněné a vyčtené formy vložil obsah, byl to Václav Klaus. To on mě naučil takovému vnímaní vlastenectví, které je na hony vzdáleno nacionalismu, či fangličkaření a evokuje pocit národní hrdosti a sounáležitosti, takovému chápání demokracie, které nevyžaduje rezignaci na pevný vlastní názor, takovému pojetí svobody, které předpokládá osobní odpovědnost a nebere jiným právo na jejich kus pravdy. Děkuji Václavu Klausovi nejenom za tuto jeho roli v mém životě, ale hlavně za jeho prvních pět let v prezidentské funkci a pevně věřím, že dostane-li šanci v dalších pěti letech, přesvědčí všechny volitele - tak jako přesvědčil mne. To říkám s plným vědomím toho, že jsem přijal osobní politickou zodpovědnost za jeho zvolení. Neutíkám před ní, nehledám už dopředu kličky a vytáčky. Věřil jsem, že stejně se zachovají i ti, kteří si zvolení Václava Klause nepřejí. Ti, které neinspiroval tak, jako mě a nenaučil je vítězit. Věřím, že ve druhé volbě zváží tito politici rozdíl mezi vítězstvím a porážkou, zváží rozdíl mezi jistotou a skokem do neznáma, zváží skutečnost, že volí prezidenta pro 10 a půl milionu obyvatel. A především věřím, že budou ve druhé volbě volit zodpovědně a svobodně!

Poslanci a senátoři by si měli uvědomit, že volí prezidenta pro 10 a půl milionu občanů. Ti  mají právo na volbu důstojnou a svobodnou. Stejně jako kandidáti a stejně jako my, volitelé. Kandidátem většiny českých občanů, kandidátem Občanské demokratické strany, kandidátem řady dalších poslanců a senátorů a kandidátem mým je Václav Klaus. Plautus kdysi řekl: „Poslouží-li staré slovo nové příležitosti, je to dobře.“ A to platí i nyní. Před pěti lety jsem doporučil našeho kandidáta volitelům těmito slovy: „Profesor Václav Klaus napsal a řekl toho tolik, že jeho názory na každou jednotlivost společenského života jsou veřejnosti důvěrně známé. Svými politickými skutky vždy potvrzoval, že to, co míní, míní vážně. V politice je jen málo lidí tak transparentních, čitelných a důsledných. Nesnadno se pronáší laudatio na člověka, o kterém všichni vědí všechno.“ Na tomto laudatiu bych nyní nemusel měnit ani čárku a zkušenost, kterou jsem s Václavem Klausem, prezidentem této země, udělal, mě nenutí ke změně. Doba jeho prezidentování nebyla vždy idylická. Svět se proměňoval rychleji než dříve, podobné to bylo u nás. Česká republika byla v mezinárodním kontextu aktivní politicky, vojensky i humanitárně. Jestliže si dnes v mezinárodním porovnání stojíme docela dobře a rovněž si poměrně dobře žijeme, jestliže rychle doháníme, co jsme zmeškali za předchozí půlstoletí, pak to nebylo mimo Klause, navzdory Klausovi, nýbrž za jeho přičinlivé a kritické spoluúčasti. A právě Klausův positivistický kriticismus je to, co by nikoho nemělo odrazovat, nýbrž inspirovat.

Řekl jsem tenkrát: „V domácích poměrech se Václav Klaus vyznačuje zdůrazněnou korektností, smyslem pro fair play, úctou k danému slovu, k psaným nebo ústním dohodám, byť by to byly dohody s politickými odpůrci, respektem k právu každého na odlišné politické názory.“ Chce s tím někdo polemizovat? Pak nevnímá, že za těch pět let na Nový rok vítal v Lánech čtyři premiéry. Mnohokrát naše politická scéna prožívala zmatky a turbulence na pokraji opravdové krize. Jako normální lidé z masa a kostí, i my v ODS jsme často měli za to, že jenom naše postoje jsou ty správné, že jenom naše názory jsou v zájmu celé společnosti. Nezažívali jsme nejednou pocit ukřivděnosti z prezidentovy zdůrazněné nadstranickosti a neutrality? Teprve časem jsme poznali, že to nebyla jen neutralita, nýbrž nadhled, rozhled, schopnost vidět dál a zůstávat prezidentem všech — i těch, kdo se ostýchali olíznout poštovní známku s prezidentovým portrétem a bláhově si zapíchli do klopy odznáček „Klaus není můj prezident.“

Odvolával jsem se tehdy na obavu Václava Havla, aby se příštím prezidentem nestal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval. Pokud někdo do tohoto popisu dokonale sedí, tak to není Václav Klaus. Komu vždy vadil a koho vždy štval? Trpaslíky na špičkách. Generály po bitvách. Génie průměrnosti. Ty, kteří si dodnes pletou Evropskou Unii nekriticky s definitivním rájem na zemi, ty, kteří si z klimatického fenoménu zřídili politickou živnost, ty, kterým je milejší světově-evropské nevystupování z řady. Ty kterým je milejší provinčnost politické žvanírny před činem. To proto, že je to muž silných názorů, které nikdy nebývají aritmetickým průměrem momentálně platných pravd a módních banalit. Jeho transparentnost, čitelnost a důslednost nevyvěrají z jednoduchosti. Každou obecnou pravdu se snaží podrobit analýze, každý problém se pokouší do hloubky poznat a přetavit v pozitivistické a nikoliv malomyslné řešení. Takovému mysliteli se říká „člověk idejí“. Je to konzervativní myslitel. Sloveso „conservare“ v latině znamená „schraňovat, nebo ochraňovat“. Proto jeho myšlenkový svět nemůže být zcela cizí těm, jimž také leží na srdci ochrana významných hodnot: lidských práv a občanských svobod, rodiny, sociálních jistot nebo přírody. Důležité je, že svými silnými a rázovitými názory se nikdy nepokoušel zatarasit cestu ke společenskému diskursu, spíše burcoval a provokoval k přemýšlení. Ano, ve světě se toho o něm hodně napsalo, souhlasného i nesouhlasného. Česká republika má zkrátka prezidenta v nadstandardním provedení, prezidenta v dobrém slova smyslu exkluzivního, prezidenta jehož názory svět poslouchá a přinejmenším o nich diskutuje. Neslaných-nemastných názorů, které nikoho nebolí, nevzrušují, nezajímají, a které vždy kopírují pohodlný většinový proud, které kloužou po povrchu populismu, těch je plno.

Řekl jsem tehdy také: „Václav Klaus je bytostně zakořeněn v českém prostředí, nikdy se nesnažil být ředitelem všehomíra, ale jen a jen českým politikem. Celé jeho počínání doma i v zahraničí vychází z jediné priority, a tou jsou zájmy českého státu. Svůj osobní úspěch vždy poměřuje úspěchem České republiky. Budiž mi dovoleno použít trochu archaického výrazu. Václav Klaus je to, čemu se říkalo dobrý český vlastenec. V globalizujícím se světě tato vlastnost určitě nebude na škodu prezidentovi České republiky.“ A nebyla. Obzvlášť při volbě prezidenta je zmíněná vlastnost veledůležitá. Dwight Eisenhover měl nepochybně pravdu, když prohlásil: „Každý problém ve svém počínání jsem poměřoval jedním jedinými metrem: Je to dobré pro Ameriku?“ Měl pravdu, protože byl prezidentem americkým. Prezident, kterého zvolíme v současné době my, by se měl ve svém počínání poměřovat jiným metrem: "Je to dobré pro Českou republiku?"