Neblahé očekávání v roce 2008

Mgr. Jan Skácel

          Zase mi některý z mých přátel vyčte, že oblékám novoroční úvahu do historického klišé. Advent jsem totiž strávil čtením knihy sice již letité, ale zato tím více hrozné (vydána poprvé v roce 1991). Autorem je Podiven a nese název „Češi v dějinách nové doby (1848-1939)“. V konkrétní podobě se jedná o autory tři – MUDr. Petra Příhodu, PhDr. Milana Otáhala, CSc. a docenta JUDr. Petra Pitharta. S ohledem na posledního jmenovaného jsem nic dobrého neočekával, nicméně to co jsem četl, překonalo všechna moje nejhorší očekávání. Kniha mající mít charakter rukověti nebo rozsáhlé eseje je slovně dobře napsané vyprávění, ve kterém se obsahově míchají fakta s polopravdami a končí lživými, ničím nepodloženými závěry. Je neuvěřitelné jak mohli autoři přijít na to, že jsme nebyli v žádném ohledu připraveni na samostatný stát? (strana 301, 2. vydání – opravené, v Academii první, 2003 – uvedeno dle knížky). Toto motto totiž prochází v různých ohledech celou knihou, skoro bych řekl, že jen proto byla napsána. To snad autoři nevěděli, že v českých zemích byly soustředěny dvě třetiny průmyslu, že tyto země za války obilím zásobovaly Rakousko, zatím co ze zemědělských Uher nedostala Vídeň vůbec nic? Že český národ měl svou národní inteligenci, několik desetiletí již svou politickou representaci, jejíž ideologie ve smyslu státního práva byla jasná, která dokázala nakonec ze všech středoevropských států během onoho dvacetiletí nejlépe svoji zemi spravovat? A nepotřebovala k tomu žádný autoritativní model. Ekonomické potíže se související nezaměstnaností byly problém celosvětový, který nakonec jsme asi opět ze všech evropských zemí řešili, ne-li nejlépe, tak zcela jistě s maximální snahou se s problémy vyrovnat.

          O svou samostatnost jsme přišli stejně jako velmocenská Francie, nebo bohaté Holandsko, Belgie, Norsko či Polsko. Co následovalo pak není zcela určitě naše vina. Jistě, můžeme se ptát, proč dr. Beneš hlásal v době smrtelného ohrožení svůj optimismus, musíme se tázat sami sebe, proč jsme se nebránili. Stavět náš problém oproti Polákům, jak občas píši někteří, politickým problémům nerozumějící novináři, je ovšem čirý nesmysl. My jsme zůstali osamoceni, Polsko mělo záruky, které byly dodrženy. Nakonec jsem my i oni se stali sovětskými vazaly.

          Píši tyto řádky proto, že nám opět hrozí ztráta samostatnosti, ztráta vlastní národní svobody, a to ve jménu jednoho z největších omylů současné doby – politické integrace Evropy. Již dnes je míra svobody našeho jednání ohrožena a hrozí, že po schválení tak zvané „Smlouvy“ bude ještě hůř. A tak zatím, co řada zemí zápasí s vlastními národnostními problémy (Belgie‚ Španělsko), další státy pak s přistěhovaleckými menšinami s cizí kulturou (Francie, Holandsko), vypravujeme se do dobrodružství, které může vést jen a jen ke konfliktům, a to jen proto, že dvě politicky nejsilnější země jako Francie a Německo si chtějí opět hrát na velmoci 1. kategorie. Posedlost elity ve Francii je takového charakteru, že v rozporu s vlastní ústavní tradicí ani nedochází k referendu, zřejmě proto, že by dopadlo stejně špatně. Jako referendum minulé. Ano, evropští byrokraté začínají hrát svou antidemokratickou roli, jejíž zhoubnost si ve svém omezeném prostoru luxusních kanceláří vůbec neuvědomují. Bohužel tento přístup vzala za svůj i dnešní Topolánkova vláda. Místo, aby se formou referenda zeptala občanů na jejich názor, začíná si vrchnostensky dělat, co chce. Připočteme-li k tomu asociální reformu veřejných financí, na kterou z hlediska volebních výsledků ani nemá mandát, a jež vůbec nic neozdraví, pak nezbývá než očekávat, že za dva a půlroků bude vystřídána ČSSD. A ti budou ve směru odevzdávání naší suverenity ještě servilnější než je ODS, která se z příští volební porážky již nevzpamatuje. Tam dochází alespoň k pnutí. Sociální demokraté se budou předhánět jen v tom jak maximálně vyjít bruselské byrokracii vstříc, a to bez ohledu, co si bude myslet náš občan. Návrat k další vládě díky nesmyslně prováděné vnitřní politice je z hlediska ODS dlouhodobě nereálný. Zachránit nás může již jen zázrak. Ten je sice v nás, ale přes neotřesitelnou víru v lepší příští, nevím, kterak přesvědčit většinu národa, že jen my čeští nacionalisté dokážeme vyvést společnost z bezbřehé apatie a latentní politické krize. Nicméně se o to musíme pokusit.