Mnoho povyku pro nic

 Jiří Bečvář

Není tomu tak dávno, co nás levice za mohutné podpory médií, především televize, strašila před masivním zdražením od ledna tohoto roku. Moderátorka pravidelného nedělního pořadu TV Nova vypočítávala dlouhý seznam všeho, co se od Nového roku zdraží. Nakonec jsme svědky toho, že nejvyššího zdražení dosáhly koncesionářské poplatky za úžasnou výhodu vlastnictví TV. Vyšvihly se ze 120 na 135 Kč, tedy o 12,5%. Ovšem to je jen na okraj a nepodstatné. Důležité je, že dlouho očekávaná a ve všech pádech skloňovaná reforma konečně, byť v míře velice omezené, začala.

Co však chybí je otevřené a odvážné vystupování členů vlády. Premiér i jeho ministři by měli jasně říci: reformy, které nebolí, nejsou reformy. Musí se udělat, protože jinak budeme za pár let stát na ulicích jako Argentinci před lety po krachu veřejných financí. A vydělat na reformách můžeme až poté, kdy začnou fungovat a obrátí negativní trend zadlužování. Důkazem správnosti nastoupené cesty nám budiž Slovensko, které bylo ve srovnání s námi chudým příbuzným. Před pár lety Slováci hromadně odcházeli za prací k sousedům, měli nezaměstnanost kolem dvaceti procent a nadávali Dzurindově vládě na každém kroku. Když se zavedené reformy začaly projevovat v praxi, počet nezaměstnaných se ztenčil na polovinu a výše deficitu za loňský rok nám zní jako pohádka z časů, kdy chtěl Václav Klaus uzákonit povinnost vyrovnaného rozpočtu. Všem škarohlídům a preventivním demonstrantům je třeba zopakovat, že vláda nedělá reformy pro svou zábavu a aby byla sranda. Musíme mít na paměti, čím si Slováci museli projít a jak museli utáhnout opasky než z toho bahna vybředli. Je naivní a hloupé a nebezpečné naslouchat těm, kteří bez zrnka zodpovědnosti budou klidně tvrdit, že reforma není nutná, případně že důchodový systém lze průběžně financovat. Ono je to s tou odpovědnostní snadné. Dav je vždy v právu a vždy je legitimní stávkovat za lepší platy a demonstrovat na podporu tu zákoníku práce, tu za vyšší příspěvky do školství a jindy zase proti platbám u lékaře. Co by se stalo, kdyby vláda hlas davu vyslyšela a reformy nezaváděla a všem nátlakovým skupinám ustoupila? Je pravděpodobné, že by ten bilionek dluhů spokojeně dále rostl, až by nastal zlom, kdy by se zhroutily systémy (sociální, zdravotní, důchodový, veřejný..). Pokud by se to stalo, opět by v ulicích stál tentýž dav a  rozzuřeně požadoval hlavu premiéra a ministrů! Představme si, jak by pak samozvaní tribunové lidu hřímali o nezodpovědnosti vládní koalice!

Měli bychom vědět co chceme a stát si za tím. Životní úroveň je u nás vysoká a nikdo nemusí trpět nouzí. Dnes můžeme reformy přestát bez sociálních otřesů, bez toho, aby někdo zoufale trpěl. Pokud nevyužijeme příznivou situaci v době ekonomického růstu, kdy budeme dělat reformy? V době recese? Až bude situace neúnosná a k reformám budeme donuceni? Musí situace dostoupit až do krize, aby jí občané začali brát vážně?

Mrzí mne, jak se v této záležitosti chovají média a jakou roli sehrávají kantoři. U těch prvních se notná dávka senzacechtivosti projevuje ve zveličování leckdy i banálních věcí a snaha vtisknout katastrofický nádech i všedním záležitostem. Také není výjimkou, že v jednom pořadu reportérka varuje před výší zadluženosti a zároveň varuje před dopady reformy. Člověku by se chtělo říci: tak co vlastně máme chtít?

Vážený stav pedagogický by měl prokázat moudrost a nepodléhat hysterickému povyku odborářských bossů. Leč bohužel, dobrých kantorů i televizních komentátorů a novinářů je jako šafránu.

A tak jen doufejme, v zájmu nás všech, že pravostředová vláda vydrží alespoň do konce volebního období a že se Paroubkovi nezdaří některý z připravovaných atentátů a nečeká nás brutální nástup levice a sešup do pekel, byť bychom frčeli první třídou.