Fakticky bych na to ráda přišla. Dokážu pochopit, že holčička ve třech letech touží být princeznou, v deseti učitelkou, v patnácti modelkou a nakonec se živí třeba jako bankovní úřednice. Rozumím, když chlapec chce být třeba kominíkem, pak pošťákem, automobilovým závodníkem a skončí jako manažer střední firmy - nebo jako popelář, někdy věci vyjdou o dost lépe, jindy o dost hůře, než bychom čekali. A také pochopitelně nemáme všichni stejné sny a cíle. 

Ze všech těch kauz a afér, které stejně nepěkně zapáchají jako se vlečou, by si jeden myslel, že k vybavení typického politika patří velká skříň, plná kostlivců. Že jediným pořádným motivem, cílem, touhou a talentem takového správného českého politika jsou jeho ambice a touha po penězích. Teď nemám na mysli ty cifry české měny, které vám politik ukáže na své výplatní pásce a které bulvár tak rád propírá, až skoro máme pocit, že právě tyto desetitisíce jsou lidem trnem v oku. Já mám ale na mysli skutečné peníze, ty opravdové, ty „na stole“, ke kterým se ale dostanete až když jste už hodně blízko, až sedíte u toho správného stolu. 

Popravdě ještě je jeden druh politiků, třeba jim říkejme idealisté. Touží změnit svět, udělat ho dokonalejším, čistším, spravedlivějším a prostě lepším místem k životu. 

I když tu první sortu fakticky nemám ráda, ta druhá mne, upřímně řečeno, dost děsí. Prvního můžete přesvědčit - možná proto, že je vždycky něco, co mu můžete nabídnout. A třeba už jen pro ten pocit z nabídek, které má tak rád, udělá sem tam i cosi správné, třebaže ne z těch správných důvodů. Ale fanatika nepřesvědčíte, nemůžete s ním diskutovat. Jeho mince nemá druhou stranu. 

A tak i když obraz současné české politiky se díky vší špíně, která neustále proplouvá na povrch, zdá být dost tristní, dokud tady budou milenky a úplatkové aféry, dokud budou politici myslet v první řadě na svou peněženku, svůj penis a svůj břich, vždycky bude dost věcí, které mne vytočí do vrtulky. 

Ale vlastně se mi ze stejného důvodu bude i dost klidně spát.