Tehdy komunisté tvrdili, že stát může řídit i obyčejná dojička od krav. Stejně tak si dnes myslí každý kdo má do análu díru, že rozumí ekonomické transformaci a pasuje se na fundovaného kritika kupónové privatizace. Od kdejakého posledního přidavače na stavbě tak můžeme slyšet o tom jak se díky privatizaci rozkradl národní majetek v hodnotě, která roste s počtem vypitých piv.

Obrázek zachycuje strůjce kuponové privatizace na semináři CEPu věnovaném vzpomínkám účastníků na ni - viz. "Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR"

Na začátku si musíme ujasnit jeden pojem. Neexistoval žádný národní majetek. Existoval jen majetek ukradený komunisty jejich původním vlastníkům a tento majetek byl komunisty pouze mizerně spravován. Mnohdy jen ždímán. Socialistické hospodaření zdeformovalo někdejší rozvinutou předválečnou ekonomiku takovým způsobem, že následná náprava nemohla dopadnout jinak než dopadla. Komunisté totiž přistupovali k hospodářství podle hesla „Po nás potopa".
Pokud jsme se chtěli vyhnout totálnímu kolapsu ekonomiky, bylo nutno převést „všelidový" majetek do konkrétních rukou. Ona všelidovost by totiž při pověstné čecháčkovské nenechavosti, zákonitě vedla k tomu, že za pár okamžiků by už nebylo co privatizovat. Uplynulých 40 let totiž poskytlo českým nenechavcům důkladný trénink. Z těchto příčin mi potom vychází, že nejvíce privatizaci kritizují ti, kterým tak bylo znemožněno, aby si uvedeným způsobem nakradli sami. Takže onen kritizovaný „útěk před právníky" byl ve skutečnosti útěkem před drobnými i velkými rozkradači.

Dalším, s oblibou opomíjeným faktem je, že kupónovou metodou se privatizovala vcelku zanedbatelná část „národního" majetku. Takže i kdyby byl rozkraden veškerý majetek privatizovaný kupónovou metodou, rozhodně nelze mluvit o rozkradení celého majetku. Tím nechci říct, že ke kriminálnímu počínání některých osob v procesu privatizace nedošlo. Jen úplný jelimánek by si mohl myslet, že se podaří privatizovat bez jediné ztráty. V Česku... Takže jestli něco někdo rozkradl, tak to nebyli Klaus, Dyba, Kočárník, ale konkrétní nabyvatelé majetku a mnohdy ještě nedávno členové KSČ. Jedinou výjimkou byl první ministr financí socialistické vlády Ivo Svoboda.

Dalším mýtem okolo kupónové privatizace je, že existovala řada jiných metod jako třeba vstup zahraničního kapitálu. Málokdo si už dnes vzpomene, že to byli právě levicoví politici, kteří kvičeli jak podsvinčata při jakémkoli náznaku prodeje „rodinného stříbra" (aby jej ve velké míře realizovali, když se dostali k moci). Ono i tak oblíbené „tunelování" vypadá trošičku jinak, když se na něj podíváme v trošku v jiných souvislostech a s nadhledem. Naše hospodářství bylo v důsledku 40 let vlády komunistů deformované, zaostalé a málo konkurenceschopné. Navíc velké množství produkce šlo na export do zemí „tábora míru", které za dodávky takřka neplatily. Změna struktury produkce nebyla takřka možná. Je určitým způsobem pochopitelné a snad i v konkrétních případech i ospravedlnitelné, pokud někdo vyvedl aktiva z firmy, která byla stejně odsouzena k zániku a vybudoval za ně firmu novou, prosperující. V podstatě se tak, sice ne zrovna tím nejčistějším způsobem, nastartovala restrukturalizace. Nikdo není povinen utopit své investice v neperspektivním projektu. V jiném případě se o „tunelování" zasloužili sami chamtiví DIKové. Nedočkavost s níž vrhali své kupóny či akcie na trh, se musela zákonitě projevit dramatickým poklesem jejich hodnoty. Jen idiot by čekal až díky chamtivým hlupákům zkrachuje.

To je asi tak všechno, co bych chtěl k dané věci říct pane vyšetřovateli...