Pan Nikdo z Odnikud

Martin Stín

Když jsem po prvé slyšel slogan „Havel na Hrad“, považoval jsem jej za recesi. Zejména na venkově byl Václav Havel téměř neznámou osobou bez vlivu na veřejné mínění. Díky vůli neznámých vodičů loutek, jimi směrovanému stádnímu pudu novinářů a stranické disciplině komunistických poslanců se zdánlivý nesmysl stal skutečností a z neznámého dramatika se stala ikona „sametové“ revoluce, modla pro velkou část národa. Dnes jsme svědky podobného jevu. Touha některých politiků za každou cenu pokořit  Václava Klause přivedla na scénu Jana Švejnara, pro většinu národa téměř stejně neznámého a bezzáslužného jako před lety Václav Havel. A zdánlivě nezávislí novináři, předstírající názorovou rozmanitost, se na povel skrytých vodičů loutek opět sešikovali do jednohlasně štěkající smečky, která začala ovlivňovat mysli občanů tak, aby v nich obraz pana Nikoho z Odnikud přetvořili na novou modlu, která z nich vytěsní dosud obdivovaného Václava Klause.

V podmínkách čtyřicetileté komunistické totality se nemohly zformovat politické elity opozičního smýšlení. Požadavek, aby byl do čela státu zvolen osvědčený politik, zkušený profesionál, odměněný zvolením za nesporné zásluhy o rozvoj státu, by byl na počátku nové éry nesplnitelný. Dnes máme za sebou téměř dvě desetiletí života v podmínkách parlamentní demokracie, umožňujících růst názorově rozrůzněných politických osobností. Pokud navzdory tomu partajokratičtí pleticháři nenašli mezi sebou vhodného „Antiklause“, svědčí to o dvou věcech: především o nevyzrálosti našich politických elit a dále o síle osobnosti Václava Klause, s nímž si nikdo z domácích Napoleónků, Všeználků a Všudybylů netroufl změřit síly.

Proto musel přijít Jan Švejnar, který se k možnosti zvolení prezidentem cizí země staví se stejnou lehkostí, jako kdyby se ucházel o zajímavý study-leave na zahraniční univerzitě. Svázán závazky ze svého dosavadního života sahá po odpovědnosti nesrovnatelně větší, než měl kdykoli dříve: přestože je připoután k U.S.A. slibem občanské věrnosti, uchází se o úřad, jehož výkon je v civilní i vojenské oblasti neslučitelný se závazky vůči cizí, byť spojenecké zemi. Amerického občanství se nevzdal a dosud ani jednoznačně neoznámil, že tak učiní ihned, jakmile bude zvolen. Nevzdal se ani místa ve vedení Československé obchodní banky, která je se státem ve sporu. Ač dosud pouze jeden z několika tisíc tuctových profesorů ekonomie, mezi nimiž nijak zvlášť nevyniká, uchází se o úřad, který je pro většinu národa neoficiálním symbolem státnosti, vnímaným až s monarchickou úctou. Sám jej však za nejvyšší možný vrchol své životní kariéry nepovažuje. Ostatně svým budoucím „poddaným“ projevil hrubou neúctu, když se jim představil životopisem, zkrášleným členstvím v neexistující nominační komisi Švédské královské akademie věd. „Prezidentování“ v neznámé rozvojové zemi v srdci Evropy (tak nás vidí „muž z ulice“ ve Švejnarově vlasti) by  pro něj zjevně bylo zábavnou životní zkušeností, po jejímž uzavření by se patrně vrátil zpět domů, do své pravé vlasti, k zabezpečené  kariéře.

Jan Švejnar si vede racionálně v tom směru, že s pomocí pevně sešikovaného houfu mediálních roztleskávačů se uchází o přízeň národa souběžně s vyjednáváním o hlasy s voliteli, jež jediné vede k viditelnému výsledku. To je v pořádku, neboť by bylo špatné, kdyby poslanci a senátoři nedopatřením zvolili prezidentem náhodného pocestného, jehož jméno by si běžní občané neuměli vybavit: prozradili by tím na sebe, jaká je skutečná míra jejich úcty či spíše neúcty k voličům. Vyzdvihovat ho kvůli jeho spanilým jízdám po republice nad Václava Klause, je ovšem demagogie a nesmysl: každý z nás Václava Klause nějakým způsobem zná a má na něj svůj názor. Není třeba, aby nám ho jeho volební štáb předváděl jako cirkusového medvěda. Tím spíše není na místě kritizovat ho za odmítání veřejné debaty s vyzyvatelem: slova nejsou činy a nic jiného, než řečnickou zdatnost nám prezidentští kandidáti nepředvedou. Zásluhy Václava Klause o stát jsou při vší kritičnosti k němu nezpochybnitelné a Jan Švejnar proti nim postaví pouze sliby a kritiku privatizace, založenou na úvahách o tom, „co by bylo kdyby“. Mimo to si myslím, že požadavek, aby se prezident postavil jako rovný rovnému vyzývateli, který ve svém životopise uvedl nepravdivé informace, hraničí se snižováním důstojnosti postavení prezidenta republiky.

Sama prezidentská kampaň Jana Švejnara ukazuje, že dosud nepochopil, kam přišel a co zde má vidět. Ve svých projevech rozdává obecné sliby, za jejichž neplnění by jej v budoucnu nebylo možno kárat, protože jejich obsah je natolik nekonkrétní, že jsou nekontrolovatelné. Zejména jde o sliby člověka, který si myslí, že bude určujícím hybatelem politického vývoje, podobně jako prezident jeho vlasti. Přehlíží, že naše funkce prezidenta je konzervativní, přísluší jí velmi omezené pravomoci a směr vývoje společnosti určuje vláda. Pokud si někdo myslí, že Jan Švejnar jako člověk nesvázaný s poměry Augiášova chléva české politiky ji vyčistí od korupce, klientelismu a neumětelství, mýlí se: i kdyby to skutečně byl jeho zájem, nebude mít odpovídající pravomoci, aby cokoli změnil. Slibuje nám, že pod jeho vládou půjdeme vpřed: to jsou ale sliby, zatímco dlouhá dráha, kterou naše země urazila od chvíle, kdy se Václav Klaus stal ministrem financí až do současnosti trapné prezidentské volby je dobře měřitelná. Vyčítá-li se Klausovi euroskepticismus či dokonce euronegativismus, Jan Švejnar projevil v těchto dnech naprosté nepochopení evropského politického myšlení výrokem, že bychom se měli přestat ohlížet do minulosti a měli bychom hledět pouze vpřed. Politika všech evropských zemí včetně Ruska (a tam zvlášť výrazně) je silně svázána s jejich národními tradicemi. Všichni v Evropě přemýšlejí, odkud vyšli, kým jsou a kam chtějí dojít. Mnohonárodní a mnohojazyčná Evropa není americký melting pot: souběžně s intergračními procesy a jako jejich přirozená protiváha se prosazují snahy o upevnění identity jednotlivých národů. Je to zvláště patrné u těch, jež neusilují o vlastní stát. Např. Katalánci si vydobyli autonomii blízkou státní nezávislosti. V našich specifických podmínkách by se ovšem opomenutí pohledu zpět leckomu hodilo: lépe by se dařilo pokusům o prolomení restituční hranice roku 1948, úsilí o vrácení moci komunistům či vstřícnosti vůči ruským geopolitickým záměrům. Chtivých rukou, jež čekají na okamžik, kdy uposlechneme Švejnarova pokynu, je hodně, a to na všech stranách našich hranic i uvnitř země.

Jan Švejnar se postupně stále více vymezuje vůči stávajícímu prezidentovi, jehož činí odpovědným za neblahé průvodní jevy privatizace. Dobrovolně se staví do postavení pověstného frajtra, jenž se po prohrané bitvě cítí být generálem. Má to náramně jednoduché: v ekonomii a politice si nelze nic zkusit předem na nečisto.  Ten, kdo v kritickou chvíli rozhoduje, musí jít s kůží na trh, ale nerozhodnout nemůže. Kritizovat dodatečně věci, jež se nezdařily, je laciné a není spojeno s žádným rizikem.  Je to špatně i proto, že po počátečních porážkách přišlo konečné vítězství.  Sám Jan Švejnar nemá žádné politické zkušenosti, ani za sebou nemá významné manažerské působení. Ve své vlasti by se asi jako politik neuplatnil. Není známo, že by se pokusil aspoň o úřad senátora. Ostatně snad by se ho měl někdo z jeho obdivovatelů zeptat, proč ho nelákala politická kariéra v jeho vlasti. Jako vysokoškolský pedagog se umí dobře vyjadřovat a má příjemné vystupování, toť vše.  Kdo nic neudělal, nic nepokazil, není ušpiněný od vykonané práce.  To jsou všechny jeho přednosti, jež může nabídnout. 

Nechci tvrdit, že je Václav Klaus nenahraditelný a nepřekonatelný. Původci snah o jeho vypuzení z Hradu  ovšem podléhají optickému klamu, že se jejich protivník v případě volební porážky vypaří. Nikdo neuvažuje, co se stane, bude-li vypuzen z Hradu. Jeho odpůrce by měl varovat příklad Václava Havla, jenž se sice zdánlivě stáhl z politického života, ale stále si udržuje značný neformální vliv. Václav Klaus je mladší, vitálnější, dynamičtější, houževnatější a cílevědomější než jeho předchůdce. Skončí-li jako prezident, zbaven omezenosti pravomocí úřadu,  stane se silným politickým hráčem v soutěži politických stran o moc, s velkým vlivem na utváření koncepcí rozvoje státu, s nímž prezident nebude moci soutěžit. V nadcházející kampani před parlamentními volbami by byl velmi cennou posilou pro ODS. Takže Napoleónek, jenž řídí útok na Hrad, by si možná jeho dobytím připravil své Waterloo. Kdyby šlo jen o to, požádal bych Václava Klause, aby z volby odstoupil.

Včerejší Fleet Sheet´s Final Word přinesl myšlenku, že Švejnarova volební kampaň obsahuje poselství, že Česká republika není zemí pro staré muže (Eric Best se občas vyjadřuje velmi drsně) a že přišel čas, abychom se na věci začali dívat z jiného úhlu než dosud. Václav Klaus zatím nepřekročil věkovou hranici, běžnou u evropských politiků, ale i kdyby měl americký novinář pravdu, nemění to nic na skutečnosti, že jeho důstojným nástupcem může být jedině zkušený politik, vzešlý z domácích politických elit, nikoli pan Nikdo z Odnikud. Každý volitel, který se rozhodl vhodit do urny hlas pro Jana Švejnara, by si měl uvědomit, že tím potvrzuje kolektivní politickou impotenci naší politické reprezentace, tedy i svou vlastní.

Pomsta za neústupnost Václava Klause vůči Paroubkově úsilí o ustavení kryptokomunistické vlády  není ani tak pomstou na Václavu Klausovi, jenž zůstane i v případě nezvolení velkou osobností s nesmírným vlivem, jako pomstou na vlastním národu za voličskou podporu politické malosti.                                                (Vyšlo na Politikonu 24.1.2008 )