Za vším hledej...    nikoli ženu, ale...

 Martin Stín

Prudký vzestup postavení Jana Švejnara v utkání  o prezidentský stolec z outsidera, prosazovaného pouze hrstkou „zelených“ politiků, ve favorita sociálních demokratů, následně ve  vážného konkurenta Václava Klause, je jen jedním z pozoruhodných rysů letošních prezidentských voleb. Dalším je vytvoření jednotné fronty „antiklausovců“, v které se sdružili „zelení“ s kryptokomunistickými sociálními demokraty a komunisty. S nimi svorně v jednom šiku klušou novináři nejrůznější názorové orientace, kteří by se v postojích k jiným otázkám sotva sjednotili. Jejich vztah k hlavě státu přerostl až do veřejně projevované neúcty, provázené pejskovsky oddaným sledováním každého slova a kroku jeho protivníka. Jejím nezastřeným projevem byl např. úvod k úternímu přenosu setkání prezidentských kandidátů se sociálnědemokratickými senátory, v němž moderátor tvrdil, že přenesení jednání do salónku a vyloučení senátorů ostatních klubů si vyžádala Kancelář prezidenta republiky. Odlišné oficiální stanovisko Hradu zřejmě moderátora veřejnoprávní televize nezaujalo, ač od jeho zveřejnění dne 24. ledna měl dost času se s ním seznámit. Skutečně zvláštní pojetí vyváženosti a objektivity informací!

Viditelné důvody sjednocení politiků, lišících se deklarovanou základní světonázorovou orientaci, jsou různé. Zcela průhledné a nemravné jsou u sociálních demokratů. Jde o prostou mstu za to, že Václav Klaus po volbách neustoupil před chorobnou touhou Jiřího Napoleona Paroubka po moci a neumožnil mu sestavit vládu, podporovanou komunisty. Věrnost politickým zásadám a volebnímu programu sociálních demokratů a  nesouhlas s prezidentovými postoji v některých citlivých politických otázkách, jako je evropská integrace, zapojení České republiky do amerického systému protiraketové obrany či vládní opatření k ozdravení veřejných financí hrají nepodstatnou roli. Když jde o uraženou ješitnost, vše ostatní jde stranou. Dokladem správnosti mého tvrzení je skutečnost, že se sociálním demokratům zalíbil liberální ekonom, v řadě otázek jim značně vzdálený. Prostě: „Antiklaus“ ať je jaký je, jen když je. 

Komunisté se shodují s postojem sociálních demokratů ze stejných důvodů. Navíc je pohání zklamání z odsunutí do nedohledna vidiny brzkého zpřístupnění vládních křesel, které by jim Paroubkovo vládnutí přiblížilo. Proslýchá se však, že půjdou dále za prostý odpor vůči Václavu Klausovi a budou se snažit vůbec znemožnit zvolení prezidenta v prvé volbě, aby zvýraznili důležitost své úlohy v našem politickém systému. Je to podobné jako Paroubkovy obstrukce v době povolební krize: parlament se bude po několik týdnů zabývat neplodnou činností, aby se prosadil sobecký skupinový zájem jedné politické strany. Voliči toto plýtvání přece rádi zaplatí. Pokud to komunisté skutečně provedou, přiznají se pouze ke své pravé tváři: zatímco ideální demokracie má být mocí z lidu a pro lid, komunistická moc se rodí z klamání lidu, zcela nezastřeně se nad něj vyvyšuje a většinou působí proti jeho zájmům.

Hlavním kamenem úrazu v přístupu „zelených“ k prezidentovi jsou jeho názory na ideologizaci ochrany životního prostředí a globalizace. Nechápu sice jeho zaujetí, s nímž se pouští do sporů až o „technické podrobnosti“, jako je počítání druhů živých organismů, nicméně na druhé straně odmítám fanatismus, s nímž „zelení“ vnímají prezidentovy názory. Především neznám jediný případ, kdy by se Václav Klaus vetováním zákona postavil proti politice ochrany a zlepšování životního prostředí, prosazované  „zelenými“. Nezaznamenal jsem na jeho straně žádný krok, jenž by směřoval k odstranění „zelených“ jako jeho odpůrců z politického života. Naopak „zelení“ se vůči němu chovají militantně a usilují o jeho vyloučení z politického života, ač k takovému chování nemají  věcné důvody a opírají se pouze o demagogii.

Pokud by lídři všech tří stran společně poctivě posoudili vliv Václava Klause na plnění jejich volebních programů, sotva by jej mohli označit za reálnou překážku jejich snahám. Právě proto je jejich jednota, provázená jednohlasostí štěkotu hlídacích podvraťáků demokracie, nápadná a vyvolává dojem, že může mít  ještě další, neveřejný důvod. Říká se „za vším hledej ženu“, ale zde to zřejmě neplatí. Spíše bych řekl, že v tomto případě platí pravidlo „za vším hledej byznys“. Zatímco politici tančí před veřejnosti své tanečky a hrají divadlo, za viditelnou scénou se rozhoduje o zájmech hospodářských korporací. Výjimečně vyrazí spojení politiky s velkým byznysem na povrch jako hnis z vředu  při takových „nehodách“, jako bylo prozrazení snahy firmy Sodexho Pass o ovlivnění daňového zvýhodnění zaměstnaneckých stravenek. Jinou takovou „nehodou“ bylo zmaření jistých obchodních zájmů exministrem Pavlem Němcem rozhodnutím o vydání „katarského prince“ do jeho vlasti. Překažení obchodu bylo důvodem zuřivosti, s kterou byl napadán, přičemž i zde se uplatnila nápadná jednohlasost médií. Zmíněné  příklady jsou ovšem jen špičkou ledovce. O většině případů propojení velkého byznysu a politiky se nedovíme. Pro pochopení hloubky sporu mezi Václavem Klausem a „zelenými“ si musíme uvědomit, že např. uplatnění jejich představy o budoucím rozvoji naší energetiky se velmi silně dotkne nejrůznějších podnikatelských zájmů, a to na nadnárodní úrovni. Omezení těžby uhlí na straně jedné a zabrzdění rozvoje jaderné energetiky na straně druhé se promítne do omezení některých odvětví hospodářské činnosti. Na druhé straně se podpoří dovoz plynu a rozvoj výrob a služeb, které s jeho užíváním souvisí, dále se soustředí pozornost na výrobu zařízení pro využívání alternativních zdrojů a na pěstování plodin pro energetické využití. Říkat nahlas, že hrozba ovlivnění podnebí působením skleníkového efektu se zveličuje, je totéž, jako mluvit proti podnikatelským zájmům, jejichž úspěšnost závisí právě na uznání její důležitosti. Velkým obchodem bude vybudování amerického radaru. Vlažný postoj k tomuto projektu je nežádoucí pro ty, kteří na něm vydělají. Ve světě, v němž velký byznys a média jsou spřízněny majetnickými vztahy a společně ovlivňují politiku, je vznik jednotné fronty vymítačů  ďábla Václava Klause pochopitelný.

Volitelé by se proto měli před rozhodnutím o vložení hlasovacího lístku do urny zamyslet nad tím, jakým obchodním záměrům stojí Václav Klaus v cestě, a naopak, komu prospěje americký ekonom Jan Švejnar, a volit pak přiměřeně možnému budoucímu věcnému přínosu obou uchazečů pro hospodářský rozvoj země. Ten věru nebude spočívat v tom, co kdo slíbí, ale ve skutečných činech, jež se dají od toho kterého kandidáta očekávat přiměřeně hloubce jeho znalosti potřeb země.

Vyšlo na Politikonu 31.1.2008