Proč bych volil Václava Klause

prof. Jiří Svoboda, režisér

Existuje snad většinová shoda v názoru, že Václav Klaus patří mezi několik velkých osobností, formujících vývoj po listopadu 1989 (osobně bych k němu přiřadil Miloše Zemana, Václava Havla a biskupa Václava Malého). Odbornou kompetenci není třeba zdůrazňovat (ta by konec konců měla patřit k samozřejmé výbavě každého, kdo se pohybuje na akademické půdě v úloze pedagoga).

Neprávem opomíjena je však Klausova hluboká znalost filosofických a společenskovědních kořenů. Každý, kdo systematičtěji sleduje jeho publikační činnost a náročnost obsahu a tématického záběru seminářů Centra pro ekonomiku a politiku (A.Comte, M.Friedman, J.B. Say, J.S.Mill, S.Freud, J.O.Gasset, V.Černý, A.Randová - a to neuvádím témata, která jsou Václavu Klausovi z povahy jeho odbornosti blízká), které pravidelně moderuje; každý, kdo zná rozsah jeho zájmu v oblasti literatury, filmu etc., musí uznat, že jde o osobnost v naší, ale i světové politice, zcela ojedinělou. Srovnání s TGM není rozhodně zavádějící.

Klausovy názory se zkrátka nerodí z letmo přehlédnutých stránek novin a časopisů a extraktů, načrtnutých PR agenty - mají kořeny a z nich vyvozené logické uspořádání. To mu umožňuje podílet se bez obav o vlastní prestiž na diskurzu, který nemá povahu obecně sdíleného klišé.

Takové je poselství Klausových argumentačně brilantních vystoupení na téma občanské společnosti, svobody a působení různých nevládních organizací. Takové je poselství reflexe Hayekových úvah o zájmech, pozicích a legitimitě moci intelektuálů v postindustriální společnosti. Takovou povahu má spor se soudcokracií, která vážně ohrožuje koncept demokratické společnosti nekompetentností, zpupností a egocentrismem. Václav Klaus sice průlom soudcokratické svévole do rovnováhy mocí nezhojil, ale svým sporem upozornil politickou reprezentaci i občanskou společnost na existující tendenci a rizika a nezbytnost řešení problému v budoucnosti.

Bylo by pro něj jistě pohodlnější se do podobných sporů, při vědomí kolegiální stavovské soudržnosti, nepouštět. Václav Klaus se však cítí vázán povinností, vyplývající z poslání hlavy státu, více, než ohledem na bezkonfliktní pohodlí vykonávaného úřadu.

Obdobný význam mělo i uplatňování prezidentova práva veta vůči některým zákonům, bez ohledu na aritmetiku, která předurčovala přehlasování Sněmovnou. Prezident Klaus totiž vnímá dílčí politické akty jako výraz vnitřně sourodého myšlenkového vesmíru, nikoli jen jako přetahování o majoritu, vyjadřující momentální psychické tenze uvnitř politických stran a mezi stranami a jejich obchodování "něco za něco" (kupř. chápání privilegovaného postavení rodiny jako zdroje schopnosti definovaného společenství přežít, nikoli jako instituce pro preferenci sexuálních orientací, či praktik. Nebo: vnímání rovnosti různých druhů umění a uměleckých aktivit z hlediska jejich nároků na veřejné prostředky).

Téma národních zájmů snad není třeba připomínat. Byť mnozí jakoby vytěsnili Česko-německou deklaraci, jejímž prostřednictvím vláda Věclava Klause narovnávala chyby, jichž se lehkomyslně dopustila reprezentace, vedená Jiřím Dienstbierem, když si v procesu znovusjednocení Německa odmítla nárokovat pozici v "Rozhovorech 2 + 4".

 

Obdobně pak neúhybné trvání Václava Klause na nekonfesní, laické podobě české společnosti. Vůbec snad není třeba připomínat rozsáhlou politickou i publikační činnost, jejímž prostřednictvím se současný president vždy znovu snažil argumentačně objasnit dvojí cestu EU a našeho postavení v jejím rámci.

Václav Klaus je dnes jednou z posledních záruk úrovně politického diskurzu, přesahujícího horizont každodenního dobývání, či ošetřování nabyté moci. Svědčí o tom vnitřní logika a argumentační preciznost názorů, ať už se týkají NGO, EU, Svatovítské katedrály, či klimatických změn.

Žádná z těchto aktivit Václavu Klausovi u mediálně vlivných skupin na popularitě nepřidala, což si prezident jistě uvědomoval předem. Ale právě to je na jeho osobnosti imponující. Právě to ho předurčuje k opakovanému výkonu funkce hlavy státu, jak byla založena nedlouhou českou republikánskou tradicí, v níž Hlava státu představuje specifickou instituci, nadanou především neformální autoritou a legitimitou nad rámec pozitivně vymezených kompetencí. Jistě ne náhodou je ve většině pravomocí, které jsou prezidentovi uděleny Ústavou, zakotveno stanovisko (hodnotový soud) jediného člověka, který se nemůže skrýt za vůli hlasovací většiny; přičemž všechna jednotlivá stanoviska by měla obsahovat logiku celku, který je v mnoha směrech hodnotovým směřováním nadřazený nad zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí (právo milosti, které přisuzuje prezidentovi kompetenci, jakou nemá žádná jiná Ústavou definovaná instituce, je z tohoto hlediska jistě symbolické).

Bilance pěti uplynulých let prezidentství Václava Klause je známá. Rozhodování Sněmovny a Senátu Parlamentu ČR v prezidentské volbě bude mít v tomto kontextu i jiný význam - transformovalo se vědomí společnosti od totality průměrnosti k respektu k hodnotám svobody?!