Kdo seje vítr…

Mgr. Jan Skácel

            Když mne můj přítel Pavel Sedláček při sklence vína požádal, abych se společně s ním dne 24. ledna účastnil na jedné pražské obchodní akademii debaty o holocaustu, ani v nejmenším jsem netušil, co se z toho následně vyvine. Domníval jsem se, že se budeme o některých věcech zcela reálně bavit v historických souvislostech, že vedle dvou dam, které přežily koncentrační tábory, se zúčastní i některý představitel židovských organizací, a že bude možno, třebas i po skončení, si vyříkat různost některých pohledů na politické poměry v České republice. Debata proběhla v relativně klidném ovzduší, přítomní, včetně kolegy Sedláčka a mne, obdrželi diplomy s poděkováním nesoucí název „Děkujeme, že jste přišli a pomohli nezapomenout.“ Ani ve snu mne nenapadlo, že celá diskuse bude mít mediální dohru. Jako první se ozval server časopisu Týden článkem "Antisemita ve škole na diskusi na téma holokaust". Dne 29. ledna následoval článek pana Roberta Oppelta v Mladé frontě DNES s titulkem „Na debatu o holocaustu přišel extremista“ a o dva dny později v Hospodářských novinách článek „Národní strana uráží oběti holocaustu“, zde se angažoval ředitel Židovského musea pan Leo Pavlát, a ještě tentýž den pak v deníku Metro, dle zprávy ČTK, přišlo sdělení náměstkyně pražského primátora paní Kousalíkové, že na debaty tohoto druhu bude na školách dohlíženo ze strany magistrátu jako zřizovatele. Pan Pavlát se odvolává na sdělení paní Evy Vaňousové, jedné ze dvou přítomných dam, které přežily peklo nacistických koncentráků. Možná by bylo lépe, kdyby požádal vedení Obchodní akademie o zapůjčení příslušné kazety, neboť celý pořad byl snímán školní televizí.

            V úvodu debaty o definicí holocaustu se kolega Sedláček skutečně letmo zmínil o onom dnešním ekonomickém nadužívání holocaustu, přičemž jasně zdůraznil, že v žádném případě hrůzy nacistických koncentráků nezpochybňuje. Pan ředitel Pavlát v tom vidí urážku obětí holocaustu. Mohl by laskavě vysvětlit, proč u nás na toto téma vyšla kniha „Průmysl holocaustu“, vydaná v roce 2006 nakladatelstvím Dokořán s doslovem docenta politologie Filosofické fakulty UK PhDr. Pavla Barši? Autorem této knihy není žádný antisemita ani revizionista, ale židovský profesor politologie na DePaulově universitě v Chicagu Norman G. Finkelstein, jehož rodiče přežili nacistické hrůzy v Osvětimi. Sám autor knihu představuje slovy: „Tato kniha je rozborem průmyslu Holocaustu a zároveň jeho obžalobou. Na následujících stránkách vyložím, že Holocaust je ideologickým zobrazením nacistického holocaustu. Jako většina ideologií je, i když nepatrně, spojena se skutečností. Holocaust není libovolným výtvorem, nýbrž spíše vnitřně promyšleným konstruktem. Jeho hlavní dogmata podporují politické a třídní zájmy. A Holocaust skutečně potvrdil, že je nepostradatelnou ideologickou zbraní. Jeho prostřednictvím se jedna z vojensky nejsilnějších zemí světa s otřesnou bilancí v oblasti lidských práv sama obsadila do role státu „oběti“, a stejně tak si status oběti přivlastnila nejúspěšnější etnická skupina ve Spojených státech. Tento zdánlivý status oběti s sebou nese značné dividendy – především imunitu proti kritice, byť i oprávněné. Mohu dodat, že ti, kteří tuto imunitu využívají, se neubránili morální zkaženosti, která je s ní obvykle spojena.“

            I když o této knížce vím, nikdy jsem z ní nepoužil slůvko argumentace. Na můj vkus je příliš kontroverzní a příliš radikálně levicová. Nicméně bych panu řediteli doporučil, aby si přečetl stranu 94 a pochopil, kdo se vlastně nejvíc o šíření antisemitismu stará. Pokud se mne týče, tak jsem se v úvodu diskuse pokusil politologicky definovat holocaust jako státní politiku Třetí říše vycházející z ideologie NSDAP, jejímiž duchovními zdroji byl Hitlerův „Mein Kamf“ a Rosenbergův „Mythus dvacátého století“. Právně došlo k zakotvení tak zvanými „Norimberskými zákony“, na jejichž základě byl za Žida prohlášen ten, kdo měl dva židovské prarodiče. V diskusi jsem dále řekl, a to na rozdíl od ostatních, že termín holocaust lze použít pouze na Židy a Cikány, nikoliv třeba na Čechy. Nás to teprve čekalo, bylo to vyjádřeno v nástinu nástupního Heydrichova projevu do funkce zastupující říšského protektora.

            Když více méně odeznělo první kolo diskuse, položila paní Slezáková (druhá dáma, která přežila koncentrační tábory) otázku, co je příčinu vzniku antisemitismu. Vystoupil jsem a řekl, že u nás v Čechách, na Moravě a Slezsku to má výrazně národní podtext, protože v době Rakousko-Uherska se Židé hlásili převážně k němectví.

            Samozřejmě došlo k polemice a já se opíral o stejné důkazní materiály jako ve svém článku z 19. ledna. V podstatě asi tolik: Zatímco po nástupu Hitlera k moci jsme přijímali ve složité hospodářské krizové situaci a jako na běžícím pásmu z Německa židovské běžence, jmenoval jsem konkrétně Heinricha, Thomase i Gollo Manna, židovský kapitál se snažil o likvidaci svého majetku u nás. Živnobanka například odkoupila v roce 1938 od H. Petschka severočeský uhelný revír. Když byl náš zahraniční odboj v Anglii v počátcích v silné finanční tísni, požádal dr. Beneš H. Petshka o osobní půjčku 50.000 dolarů. Odpověď byla negativní. Stejně negativně k našemu odboji se chovaly i ostatní kapitálové židovské kruhy. Vůbec nikdo z nich nebral v úvahu, že to byla první československá republika, která jejich majetku poskytovala právní ochranu.

            Co toto mé vyjádření má společného s urážkou obětí holocaustu, nevím. Pan ředitel Pavlát to možná vysvětlí. Pro pořádek říkám, že mu oba články, tento i onen z 19. ledna zašlu.

            A ještě něco by stálo za dotaz. Dne 12. září roku 1999 uspořádala Židovská obec debatní večer o Kafkovi. Byli pozvání i čeští spisovatelé. Celý večer se hovořilo jen a jen v jazyce německém. Češi nestáli pořadatelům ani za to, aby byl zajištěn simultánní překlad. Čili – nejen tenkrát, ale opět i dnes.

            Na osobní invektivu, že jsem spolupracoval s Národní aliancí - ano je to pravda. Stalo se tak na jejich vlastní žádost, tato spolupráce nakonec byla ukončena. Bylo to v roce 1999, kdy jsme je poprvé pozvali na naši manifestaci, na které jsme vyjádřili před velvyslanectvím Jugoslávie svou solidaritou s bratrským srbským národem, v době, kdy dcera československého velvyslance v předválečné Jugoslávii v roli americké ministryně zahraničních věcí byla hnací silou vojenské intervence proti bratrskému srbskému národu, kterému má být uloupeno jeho historické území – Kosovo. Z Kosova, kde žilo mimo Srby a Albánce pokojně řada národnostních menšin, mezi nimi několik desítek tisíc Židů, se dnes stává druhý albánský stát. Po bezprostředním skončení intervence, kdy se vrátili Albánci a zahájili etnické čistky, zbyl v Kosovu jeden jediný Žid – ředitel Židovského musea v Prištině. A zde jen maličkost. Nemám to doloženo, ale říká se, že této dámě zachránili jako malému dítěti Srbové život. Dále bez komentáře. V té době jsem zažíval trauma – ztrácel jsem víru v ideály euroamerické civilizace. Tolik na adresu pana ředitele Pavláta.

            Pokud se týče článku pana redaktora Oppelta, který citoval moji větu z článku z 19. ledna, že pokud zde došlo k antisemitismu, že si za to většinou Židé mohli sami, tak se jedná o větu vytrženou z kontextu. Napsal jsem ji a podal na základě historických pramenů také důkazy. Pan redaktor nic nevyvrátil, ani se nesnažil. Takový způsob žurnalistiky připomíná v době dávné nacisty a v době nedávné komunisty.

            Server Tyden.cz zřejmě bedlivě sleduje mou činnost. V létě minulého roku se nějaký pisatel podivoval nad tím, proč jsem svolal vzpomínkové shromáždění u příležitosti 90. výročí bity u Zborova. Jmenoval mne a kolegu Kopala. Že jako hlavního přednášejícího jsem pozval renomovaného historika, navíc z poloviny židovského původu, o tom již nemluvil. Nyní mne pro změnu někdo z nich nazval fašistou. Bylo-li to v souvislosti s mým údajným antisemitismem, pak je to vzorová ukázka naprosté politické nevzdělanosti. Fašisté většinou nebyli antisemité, takový Mussolini antisemitismus zuřivě popíral (Emil Ludwig, „ Osmnáct rozhovorů“). Jenže to by dotyčný redaktor musel znát rozdíl mezi nacismem a fašismem. Doporučuji mu proto k četbě stať Raymonda Arona, francouzského politologa židovského původu, z knihy, která se jmenuje „Dějiny dvacátého století.“ Pisatel zde vysvětluje rozdíly.

            Nejsem nacista, ani fašista, jsem nacionalista. Takový nacionalista jako byl Palacký, Kramář, Dyk, ale i třeba Lev Borský. Jako příslušník hrdého národa jsem se narodil a jako takový chci i umřít. Jenže takovým pojmům pan redaktor zřejmě nerozumí, je to asi nad kriteria hodnot jeho etického chápání.

            A pokud se týče sdělení paní náměstkyně primátora, že magistrát bude na školách kontrolovat besedy o holocaustu, tak lze jen konstatovat, že komunisté kontrolovali a vedli mládež tak dlouho, až se proti nim vzbouřil celý národ. Jsou to trochu totalitní praktiky. A proto se také nelze divit tomu, co si lidé myslí o dnešních našich představitelích. Budu citovat z Práva ze dne 1. února jen titulek: „STEM: dnešní politici nejsou lepší než totalitní“. Jistě pěkné vysvědčení. A protože to v celé kontinentální Evropě nevypadá s demokracii dnes právě nejrůžověji, nelze se ani divit výroku známého německého liberálního sociologa Ralfa Dahrendorfa, který říká, že 21. století bude stoletím autoritativních režimů.

            Inu, ne nadarmo se říká, že kdo seje vítr, sklízí bouři.