Nedalo mi to a Listinu základních lidských práv a svobod jsem si našla a radím to i ostatním. Listina jasně odráží idealizovaný „bílý“, chcete-li majoritní představu o civilizovaném a  tedy správném světě. V „ bílé“ Listině není problém najít hned několik bodů, které kolidují s pravidly tradiční romské rodiny, neřkuli kmenových zvyklostí. Čunek ostatně neřekl nic jiného.

V Listině je zakleto i pár povinností, které se tváří jako právo. Některé diskutabilních bodů uvádím: „Rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc státu“ či „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.“ Není žádným tajemstvím, že péči o děti si gadžové představují většinou jinak než klasičtí Romové a školní docházku Romové často nepovažují za nějaké právo. Dále: romská žena má tradičně vymezenější a také omezenější postavení v rodině než „bílá“… a musím říci, že si kromě několika aktivistek a romských intelektuálek na tuto roli nestěžují. Jiná je představa i o odměně za práci. Před řádově deseti lety jsem byla na konferenci romských podnikatelů v Brně. Naprosto vážně jeden šéf stavební firmy prohlásil: „V romské rodině je zvykem, že pracuje pouze jeden. Proto musí Rom dostávat alespoň dvojnásobný plat než bílej.“

Jestliže Jiří Čunek prohlásil, že „Tradiční romská kultura a její hodnotový systém jsou v řadě případů v rozporu s Listinou základních práv a svobod.“, nevyřkl nic jiného než pravdu. I další věta je víc než pragmatická. Tedy, že „Politika sociálního začleňování může být úspěšná pouze tam, kde se podaří oslabit závislost vyloučených na tradičních rodových strukturách.“ Správnost tohoto tvrzení ostatně potvrzují i sami romští aktivisté a intelektuálové, kteří postavili vzdělání na vrchol svého řebříčku hodnot a svým chováním se velice sbližují s majoritou. Jejich partnery či partnerkami se stávají často „majoritníci“. Leckteré romské intelektuálky jsou zároveň vysoce emancipované a neplánují rozhodně rodinu o vysokém počtu dětí.

Své integrační Desatero Čunek podpořil tezí bývalého, již bohužel zesnulého romského aktivisty, Roma, Viktora Sekyta: „Dilema tedy stojí takto: buď zachránit romskou kulturu jako skanzen s tím, že Romové se stanou zaměstnanci tohoto skanzenu placenými sociálními dávkami z daní ostatních obyvatel, nebo umožnit Romům cestu k úspěchu v české společnosti za cenu proměny romské kultury, tedy romství.“

Musím přiznat, že zkokosovatění Romů (tedy typ navrch černý, vespod bílý) není pro mě beze zbytku přijatelné. Tradující se rodinná romská soudržnost mě u gadžů chybí. Na druhé straně mnoho mýtů o vztazích v romských rodinách už padlo. Nasvědčuje tomu například množství romských dětí v ústavech, za kterými nikdo navíc nejezdí. Čunkova vize rozstrkání romských rodin v pravidelné síti mezi gadže těžko nadchne především majoritní občany. Navíc víra v to, že exempla trahunt, tedy že příklady táhnou a Romové přeberou návyky gadžů může být pouze chimérou. Přesto mám bohužel pocit, že je to už jediná cesta, aby se z tohoto etnika nestala pouze armáda zubožených druhořadých gadži nenáviděných, protože parazitujících, bytostí.  

Samozřejmě bych si přála, aby se Romové nemuseli vzdávat svých tradic, a přesto úspěšně a prospěšně fungovali ve společnosti. Jde  – přes všechny gadži vnímaná negativa – o unikátní a jedinečnou kulturně sociální skupinu obyvatel. Jejich globalizace zachrání ale jejich vlastní kůži.