|
|
|---|
|
| Průvodce výstavou "Příběh Pražského hradu" Ivana Haslingerová Symbolicky - několik dní před vstupem naší země do Evropské unie - byl pod záštitou presidenta republiky uveden v život projekt stálé expozice ve sklepeních Pražského hradu "Příběh Vchod do výstavy v podzemí Starého královského paláce Příběh výstavy začíná v pravěku (cca 5000 př. n. l.), od počátků přítomnosti člověka na území pozdějšího hradního areálu. Pokračuje v období předstátního uspořádání, dále představením pražského hradiště v době přenesení knížecího sídla z Levého Hradce a dobou předrománskou (918 – 1135) a románskou (1135 - 1212). Postupně sleduje osudy vlády Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Přes období renesance se přenáší k baroku a vrcholí v 19. a 20. století. Hlavní část, tzv. Modrou trasu, doplňuje v první fázi expozice sedmi monotematických příběhů: Příběh českých patronů, Příběh církve a katedrály, Příběh pohřbívání, Příběh rezidence, Příběh katastrof, Příběh stolování a Příběh vzdělanosti. Pravěk
Areál Pražského hradu před r. 918 n. l. V gotickém podlaží Starého královského paláce v prostoru Starých zemských desek je dále umístěna exposice "Areál Pražského hradu před r. 918 n. l." V první třetině 6. století n. l. přicházejí na naše území Slované a záhy se začínají usazovat i v Pražské kotlině a také v oblasti dnešních Hradčan – z tohoto období pochází jeden z prvních žárových hrobů, který byl odkryt na Loretánském náměstí. I když archeologický výzkum probíhá na Pražském hradě již déle než 70 let, dosud neznáme jasnou odpověď na otázku, kdy přesně Slované osídlili samotný hradní ostroh. Dosud nejstarší doklad o slovanském osídlení hradního ostrohu pochází z 8. století n. l. Z počátku 9. století existují doklady o osídlování centrálního významu -předzvěst historické role tohoto území. Přítomnost tehdejší elity dokládají nálezy šperků a opaskových kování. Na konci 9. století vznikl kostelík Panny Marie, nejstarší dochovaný kamenný objekt na Hradě. Tento kostelík je zároveň nejstarší křesťanskou stavbou v Praze a po Levém Hradci druhou nejstarší na našem území. Zakladatelem kostela Panny Marie byl kníže Bořivoj I., který také rozhodl o přemístění mocenského centra z Levého Hradce na Pražský hrad. Za vlády tohoto prvního českého pokřtěného panovníka se na našem území značně rozšířilo křesťanství, také díky přímým kontaktům s Velkomoravskou říší. Od dob vlády Bořivoje I. trvá v evropském kontextu ojedinělá kontinuita Hradu jako centra vlády a státnosti. Za vlády Bořivojova nástupce, knížete Spytihněva I. (895 – 915), došlo k proměně Pražského hradu na klasické hradiště opevněné valem a příkopem. Spytihněvem zbudované dřevohliněné hradby vymezily Hrad v rozsahu, který zůstal víceméně zachován dodnes. I po smrti knížete Spytihněva I. pokračovala v rozvoji Hradu jeho manželka. Tato epocha se uzavírá předpokládaným datem jejího úmrtí v r. 918. Z předkřesťanského období pochází hrob tzv. bojovníka z 3. hradního nádvoří (z místa nedaleko dnešního Plečnikova monolitu). Pro nás je možná bezejmenným archeologickým nálezem, ve své době však jistě patřil k výkvětu společnosti. Jeho hrob byl na expozici přenesen v celé své velikosti, jak byl odkryt a vyzdvižen. Bojovníkův meč, objevený v hrobě, je jediným nálezem raně středověkého meče z pražské oblasti. Spytihněv I. a jeho manželka byli pohřbeni jako první přemyslovští panovníci ve zvlášť zřízené hrobce v kostele Panny Marie. Vystaveny jsou např. kněžniny náušnice, zlomek bronzového kování a fragmenty malty s otiskem látky, která hrobku pokrývala. Důkazem výsadního postavení Hradu a jeho obyvatel již v tomto období jsou nálezy šperků a ozdob. K nejvýznamnějším patří nejstarší středověký český šperk – bubínkové náušnice v podobě myších, resp. koňských hlaviček, šperk vyrobený velkomoravskou technikou, ale již bezpečně v Čechách. Přímé styky s Velkomoravskou říší dokládá např. gombík se skleněnými vložkami. Identické exempláře byly nalezeny na archeologických nalezištích Velké Moravy. S výjimkou velkomoravských šperků jsou i tyto exponáty vystaveny poprvé. Jsou důkazem významu archeologických výzkumů na Pražském hradě. Nebýt jich, neměli bychom dodnes o existenci a významu hradního prostoru z doby před příchodem prvního historicky doloženého knížete Bořivoje k dispozici žádný hodnověrný důkaz. Autor této části expozice: PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha Předrománské období na Hradčanech V prostoru Starých zemských desek je umístěna dále exposice "Předrománské období na Hradčanech" (918 – 1135) Spytihněv I. za svého (na tu dobu) poměrně dlouhého panovnického života vytrvale budoval opěrné body vznikajícího českého státu. Po Spytihněvově úmrtí vládu převzal jeho bratr Vratislav, který panství dále upevňoval a na Pražském hradě založil baziliku sv. Jiří. Bazilika však byla vysvěcena až v roce 925, kdy do ní byly uloženy ostatky kněžny Ludmily, babičky knížete Václava I. Ten se ujal vlády rok po smrti Vratislavově v roce 922. Za vlády knížete Václava byl založen třetí hradní kostel – rotunda sv. Víta. Rotunda byla zasvěcena saskému patronovi sv. Vítu, což odráželo novou politickou orientaci českého státu směrem na západ, která s krátkými přestávkami vytrvala dodnes. Za vlády nástupců Boleslava I. a jeho syna Boleslava II. dochází nejen k rozvoji duchovního života, ale také obchodního ruchu na našem území (970 – 976 založen první ženský klášter sv. Jiří a zakrátko i pražské biskupství). V roce 1039 se
Některé věci na výstavě jsou záhadou i pro archeology jako například tyto kožené liturgické boty, které se našly jako nové pod podlahou Vladislavského sálu. Proč si je tam někdo ukryl a komu patřily zůstane navždy záhadou
V předrománském a raně románském období byl Hrad s výjimkou sakrálních staveb vystavěn převážně ze dřeva; první kamennou obytnou budovou Pražského hradu se stal kolem r. 1060 palác pražského biskupa (dnešní Staré proboštství na 3. nádvoří). Staré proboštství je nestarší kamennou budovou na našem území, která dosud stojí. Teprve v roce 1135 byla zahájena přestavba hradu do kamenné podoby. Věhlasu a posmrtné slávě knížete Václava dala paradoxně vzniknout až jeho mučednická smrt 28. září 935, kdy byl zavražděn vlastním bratrem Boleslavem. Zázraky, které se děly na jeho hrobě údajně donutily Boleslava přenést již po třech letech tělo sv. Václava z boleslavského kostela sv. Kosmy a Damiána do pražské rotundy sv. Víta. Záhy začaly být v klášterním prostředí skládány legendy opěvující jeho příkladný život světce a zázraky, jež konal i po smrti. Kult sv. Václava dodával panujícímu rodu Přemyslovců lesk a prestiž, jeho idealizovaný obraz se odrážel např. v ražbě mincí, pečetí a v iluminacích rukopisů svatováclavských legend. Některé legendy dokonce uvádějí obrazný příměr Václava ke Kristu: „…neboť jeho utrpení se vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu…“, „… stane se druhem andělů, společníkem apoštolů, spoludědicem mučedníků… a obdrží korunu věčného mládí a krásu nepomíjejícího půvabu…“ Příběh rotundy sv. Víta Vystavený fragment maltové podlahy s oblázkovým vzorem je ukázkou původní dlažby rotundy sv. Víta. Představuje také pravděpodobně jeden z nejstarších výzdobových motivů – palmetu. V sousedství jižní absidy rotundy byl odkryt i hrob neznámého muže, který podle umístění připsal nálezce družiníku sv. Václava Podivenovi. Nález kožené přílby je svým způsobem unikátní – nemá analogii nikde v Evropě. Časovou shodu nálezu s dobou panování Václava I. se však nepodařilo prokázat, zdá se, že hrob pochází až z 11. století.
Dobu po korunovaci prvního českého krále Vladislava v expozici reprezentuje řada předmětů. Kromě mincí, šperků a předmětů denní potřeby jsou to zejména exponáty související s křesťanstvím. Mince – denáry – jsou svědectvím panovnické reprezentace a specifické ikonografie, vyjadřující panovníkovy ambice, politický program a přihlášení se k určité tradici (např. denár Vratislava II.). Pravděpodobně k příležitosti korunovace Vratislava II. si břevnovští benediktýni objednali v německém Řezně Kodex vyšehradský. Vratislav kodex věnoval vyšehradské kapitule při bazilice sv. Petra a Pavla, kterou založil – odtud se odvozuje název kodexu. Za pomoc římskému králi Jindřichu IV. při vojenské výpravě do Itálie v roce 1085 mohl Vratislav II. získat dva slonovinové rohy, původem ze Sicílie. Při výzkumu pohřebiště při kostele Panny Marie bylo nalezeno drobné ukřižování z litého bronzu zdobené jamkovým emailem. Jedná se o poměrně výjimečný ikonografický typ zobrazení bezvousého mladého Krista, s dlouhými vlasy sčesanými na pěšinku a s křížovým nimbem nad hlavou. Je oděn do dalmatiky s dlouhými rukávy, nohy se stigmaty spočívají vedle sebe. Toto zobrazení odráží soudobé teologické spory a pochází z období těsně kolem roku 1000. Velmi pravděpodobně se jedná o import z Porýní nebo Německa. Autoři této části expozice: PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, odd. uměleckých sbírek, Praha PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha Mgr. Jana Maříková-Kubková; Archeologický ústav AV ČR, Praha Název: Předrománské a raně románské období Datování: 1135 – 1212 Románské období na Hradčanech V Arkádě Karla IV. a Knížecí komnatě je umístěna část výstavy týkající se "Románského období na Hradčanech" Kronikář zvaný Kanovník Vyšehradský k roku 1135 lakonicky poznamenává: „Toho roku se metropole Čech Praha začala opravovat po způsobu latinských měst.“ Kronikář tehdy zachytil jednu z nejradikálnějších přestaveb v celé historii Pražského hradu, která přinesla zásadní proměnu do té doby typického raně středověkého hradiště v kamenný hrad. Velkorysé změny, které zahájil kníže Soběslav a pokračovali v nich i jeho potomci, vyvrcholily za vlády knížete a pozdějšího druhého českého krále Vladislava II. Hrad byl v tomto období obehnán románskou kamennou hradbou, jejíž zbytky jsou dodnes na několika místech zřetelné. Nové hradby lemovaly čtyři věže – Bílá u západní brány, Černá s branou na východě, věž jižní a věž u purkrabství. V polovině 12. století Hrad čelil obléhání a ostřelování vojsky Konráda Znojemského, které zanechalo nemalé škody, stejně jako první velký hradní požár. Vnitřek areálu byl přirozeně rozdělen na dvě poloviny: na většině severní části se rozkládaly budovy církevních institucí, jižní polovina patřila královskému paláci a obytným stavbám. Ústřední církevní stavbou byla bazilika sv. Víta (zasvěcená již tehdy sv. Vítu, Václavu, Vojtěchu a Panně Marii), na severu k ní přiléhala stavba kapitulního domu, s kapitulní síní a obytnou částí, ze západu pak biskupský dům s kaplí sv. Mořice. Chodbami byl komplex propojen s kostelem sv. Bartoloměje na jedné straně a s Jiřským klášterem na straně druhé. Samotný klášter s bazilikou sv. Jiří prodělal po požáru 1142 zásadní přestavbu, při níž bazilika nabyla prakticky (až na pozdější barokní průčelí) své současné podoby. Až s nástupem Přemysla Otakara I. se díky jeho obratné politice podařilo již s dědickým právem obnovit královský titul v Čechách. Toto právo bylo uznáno i papežem a stvrzeno císařem Fridrichem II. vydáním královské pečeti - Zlaté buly sicilské z 26. 9. 1212.
Tympanon včetně archivolty s rytým textem byl s největší pravděpodobností součástí jižního portálu baziliky. Významné dílo pozdně románského sochařství v Čechách objednala abatyše Anežka, sestra krále Přemysla Otakara I. Oba jsou také zobrazeni na bočních křídlech jako prosebníci. Trojdílný reliéf doplňovaly ještě ornamentální prvky, doplňující plochu tympanonu, vymezenou obloukem archivolty. Připomíná ve zkratce dějiny svatojiřského kláštera od jeho založení kolem roku 970 do počátku 13. století. Zobrazeny jsou tu tři nejvýznamnější abatyše, které se zasloužily o jeho výstavbu a zvelebení: Mlada-Marie, Berta a Anežka Přemyslovna. V hrobě neznámé církevní osoby v chodbě, která spojovala kostel sv. Bartoloměje s bazilikou sv. Víta, byl nalezen románský kalich s patenou (miskou na hostie). Je to jediný románský kalich dochovaný na našem území. Pro expozici byl nově restaurován, přičemž se zjistilo, že není z bronzu (jak se dosud předpokládalo), ale z pocínované mědi.
Zlatá bula sicilská V září roku 1212 vydal Fridrich II. Přemyslu I. a jeho bratrovi, moravskému markraběti, tři listiny stvrzené zlatou pečetí sicilského krále. V první z nich, tzv. Zlaté bule sicilské, navázal císař na výsady králů Filipa Švábského a Oty Brunšvického. Nejtrvalejší a nejcennější z nich byl zisk dědičné královské hodnosti, další výsady pak zajišťovaly mj. domácí volbu panovníka a právo českých králů navrhovat domácí biskupy. Zlatá bula tak upravila vztahy českého krále ke Svaté říši římské. Čechy zůstaly jediným teritoriálním královstvím ve volně pojatém rámci říše a jejich postavení v říšské politice dosáhlo takového vzestupu, že nakonec měl český král v říši více práv než povinností. Karel IV. později pojal listinu do souboru základních výsad českého království. Tento exponát představuje jeden z nejvýznamnějších momentů českého království a je mnohem větší než si člověk při četbě o ní představí.
Příběh Pohřbu knížete Konráda II. Oty Český kníže Konrád II. Oto zemřel v roce 1191 u Neapole, když se po boku římského krále Jindřicha zúčastnil i s českým vojskem vojenské výpravy. Ostatky knížete byly zabaleny do tkaniny a v cestovní truhle přeneseny do baziliky sv. Víta. Oba unikátní předměty, které byly nedávno nově prozkoumány, byly zhotoveny na Sicílii. U truhly se nyní dokončuje restaurování. Autoři této části expozice: PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, odd. uměleckých sbírek, Praha Mgr. Jana Maříková-Kubková; Archeologický ústav AV ČR, Praha PhDr. Klára Benešovská, CSc. – Ústav dějin umění AV ČR, Praha Období přemyslovských králů "Období přemyslovských králů" (1212 – 1306) je umístěno v Karlově síni Zlatá bula sicilská (1212) znamenala změnu statutu českých zemí a jejich panovníků. Dědičný královský titul, který získal Přemysl Otakar I., znamenal právo Čechů volit svého krále a uznání tehdejšího rozsahu českého státu. Závazky vůči Římské říši byly jen symbolické - Zlatá bula sicilská přinesla českému státu téměř nezávislost. V této době dochází také ke změně znaku českého království. Dosavadní černá, tzv. svatováclavská orlice, byla nahrazena obrazem dvouocasého lva v červeném poli. Dalším mezníkem je vydání tzv. Velkého Privilegia církvi. Přemysl Otakar I. v tomto dokumentu uznává biskupovi právo moci nad duchovenstvem, právo dosazovat kněze a právo na desátek. Další z panovníků, Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, byl korunován v roce 1261 s Kunhutou Uherskou v bazilice sv. Víta. V této době se o reformu liturgických obřadů včetně liturgického zpěvu a také o významné stavební úpravy ve svatovítské bazilice zasloužil děkan Vít. V roce 1264 vysvětil pražský biskup Jan III. palácovou kapli Všech svatých, po roce 1276 Přemysl Otakar II. zbudoval na Hradě nové opevnění, které navázalo na opevnění jím založeného Nového města pod Hradem (Malé Strany). Královský palác byl po požáru v r. 1303 nadlouho neobyvatelný. V roce 1278 po smrti Přemysla Otakara II. Braniboři při vpádu do Čech vyloupili baziliku sv. Víta (kapli sv. Václava a kryptu sv. Kosmy a Damiána). Poté byl v roce 1297 na Hradě slavně korunován Václav II. a Guta Habsburská za účasti hostů z celé Evropy. Václav II. jako výraz ekonomického vzestupu království v roce 1300 razí první pražské groše. Vraždou Václava III. v Olomouci v létě roku 1306 rod Přemyslovců vymírá po meči. Přemyslovské příběhy: Z hrobu krále železného a zlatého Přemysl Otakar II. zemřel v roce 1278 v bitvě na Moravském poli. Jeho ostatky byly nejprve vystavené ve Vídni a po necelém roce dopravené do minoritského kláštera ve Znojmě. Tam byla rakev pravděpodobně překryta dvěma polohedvábnými látkami – tkaninou se lvy a stromy a tkaninou s ptáky a stromem života v medailonech. Roku 1277 inicioval jeho syn Václav II. převoz ostatků do baziliky sv. Víta na Pražském hradě. V té době byly pravděpodobně zhotoveny pohřební klenoty. Spolu s pohřebními klenoty českého krále Rudolfa I. Habsburského zvaného Kaše jsou ojedinělým dokladem raně gotických korunovačních klenotů, které se z této doby jinak nedochovaly. V gotické katedrále byly ostatky českého krále uloženy do náhrobku pravděpodobně z dílny Petra Parléře. Pražský groš Z období panování Václava II. pocházejí stříbrné pražské groše. Razily se v letech 1300 – 1305, jejich rub zobrazuje nový symbol českého státu – dvouocasého českého lva. Pohár s delfíny Skleněný, malovaný a zlacený pohár s motivem ryb (tzv. pohár s delfíny) původem z Egypta či Sýrie byl snad darem pro některého přemyslovského krále. Podle tvaru ploutví zobrazených ryb zoologové usuzují, že se jedná spíše o žraloky. Pohár také nese tento nápis: Sláva našemu vládci sultánu, králi moudrému, spravedlivému, bojujícímu za víru, obhajujícímu hranice, bránícímu marky, podporovanému Bohem, vítězícímu, vítěznému, sultánu islámu a muslimů, deptajícímu nevěřcí a mnohobožce, oživujícímu spravedlnost na světě, dospěl naproti. Tento pohár je vystaven spolu se stejně unikátní skleněnou konvicí z Porýní a fragmentem lahve (konvice) původem z Předního východu. Všechny předměty dokládají nejvyšší luxus na dvorech přemyslovských panovníků. Autoři této části expozice: Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha PhDr. Klára Benešovská, CSc. – Ústav dějin umění AV ČR, Praha PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha
Pražský hrad za panování Lucemburků
"Pražský hrad za panování Lucemburků" 1306- 1437 uvidí návštěvníci v Karlově síni. Po pouze ročním panování posledního Přemyslovce Václava III. v roce 1306 se pánem Pražského hradu stal nejprve Rudolf I. Habsburský a rok po něm Jindřich Korutanský. Všeobecná nespokojenost s jeho vládou vedla české pány k vyjednávání s vládnoucím římským císařem Jindřichem VII. Lucemburským. Ten vyšel české šlechtě vstříc a oženil svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou. Po korunovaci českým králem se sice Jan Lucemburský v Čechách ani na Hradě příliš nezdržoval, jeho styky s francouzským dvorem však ovlivnily i podobu Pražského hradu. Před sňatkem s druhou manželkou Beatrix Bourbonskou „…nařídil král Jan, aby se více stavělo a pracovalo dle galského způsobu jak na hradě pražském, tak i na a Větším městě v jeho domě.“ Zpráva kronikáře Petra Žitavského dále uvádí: „Vskutku však ty stavby, které se nyní provádějí na Hradě, byly dříve začaty markrabím Karlem“. Kronikář zde zmiňuje zásluhy toho, kdo z Pražského hradu učinil centrum Svaté říše římské – Karla IV. Mladý markrabí byl veden snahou přeměnit Pražský královský hrad nejen v bezpečné a pohodlné sídlo, ale ve skutečnou ústřední královskou rezidenci, centrum a symbol moci světské i duchovní. Sám Karel o tom později napsal: „Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že byl od časů krále Otakara ztroskotán až k zemi.“ V roce 1344 Karel inicioval povýšení biskupství na arcibiskupství a založení gotické katedrály. Přestavět dal i královský palác. Korunován na českého krále byl již spolu s Blankou z Valois v bazilice sv. Víta novou královskou korunou zvanou Svatováclavská. V roce 1355 byl v Římě korunován na císaře římského. Spolu s Petrem Parléřem, který se v roce 1356 stal vedoucím katedrální huti, se Karel IV. snažil přeměnit Pražský hrad na rezidenci českého a římského krále, centrum Svaté říše římské. Praha byla budována jako „nový Řím“. Katedrála byla zamýšlena jako kostel korunovační a pohřební, jako kostel nad hroby zemských patronů, jako schrána nejvzácnějších relikvií. Po své smrti v roce 1378 je císař pohřben ve vlastní hrobce v mariánském chóru pražské katedrály. Její dostavby se nedožil ani jeho syn Václav IV., který umírá v r. 1419. V tu dobu byl z gotické katedrály hotov jen katedrální chór a rozestavěno trojlodí, příčná loď a velká věž. Konec panování Lucemburků ovlivnila husitská revoluce. V létě roku 1421 vtrhli do katedrály Pražané a podle svědectví kronikáře Vavřince z Březové „spálili na návod kněze Jana s rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné“. Bronzová socha sv. Jiří Toto originální dílo 14. století bylo ulito jako jediný celek „na ztracenou formu". Socha byla odlita bratry Jiřím a Martinem z Kluže 1373. Latinský nápis „L. P. 1373 bylo odlito toto dílo sochy sv. Jiří Martinem a Jiřím z Kluže" byl umístěn na štítu drženém sv. Jiřím v levé ruce a ztraceném roku 1749. Nevíme, pro jaké místo bylo sousoší původně určeno. K roku 1541 je socha poprvé doložena na kašně proti vchodu k Jezdeckým schodům, kde při požáru Hradu došlo k jejímu poškození. Opravována byla v letech 1541, 1562 a 1941. Na expozici mohou návštěvníci obdivovat originál sousoší. Nad kašnou Josipa Plečnika na 3. nádvoří stojí od roku 1966 pouze kopie díla.
Z pohřební koruny císaře Karla IV. se dochovaly pouze fragmenty, které nelze dlouhodobě vystavovat. Expozice přináší její rekonstrukci, která přibližuje skutečnou podobu koruny. Na nalezených fragmentech jsou dochovány zbytky zlacení, v písemných zprávách se hovoří o výzdobě skleněnými kameny. Koruna je symbolem starší tradice, podle níž se panovníkům vkládaly do hrobu korunovační insignie. Prořezávaný kachel s architektonickým motivem Nikový kachel z velmi luxusních kamen té nejvyšší kvality, jaká byla na přelomu 14. a 15. století u nás dosažitelná, která pravděpodobně stála v komnatách Václava IV. Model Pražského hradu po lucemburské přestavbě Model lucemburských rekonstrukcí zachycuje podobu Pražského hradu po přestavbách Karla IV. a Václava IV. Nejvýraznější dominantu tvořila nedostavěná katedrála sv. Víta. Královský palác se v lucemburské době proměnil v rozlehlé a komfortně vybavené panovnické sídlo. Opevnění Hradu nadále zabezpečovala především románská hradba s věžemi. Reprezentaci panovníka zdůrazňovaly střechy Bílé a Černé věže, pokryté zlaceným olověným plechem. Obranu jižní strany posílila nová parkánová hradba a příkop. Autoři této části expozice: PhDr. Klára Benešovská, CSc. – Ústav dějin umění AV ČR, Praha Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha Mgr. Marek Suchý, PhD. – Archiv Pražského hradu, Praha PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, odd. uměleckých sbírek, Praha Jagellonské přestavby na Hradě V Karlově síni je umístěna též výstava "Jagellonské přestavby na Hradě" neboli "Lucemburská dynastie na Českém trůnu " 1437 – 1526 Po skončení husitských válek se v krátkém časovém sledu vystřídali na českém trůnu císař Zikmund a pak Albrecht II. Habsburský. Po jeho smrti v r. 1439 nastalo krátké bezvládí a až do nástupu Ladislava Pohrobka na český trůn (v r. 1453) nemá české království svého panovníka. Ladislava Pohrobka v roce 1458 střídá král Jiří z Poděbrad. Žádný z panovníků této doby však na Pražském hradě nesídlil. Také první panovník z polské dynastie Jagellonců, Vladislav, se po svém příjezdu zabydlel ve městě, protože Pražský hrad shledal pro pobyt dvora „nezpůsobilý“. Na Hradě se však nechal v roce 1471 korunovat. Hrad zažívá několik desetiletí trvající chátrání a teprve pražské bouře v r. 1483 přinutily Vladislava k opuštění Králova dvora a přestěhování na lépe chráněný Hrad. Vladislav si nakonec Pražský hrad oblíbil natolik, že se pustil i do jeho modernizace. Přestavbu zahájil s architektem Benediktem Riedem v raně renesančním duchu. Ried přebudoval a rozšířil královský palác. Nejvýznamnějším zásahem do vzhledu i tradic Pražského hradu byl vznik reprezentativního trůnního sálu, dnes nazývaného jako Vladislavský sál. Po dokončení kroužené klenby sálu byl Benedikt Ried králem pasován na rytíře. S Jagellonskými přestavbami a jejich vrchním architektem vstupuje na Pražský hrad období renesance (renesanční okno trůnního sálu datované rokem 1493 je považováno za první projev renesance v Praze a jeden z prvních v Čechách). Renesanční rysy nesou také další přestavby, zejména Královského paláce, financované Vladislavovým synem Ludvíkem. Jagellonský hrad: Tympanon z jižního portálu baziliky – sv. Jiří bojující s drakem Opukový tympanon portálu do jižní boční lodi baziliky sv. Jiří vznikl pravděpodobně před rokem 1526. Byl zasazen do renesančního ostění, provedeného hutí Benedikta Rieda. Postava rytíře v dobové zbroji a módním účesu mohla být skrytým portrétem mladého Ludvíka Jagellonského, který zahynul v bitvě u Moháče 1526 (Pražský hrad navštívil roku 1522). Jde o jediný figurální reliéf z jagellonské přestavby Pražského hradu. Originál, na místě nahrazený odlitkem, ukazuje kromě své vysoké umělecké a historické hodnoty také detailní stopy opracování kamene a zbytky polychromie, která byla běžnou součástí architektury. Svatovítská bible Na dvoustranně iluminovaném rukopisu z pohusitské doby (kolem roku 1460) je zachycena část starozákonných textů bible. Iluminace u iniciály I ilustruje text z první knihy Ezdrášovy, vypovídající o obnově chrámu v Jeruzalémě, který poručil stavět perský král Kýros. V dobových souvislostech (podle přípisu z 18. století snad bible sloužila pro potřeby svatovítské kapituly) bychom na iluminaci nalezli některé prvky odpovídající katedrále sv. Víta. Je to například rozestavěná jižní věž a předsíň s pilířem v ose. Král Kýros tu je zobrazen jako středověký panovník, jeho schematická koruna vzdáleně připomíná korunu svatováclavskou. Zřejmě proto býval v literatuře ztotožňován s Václavem IV., i když jeho úlohu královského stavebníka již dávno převzali ředitelé stavby z řad kanovníků svatovítské kapituly. Polštář z rakve Jiřího z Poděbrad Polštář vyzvednutý z rakve Jiřího z Poděbrad pochází pravděpodobně přímo z roku 1471. Byl ušit z luxusního, technicky náročně tkaného sametu několika barev, výzdobné motivy byly provedené zlatou nití. Ve sbírkách Pražského hradu se dále nacházejí zbytky Jiříkova pohřebního roucha. Autoři této části expozice: PhDr. Klára Benešovská, CSc. – Ústav dějin umění AV ČR, Praha Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, odd. uměleckých sbírek, Praha Pražský hrad v renesanci Stará registratura skrývá výstavu "Pražský hrad v renesanci " 1526 - 1620 Smrt Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče a volba jeho švagra Ferdinanda za českého krále v roce 1526 znamenala definitivní konec vlády Jagellonců a nástup několikasetletého vládnutí dynastie Habsburků. To se také několikrát výrazně promítlo i do podoby Pražského hradu. Zřejmě nejviditelnější se stala postupná proměna středověkého hradu s významnou obrannou funkcí v moderní renesanční sídlo, podřízené funkci rezidenční a reprezentační. Druhá třetina 16. století také v našich zemích znamená plný rozkvět především z Itálie přicházejícího nového stavebního slohu - renesance. Pražský hrad, jako místo s nejtěsnějšími kontakty na kulturní Evropu, stál při tom v čele rozvoje nového slohu. Právě jižní okna jinak gotického Vladislavského sálu jsou pokládána za jeden z prvních projevů renesance v českých zemích (a vůbec první v Praze), podobně i dostavba Ludvíkova křídla z ruky téhož architekta – Benedikta Rieda - nese již viditelné renesanční rysy. A právě stavba letohrádku, který v nově zřízené zahradě na místě scelených vinic nechal pro svou manželku Annu postavit Ferdinand I., je přijímána za mezník, jenž u nás ukončil období rané renesance a otevřel cestu jejímu vrcholnému období. Stavební vývoj Hradu v 16. století ovlivnil rozsáhlý požár v roce 1541, který zničil značnou část Malé Strany, Hradčan a s nimi i mnoho budov uvnitř hradního areálu. Nákladná obnova Hradu v následujících letech uspíšila rozšíření nového slohu a umožnila také výstavbu nových paláců pro význačné šlechtické rody na východním výběžku hradního ostrohu. Hlavní jižní věž katedrály sv. Víta dostala nové ukončení, v Královské zahradě přibyla velká míčovna. V této době také vyrostly některé stavby, jež dnes můžeme sledovat již jen na dobových vyobrazeních, například kaple sv. Vojtěcha postavená architektem Aostalim na místě, kde dnes stojí dvojice západních věží katedrály. Vedle renesančního stylu přetrvával na Pražském hradě stále ještě vliv monumentální gotiky – to se projevilo jak v interiéru tzv. Wohlmutovy kruchty, tak na klenbě Staré sněmovny v královském paláci. Pronikavou změnu do života Hradu přinesl nástup Rudolfa II. na císařský trůn roku 1576. Pražský hrad se stal císařskou rezidencí, oficiálním centrem Svaté říše římské německého národa. Podobu Hradu i podhradí ovlivnily přitom nejen aktivity císaře, který byl horlivým stavebníkem a podporovatelem umění i vědy, ale také trvalá přítomnost dvora, která se projevila ve složení pražské populace i v nárocích na profese usazující se na Hradě i ve městě. Rudolfínská éra dala Hradu nové, severní zámecké křídlo vybudované nad stájemi (kromě jiného dnešní Španělský sál a Rudolfova galerie) a také „kunstkomoru“ v místech dnešního středního traktu. Rudolf také proměnil severní předpolí Pražského hradu: rozšířil Lví dvůr, zřídil bažantnici, rybník, voliéru a letní jízdárnu. Zbavení faktické moci Rudolfa a nástup jeho bratra Matyáše znamenal začátek konce slavné éry Pražského hradu. Nový císař se zakrátko usídlil ve Vídni a Prahu příliš nenavštěvoval. Vstupní brána mezi prvním a druhým nádvořím, která nese jeho jméno (a jež je pokládána za první stavbu raného baroka v Praze), byla vedle pavilonu v jižních zahradách jediným příspěvkem Matyáše k podobě renesančního Hradu. Defenestrace místodržících z oken České kanceláře v Ludvíkově křídle Starého královského paláce započala neúspěšné stavovské povstání a dala impuls ke třicetileté válce, která pro Hrad i celé město znamenala dlouhé období nezměrných ztrát. Krátký pobyt „zimního“ krále Friedricha Falckého (1618 - 20) se podepsal především na podobě katedrály, jejíž výzdobu nechal dvorní kazatel a obrazoborec Scultetus veřejně ničit. Pro porážce protestantských vojsk na Bílé hoře roku 1620 utíkal Friedrich z Prahy tak rychle, že se tento výjev stal vděčným námětem dobových vyobrazení – jedno z nich najdeme na dřevorytu ve svatovítské katedrále. Vítězstvím katolické jednoty a útěkem krále se násilně končí renesanční období Pražského hradu a naplno se otevírá prostor pro mohutný nástup baroka. Nejzajímavější exponáty této části výstavy jsou Pohřební štíty Maxmiliána II. a Rudolfa II. Jsou dokladem vynikající úrovně řezbářů působících na Pražském hradě, vlastně jedinými dochovanými ukázkami zdejší uměleckořemeslné tvorby. Nevíme, kdo byl autorem Maxmiliánova štítu, u Rudolfa se nabízejí hned dvě jména, Nikolaus Pfaff, jehož specializací byly ale asi spíše řezby ze slonoviny, rohoviny a vzácných ořechů. Pravděpodobnější je však Konrad Engler, dvorní truhlář, který podle archivních pramenů vyráběl dřevěné modely staveb. Oba štíty jsou mnohem honosnější než tehdy běžné vyšívané, které nechávala zhotovit zámožná šlechta. Adriaen de Vries, Busta Rudolfa II., 1607
Nefritový prsten spolu s dalšími prsteny Rudolfa II. vypadají jako by je král odložil před chvilkou na noční stolek
Slavné zlatnické dílny na dvoře Rudolfa II. vytvářely kromě vzácných nádob ze zlata, drahých kamenů a jiných neobvyklých materiálů také šperky a fasování kamejí. Andreas Osenbruck byl tvůrcem žezla a jablka, doplňujících nádhernou korunu, kterou si nechal zhotovit Rudolf II. v roce 1602. Pracoval také na nákladných špercích, z nichž mnohé byly jistě určeny pro císaře a jeho sbírky. V naší instalaci připomíná soubor Osenbruckových šperků nejen dobovou módu, alegorické poselství, které obsahují, ale i skutečnost, že se s nimi pro jejich mimořádnou uměleckou kvalitu zacházelo jinak než obvykle. Když „vyšly z módy“, nebyly rozebrány, roztaveny a přepracovány, ale druhotně použity k výzdobě monstrance, kde posloužily svou dekorativností ke zbožnému účelu. Pohřební plášť Rudolfa II. Neobvykle dobře zachovaný plášť byl vyzvednut z rakve Rudolfa II. Podle popisu v soudobém písemném prameni si zachoval původní barevnost. Střih i způsob zdobení dokládají vliv východní módy, která se od 80. let 16. století stala oblíbenou i ve střední a západní Evropě. Vedle pláště byl Rudolf II. do rakve oblečen i do dalších oděvních součástí, které jsou vystavené v jiné části expozice. Autoři této části expozice: PhDr. Eliška Fučíková – Kancelář prezidenta republiky, odb. památkové péče, Praha PhDr. Milena Bravermanová – Správa Pražského hradu, odd. uměleckých sbírek, Praha PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha PhDr. Ivan Prokop Muchka – Ústav dějin umění AV ČR, Praha Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha Pražský hrad jako barokní zámek Stará registratura skrývá výstavu "Pražský hrad jako barokní zámek " (1620 - 1800) ) Příchod nového císaře Ferdinanda II. na Pražský hrad se opozdil – zvolen byl sice už roku 1617, do Prahy mohl ale až po vítězství katolické ligy na Bílé hoře. Prvním z jeho počinů na Hradě bylo obnovení výzdoby katedrály po řádění kalvínů. Na hlavní oltář věnoval z hradních sbírek nový obraz a v několika příštích letech nechal v katedrále instalovat dalších 27 oltářů nových. Pozornost věnoval i zbytkům hradní obrazárny, které nebyly odvezeny do Vídně nebo je nezískal některý z bělohorských vítězů. Za Ferdinanda II. byla také vybudována nová přístupová cesta do Hradu, která ho propojila s dnešní Nerudovou ulicí (vstup do Hradu byl z jižní strany dnešního prvního nádvoří. Ještě podstatněji zasáhl do podoby Hradu císař Ferdinand III., který nechal v jižní frontě hradního areálu vybudovat samostatný trakt pro císařovnu, čímž zastavěl poslední mezeru v této části Hradu. Ferdinand III. pražskou královskou rezidenci považoval za důstojné sídlo, kam zajížděl k jednáním českého sněmu, ke korunovacím, ale také k důležitým politickým jednáním s kurfiřty. Proto také, když byl Pražský hrad Švédy ochuzen o své umělecké sbírky a přežil více jak roční okupaci jejich vojskem, zakoupil pro něj Ferdinand III. novou sbírku obrazů, aby zaplnil prázdné sály galerie. V roce 1673 byl císařem Leopoldem I. položen základní kámen k barokní dostavbě katedrály sv. Víta. Císař v Praze trvale nepobýval, rozvoji Hradu však věnoval nemalou péči. V roce 1679, kdy Vídeň sužoval mor, císařský dvůr na několik měsíců přesídlil do Prahy celý. Konaly se tu plesy, hostiny, divadelní produkce v míčovně. Během vlády císaře Leopolda I. vznikly nejen tři monumentální kašny v Rajské zahradě a na nádvořích, ale také nová výstavná Jízdárna za Jelením příkopem. Zatímco Josef I. se nijak významně do dějin Pražského hradu nezapsal, Karel VI. v něm zanechal významnou stopu. Velké přípravy na Karlovu korunovaci rozšířily hradní areál o mnoho dočasných staveb - letní divadlo či nové stáje v Královské zahradě (a proměna míčovny ke stájovým účelům). V roce 1725 byla zahájena barokizace Královské zahrady a K. I. Dienzenhofer tehdy navrhl barokní skleník – dnešní zahradní rezidenci. Připravované blahořečení Jana Nepomuckého dalo vzniknout nové kapli při bazilice sv. Jiří, dokončené roku 1722. Blahořečení v roce 1724 bylo podnětem k započetí příprav na mučedníkovu kanonizaci (k té došlo o pět let později). Na Hradě se při těch příležitostech konaly velkolepé a nákladné oslavy. Po smrti Karla VI. v roce 1740 měla na trůn nastoupit jeho dcera Marie Terezie. Války o nástupnictví však korunovaci zpozdily, takže císařovna se mohla ujmout vlády až v roce 1743. V prvních letech své vlády musela především likvidovat škody, které na Hradě napáchala francouzská, saská a o rok později pak pruská vojska. Císařovna založila na Pražském hradě v roce 1754 nový Ústav zchudlých šlechtičen a o rok později zahájila velkorysou přestavbu Nového paláce podle plánů Nicola Paccassiho a pod vedením Anselma Luraga, Antonína Kuntze a Antonína Haffeneckra. Bezmála dvacet let trvající přestavba dala Pražskému hradu podobu, v jaké jej známe dnes, především natrvalo sjednotila jeho jižní „zámecké“ průčelí, které je základním kompozičním prvkem proslulého panoramatu Hradčan. Tereziánská přestavba dala vzniknout i novému nádvoří (tzv. čestný dvůr) a proměnila bývalou dvorní kuchyni v kapli sv. Kříže. Starý královský palác a Ústav šlechtičen propojil nový tzv. Tereziánský trakt. Čerstvě vybudované a přestavěné interiéry Hradu dostaly rokokovou dekoraci. Nový val rozdělil Jelení příkop a nahradil někdejší Prašný most. Po smrti Marie Terezie nastaly Pražskému hradu krušné časy – Josef II. zrušil roku 1782 klášter sv. Jiří, z Letohrádku se stala dělostřelecká laboratoř, z Míčovny a Jízdárny vojenské sklady. V roce 1782 se konala také neblaze známá tzv. „josefínská dražba“, aukce, při níž byly za pakatel rozprodány téměř všechny zbytky slavných rudolfínských sbírek, které na Pražském hradě přežily až do té doby, mezi jiným i slavná Dürerova Růžencová slavnost. V letech 1791 – 92 byl Jiřský klášter proměněn na dělostřelecká kasárna. Zároveň byly v roce 1791 do Prahy po více než půl druhém století z Vídně převezeny české korunovační klenoty, slavnostně vystaveny a potom uloženy do Korunní komory. Stalo se tak u příležitosti korunovace Leopolda II. v katedrále sv. Víta. Nejzajímavější exponáty této části výstavy: Pražský Dionysio Miseroni, Tabernákl z palácové kaple sv. Václava Svatovítský poklad, Dřevěná konstrukce obložená leštěnými destičkami z drahých kamenů, dvířka zdobená českými polodrahokamy, v. 86 cm, š. 61,4, h. 46 cm. Dílna řezačů kamene, kterou na Pražském hradě a Bubenečském mlýně založil Ottavio Miseroni v osmdesátých letech 16. století, pokračovala ve své práci i za jeho syna Dionysia v následujícím století. Většina jejich prací zhotovených v Praze byla pro vzácnost materiálů a nádheru provedení v následujících staletích odvezena do vídeňských sbírek. Vzácným dokladem tvorby mladšího z nich, Dionysia Miseroniho, dochovaným na Pražském hradě, je tabernákl, zhotovený v letech 1644 až 1647 pro dnes už neexistující kapli sv. Václava v Novém paláci. Iniciativa k jeho zhotovení vyšla od řezače kamenů samého. Návrh, který poslal císaři, musel Miseroni doložit ještě podrobnější kresbou, protože suma požadovaná za práci byla vysoká. V roce 1647 dostal k původně schválenému 1000 zlatých ještě dalších 500, aby mohl dílo dokončit. Po zrušení kaple v 2.polovině 18. století byl tabernákl zřejmě přenesen do katedrály a císař Ferdinand I. v době, kdy po své abdikaci sídlil na Pražském hradě, ho v roce 1860 věnoval do Svatovítského pokladu. Kalich Kolovratský
Vězení Jana Nepomuckého Jakob Ebner, Stříbrný reliéf zdobící hrob sv. Jana Nepomuckého U příležitosti své korunovace v katedrále sv. Víta v roce 1743 nechala Marie Terezie ozdobit světcův hrob šesti stříbrnými reliéfy, znázorňujícími výjevy z jeho života: Sv Jana Nepomuckého s křížem a palmovou ratolestí, Zpověď královny, Mučenísvětce, Utopení, Sv. Jana osvobozujícího duše z očistce, Císařskou rodinu adorující světce. Zhotovil je pražský zlatník Jakub Ebner, který na nich zanechal svou značku, kromě českého lva iniciály I.E. ve čtyřlaločném terči. Když byl Janu Nepomuckému vybudován honosný náhrobek v ochozu chóru, byly reliéfy sejmuty z hrobu a uloženy do Svatovítského pokladu. Autoři této části expozice: PhDr. Eliška Fučíková – Správa Pražského hradu, odb. památkové péče, Praha PhDr. Ivan Prokop Muchka – Ústav dějin umění AV ČR, Praha 19. století na Pražském hradě Ve Sloupové sni Václava IV. je umístěna výstava "19. století na Pražském hradě " 1800 - 1900 Význam Pražského hradu jako centra českého království po vládě Josefa II. dále klesal i v 19. století. Tato epocha nebyla příznivá ani pro postavení českého státu ani pro samotný Hrad. Praha byla na řadu let odsunuta do stínu Vídně. Až v roce 1848 si Pražský hrad jako své sídlo zvolil odstoupivší císař Ferdinand I. (zvaný též Pátý nebo Dobrotivý). Kromě několika úprav připravoval Ferdinand prostory Pražského hradu (hlavně Španělský sál a Rudolfovu galerii) na korunovaci svého synovce Františka Josefa I. K ní však, ani žádné další, již na Hradě nikdy nedošlo. Zřejmě nejvýznamnější otisk do podoby Hradu učinilo v 19. století obrozenecké hnutí které dalo vzniknout Jednotě pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta. Jednota se utvářela ve 40. a 50. letech 19. století, v době politického zápasu o státoprávní uvědomění a národní jazykové sebeurčení. Ustavila se 22. května 1859 s vírou, že: „Chrám bude dostaven spojenými silami celého národa, aby potomstvo spatřilo, jak se vypíná nad Prahou, hlavou Českého království, v nádherné slávě jako posvátná koruna a s vděčností vzpomínalo na své předky, kteří za nepříznivých časů podnikli velké dílo.“ V první fázi, v letech 1861 – 73, Jednota iniciovala opravu staré části katedrály. Teprve v roce 1873 byl položen základní kámen k novodobé dostavbě sv. Víta do podoby, v jaké jej známe dnes. Památky 19. století:
Vysoká, empírově stylizovaná váza s dvanácti větvenými růžemi stříhanými z plátkového zlata představuje zlatnickou práci ve francouzském, tzv. císařském stylu. Růže byla věnována chotí posledního českého krále Ferdinanda I. Marií Annou Savojskou do svatovítského pokladu. Nákladný dar byl uhrazen ze soukromé pokladny excísařského páru. Pražský hrad v době pobytu Ferdinanda I. a Marie Anny dle dvorských vídeňských standardů nedisponoval nijak okázalou výbavou. Ferdinand proto na císařském vídeňském dvoře prosadil vlastní soukromou pokladnu pro Pražský hrad a postupně začal upravovat nejenom císařské byty (pro manžele pracoval celý tým návrhářů, dekoratérů a dodavatelských firem), ale i kapli sv. Kříže (vytápění horkovzdušným topením), a plánovány byly i proměny stávajících hradních zahrad. Manželé štědře obdarovávali i Svatovítský chrám (Zlatá růže, sochy) a kapli sv. Kříže (uhradili jednotnou dekoraci bohoslužebného náčiní, oděvů a liturgických knih. Návrhy a modely chrličů pro dostavbu katedrály sv. Víta O výzdobě nově budované části katedrály rozhodoval umělecký výbor Jednoty pro dostavbu chrámu na základě předložených návrhů. Umělci, kteří pracovali pro stavební huť, modelovali plastiky ve zmenšeném měřítku z hlíny. Pro schvalování i jako předlohy pro konečné provedení v pískovci pak sloužily sádrové odlitky těchto hliněných návrhů. V případě chrličů určoval základní podobu často sám Josef Mocker kresbami, podle nichž sochaři pracovali. Dostavby katedrál v 19. století tak znovu oživily pracovní postupy středověkých stavitelů.
Předměty pro kladení základního kamene dostavby katedrály Předměty zhotovené podle návrhu Josefa Mockera byly použity při kladení základního kamene dostavby katedrály sv. Víta 1. října 1873. Náčiní – maltovnu (kalfas), zednickou lžíci a kladivo ze stříbra – daroval Prokop z Ratzenbeku, starosta finančního odboru Jednoty. Autoři této části expozice: Mgr. Martin Halata – Archiv Pražského hradu, Praha PhDr. Eliška Fučíková – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha Mgr. Jana Maříková – Kubková – Archeologický ústav AV ČR, Praha Ing. arch. Petr Chotěbor, Kancelář prezidenta republiky, Odbor památkové péče, Praha 20. století na Pražském hradě Depozitář dvorských desek poskytuje místo pro "20. století na Pražském hradě " 1900 - 2000 V roce vzniku samostatné Československé republiky vypadal areál Pražského hradu velmi bídně. Stav většiny budov byl nevalný, fasády omšelé, nádvoří zanedbaná, zahrady zpustlé. Není ani divu – ve válečných letech se o Hrad příliš nepečovalo a ani předtím nebyl důvod k velkým zásahům (samozřejmě s výjimkou dostavby katedrály sv. Víta). Mnohé sály Starého královského paláce sloužily jako depozitáře a archivy; v kancelářích se topilo uhlím, chybělo moderní vybavení i důstojné prostory pro práci a oficiální jednání. První prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk chtěl situaci už od svého příchodu v prosinci roku 1918 radikálně změnit. Prohlásil, že je třeba „udělat z Pražského hradu památník naší historie, obraz našeho staronového státu, symbol nejen minulosti, ale i budoucnosti. In concreto: hrad monarchistický pozměnit na hrad demokratický“. Z popudu prvního prezidenta začíná rozsáhlá adaptace hradního areálu pod vedením slovinského architekta Josipa Plečnika. Současně je až do vysvěcení v roce 1929 dokončována dostavba katedrály sv. Víta. Od roku 1937 pokračuje v úpravách hradu prezident Edvard Beneš spolu s arch. Pavlem Janákem. Během německé okupace byly některé části areálu poškozeny, vyhořela renesanční Míčovna. Po válce pokračují Janákovy adaptace staveb na severním předpolí (Míčovna, Letohrádek, Jízdárna, stavba garáží a domu prezidenta). Po roce 1948 komunisté značnou část Pražského hradu uzavřeli. Začali budovat rozsáhlý kryt pro prezidenta Gottwalda (práce na něm byly pak obnoveny za prezidenta Husáka). V 60. letech upravuje arch. Jaroslav Fragner II. nádvoří a střední křídlo Nového královského paláce, arch. František Cubr a Josef Hrubý budují Obrazárnu, prof. Jan Sokol upravuje Zlatou bránu katedrály, arch. Josef Hlavatý přestavuje Purkrabství na dům Čs. dětí. Po roce 1968 jsou sice opravena průčelí Nového paláce, ale řada míst v areálu Hradu je necitlivě přestavována. Hrad se dále uzavírá (Královská zahrada, Jižní zahrady, Jelení příkop, Bažantnice, věž katedrály ad.). Návrat k demokratickému uspořádání v roce 1989 otevřel cestu postupnému zpřístupňování areálu veřejnosti: opravují se zahrady, nádvoří, stavby, Hrad se stává jedním z center kulturního života. Konají se tu výstavy, koncerty, divadelní představení, společenské akce. Z nových staveb patří k nejvýznamnějším nová Oranžérie arch. Evy Jiřičné. Dvacátému století je věnována závěrečná část expozice. Vystaveny jsou v ní především symbolické prvky, charakterizující zásadní změny, jimiž Pražský hrad prošel do začátku II. světové války. Vzpomínky na 20. století: Lev pro památník padlým Plastika lva a slovenského kříže od významného českého sochaře Jana Štursy byla určena pro vrchol Památníku padlým z I. světové války, který měl stát na monumentálním schodišti do Rajské zahrady. Při dopravě kamenného bloku na Pražský hrad se však část ulomila, a kámen z mrákotínské žuly tak získal nesprávné proporce. Proto jej architekt Plečnik nechal umístit na 3. nádvoří. Restaurování mozaiky Posledního soudu ze Zlaté brány Mimořádně cenná gotická mozaika z doby Karla IV. byla nákladně restaurována za spolupráce Správy Pražského hradu, Kanceláře prezidenta republiky a Getty Foundation z Los Angeles. Tým expertů jí navrátil původní vzhled poté, co „oslepla“ a bylo nutné složitým průzkumem zjistit příčinu a najít metodu, jak unikátní dílo uvést do původní podoby. Autoři této části expozice: Ing. arch. Zdeněk Lukeš – Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha Příběh českých patronů V Arkádě Karla IV. č. 1 je umístěna část výstavy "Příběh českých patronů " Příběh kanonizace Křesťanství dává nový rozměr pojmům svatosti. Výraz svatý se v křesťanských náboženských textech vyskytuje jako přívlastek Boha i některých osob, případně věcí. Úcta ke svatým provázela křesťanství od jeho počátků. Světec se obětováním svého života za víru v Boha dostal do jeho těsné blízkosti. Z této představy potom vycházela jeho role jako prostředníka mezi Bohem a věřícími, přímluvce i ochránce. Pro jeho zpřítomnění byla potřebná alespoň tělesná schránka světce, její části či předměty, kterých se dotýkal. Aby mohla být nějaká osoba veřejně uctívána jako svatá, bylo nutné ji kanonizovat. Zpočátku se tak dělo pouhým prohlášením v kostele nebo přenosem ostatků (např. přenos ostatků sv. Václava ze Staré Boleslavi do Prahy). Později měli právo kanonizovat biskupové, docházelo k tomu v rámci svátků, při slavnostech na počest zemřelého či přemísťování světcových ostatků. První místní úcta byla ještě neformální. Od 10. století přecházela kanonizace čím dál tím více do rukou římského biskupa. V roce 1181 vyhlásil na kanonizace papež Alexandr III. výhradní právo římského stolce. Současný postup katolické církve se používá od roku 1634 a vyžaduje podrobné zkoumání kandidátova života. Svatí jako patroni země Svatí hráli velkou roli ve všech vznikajících státech Evropy. Vedle úcty k Ježíši Kristovi, svaté Panně Marii, apoštolům a svatým Petrovi, Martinovi, Janovi, Michalovi a Jiřímu, jež byla pro celý tehdejší křesťanský svět charakteristická, se začal vytvářet i kult světců, kteří se pojí k nejrannějším obdobím konstituování církevních a státních správ. V Čechách to byli dynastičtí světci, z nichž někteří se stali „věčnými panovníky“, patrony české země. Pomohli vytvořit základ pro sebeuvědomění národa. Nejdůležitější exponáty: Zadní díl dalmatiky z hrobu sv. Ludmily Relikviářové tkaniny nalezené v tumbě sv. Ludmily představují nejvzácnější textilní památky v Čechách. Jsou datovány od 10. do 13. století a pocházejí ze střední Evropy, Byzance a Předního východu. Tím, že byly postupně ukládány k ostatkům světice, staly se druhotnými relikviemi a dokládají Přilba zvaná svatováclavská Přilba patří mezi nejcennější památky v Čechách. K původní kalotě – možná patřící sv. Václavovi – byla ve druhé polovině 10. století přimontována ozdobná čelenka severského původu. Přilba začala být záhy považována za druhou relikvii sv. Václava a přeneseně se stala jedním ze symbolů českého státu. Biskupský prsten Prsten a dva křížky připsané sv. Vojtěchovi Dva křížky, z toho jeden neúplný, a prsten dnes bez kamene by mohly být vzhledem ke své dataci považovány za autentické památky po sv. Vojtěchovi. Křížky jsou patrně uváděné v pramenech jako součást váčku ležícího na oltáři sv. Vojtěcha, prsten asi býval biskupským odznakem. Autoři této části expozice: PhDr. Milena Bravermanová, Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha Příběh katedrály sv. Víta V Arkádě Karla IV. č. 3 je situován "Příběh církve a katedrály" Křesťanství sehrálo důležitou úlohu při vzniku českého státu. Shromaždiště věřících, kde se odehrávala větší část bohoslužeb, byl kostel, v našem prostředí jedno či trojlodní stavba. K hlavnímu vybavení chrámového interiéru náleží oltáře, nad nímž v době románské bylo zavěšováno osvětlování, na gotické oltáře nasedal vysoký nástavec s obrazem a sochařskou výzdobou. Bohoslužba byla celebrována za pomoci liturgického náčiní, při všech úkonech bylo třeba i liturgických knih. Církevní bohoslužebný oděv se lišil podle stupně svěcení. Biskupství v Praze bylo zřízeno za Boleslava II. roku 973, biskupským kostelem se stala rotunda sv. Víta a kostel sv. Jiří byl darován klášteru benediktinek (první monastické založení v Čechách). První abatyší se v něm stala Mlada, sestra Boleslava II., která v Římě u papeže povolení ke zřízení biskupství a kláštera vyjednala. Pražské biskupství podléhalo arcibiskupství v Mohuči. Děje církve na Pražském hradě byly spojeny především s biskupským, později arcibiskupským kostelem sv. Víta. V jeho blízkosti se nacházel knížecí, poté i královský palác, západně od rotundy a baziliky si vybudoval svůj palác s kaplí pražský biskup, později vyrostl na sever od románské baziliky kapitulní ambit pro kanovníky, z nichž někteří sloužili rovněž u benediktinek svatojiřských. Svoji důležitou roli hrála před vznikem Vysokého učení pražského zdejší kapitulní škola. Nejuctívanějším světcem se stal sv. Václav, který byl přenesen do jižní apsidy svatovítské rotundy tři roky po zavraždění ve Staré Boleslavi († 935), záhy se k němu připojil mučedník sv. Vojtěch – druhý pražský biskup, jehož ostatky byly přeneseny 1039 z Hnězdna, za Karla IV. se k nim přidal burgundský král Zikmund a samozřejmě hlavní patron svatovítského chrámu, sv. Vít. Po roce 1060 trojlodní bazilika s východní a západní kryptou nahradila rotundu, založenou sv. Václavem, jehož hrob zůstal na stejném místě nejen v bazýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Pražská gotická katedrála byla založena jako jedna z posledních katedrál v Evropě. Pro její stavbu byl povolán z papežského Avignonu architekt Matyáš z Arrasu, který zřídil poblíž vymezeného staveniště katedrální huť. Po jeho smrti nastoupil do čela huti roku 1356 Petr Parléř, syn stavitele Jindřicha z Gmündu. Doba jeho působení v čele huti znamenala nebývalý rozmach v architektuře a na ní vázané plastice i malbě. Po husitských bouřích se nepodařilo chod katedrální huti v plném rozsahu obnovit. Vnitřní zařízení utrpělo jak loupením Pražanů, tak Zikmundových vojsk. Až za katolického krále Vladislava Jagellonského, který se vrátil na Hrad před rokem 1490 a začal z něj budovat opět důstojnou královskou rezidenci, dočkala se katedrála přeci jen nové péče. Byla zahájena dostavba trojlodí a severní věže pod vedením královského stavitele Benedikta Rieda.Velkou pohromu přinesl požár hradu roku 1541. Dřevěné krovy a provizorní zastřešení nad trojlodím a věží shořely, oheň vnikl do interiéru a zničil většinu zařízení. Trojlodí už nebylo obnoveno a nad hrobem sv. Vojtěcha vyrostla renesanční kaple. Od 17. století, když panovnický dvůr přesídlil trvale do Vídně, stávala se katedrála postupně centrem učeného vlastenectví (kapitulní děkan Tomáš Pešina z Čechorodu). Vyvrcholením bylo svatořečení sv. Jana Nepomuckého roku 1729, kult tohoto nového světce šířil věhlas pražské katedrály i v cizině. Přibližně od roku 1828 začala zásluhou svatovítského kanovníka Václava Michala Pešiny z Čechorodu sílit myšlenka dostavby. Spolek Jednota pro dostavbu katedrálního chrámu (1859), nejmladší z významných spolků zemské orientace, angažoval architekty Josefa Krannera (1861 - 1871), Josefa Mockera (1872 - 1899) a Kamila Hilberta (1899 - 1933). Nový rozměr dostala dostavba katedrály v prvních deseti letech nové republiky. Dlouhé přípravy předcházely oslavám svatováclavského milénia v září roku 1929. Jejich součástí byly i dokončovací práce na katedrále tak, aby mohla být katedrála znovu otevřena. Samotné miléniové oslavy začaly již 20. září 1929 vystavením korunovačních klenotů. Svatovítská katedrála byla slavnostně otevřena v sobotu 28. září. Nejdůležitější exponáty: Bula papeže Klimenta VI. povyšující pražské biskupství na arcibiskupství Pražské biskupství se do 30. let 14. století vyvinulo v diecézi s hustou sítí far a s ustálenými specializovanými úřady biskupského centra, které však i nadále podléhalo arcibiskupství mohučskému. Teprve roku 1344 papež Kliment VI. vyjmul na žádost Jana Lucemburského a jeho syna Karla pražskou a olomouckou diecézi z pravomoci mohučského arcibiskupa. Biskupství pražské povýšil na arcibiskupství a do pražské církevní provincie začlenil biskupství olomoucké a nově zřizované biskupství litomyšlské. Papežská bula tak završovala sérii výhod, které pro pražské biskupství získali oba lucemburští panovníci počátkem 40. let 14. století. Zřízením samostatné české církevní provincie uskutečnil Karel IV. snahy po sjednocení českých zemí pod jednou a na říšských církevních organizacích nezávislou církevní správou. Insignie Koruna a berla svatojiřských abatyší patřily mezi oficiální odznaky jejich úřadu. Koruna (nejvyšší pocta řeholnici) byla rovnocenná s infulí pražského arcibiskupa, berla se jako insignie kontinuity předávala. Abatyše asistovala nejpozději od poloviny 14. století při korunovaci české královny, po zrušení svatojiřského kláštera přešel tento úkon na představenou Ústavu šlechtičen. Dochovaná koruna svatojiřských abatyší byla zhotovena v roce 1553 pro Ludmilu Blíživskou z Blíživé s využitím starších kamenů ze starší koruny. Do přední části čelenky byl po roce 1700 jetě doplněn barokní baldachýn s renesančním šperkem. Tvar čelenky s liliemi a kapkami napodobuje korunu známou z náhrobku abatiší ze 14. století. Při obnově berly v roce 1553 byly použity tři nápisové destičky z gotické berly abatyše Kunhuty Přemyslovny. Berla se balila do šátku abatyše Anny Mechtildy Scheonweissové z Ecksteinu s výšivkou z roku 1691. Paramenta arcibiskupa Jana Josefa Breunera: Kasule, Velum, Štola, Manipul Ve Svatovítské katedrále je opatrováno na tisíc kusů církevních rouch; těžiště spočívá v období baroka. Paramenta jsou zhotovena především z drahocenných francouzských brokátů či zdobena výšivkou. Soubor je ojedinělý i tím, že se nacházel a nachází neustále na jednom místě - v kostele pražských biskupů a posléze arcibiskupů, v korunovačním a pohřebním chrámu českých panovníků. Vystavená paramenta katedrále daroval arcibiskup Breuner; na dolním konci kasule je jeho znak. Zlomek chrliče ve tvaru koňské tlamy Řadu zaniklých chrličů z různých míst katedrály připomínají už jen drobnější fragmenty. Z úlomků ve tvaru tlamy koně nelze celek rekonstruovat; nejčastější výtvarná podoba chrličů však zachycovala zvířecí monstra. Maska z profilace okna Tyto malé masky jsou vloženy do profilace oken vysokého chóru, respektive do samostatných částí kružby v blízkosti průchodů v pilířích na ochozu vnějšího triforia. Nálezy z hrobů církevních činitelů (zejména pražských biskupů) Tvoří je zlomky biskupských berel, části biskupských střevíců, ovčácké nůžky (symbol biskupa jako pastýře) a část kalichu – druhý nejstarší kalich z hradního areálu (tentokrát raně gotický ze 13. století). Autoři této části expozice: PhDr. Milena Bravermanová, Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha Mgr. Jana Maříková-Kubková, Archeologický ústav AV ČR, Praha Mgr. Marek Suchý, Archiv Pražského hradu, Praha Mgr. Martin Halata, Archiv Pražského hradu, Praha Pohřbívání na Pražském hradě a okolí Příběh pohřbívání je umístěn v Arkádě Karla IV. č. 4, 5, 6, 7 Pražský hrad je místem, kde lidé nejen žili, ale také umírali a byli pohřbíváni. Pomineme-li pravěké období, nalezneme jednotlivé hroby nebo celá pohřebiště na 29 místech. Nejstarší Slované pohřbívali své mrtvé v 6. až 7. století na dnešním Loretánském náměstí. Po vzniku Pražského hradu jako mocenského centra jej ve druhé polovině 9. století obkroužil věnec menších pohřebišť (Královská zahrada, okolí Jízdárny Pražského hradu, Lumbeho zahrada a Jelení ulice). Uvnitř hradního areálu se pohřbívalo jen na III. nádvoří (pohřebiště s hrobem „bojovníka“). Výstavba křesťanských kostelů s sebou nesla i ukládání zemřelých v jejich okolí (kostel Panny Marie, rotunda sv. Víta, biskupská kaple sv. Mořice). Obraz se proměňuje v 11. století. Pohřbívá se především v okolí kostelů Panny Marie a sv. Víta, obyvatelé Hradčan jsou pochováváni na dnešním Loretánském náměstí. S postupujícím středověkem se pohřby přesouvají do interiérů kostelů a Hrad (zvláště Svatovítský chrám) je jako pohřební místo vyhrazen pouze příslušníkům vládnoucího rodu, církevním činitelům a šlechtě. Po josefínských reformách se na Pražském hradě pohřbívat přestává, výjimku tvoří pouze hroby nejvyšších církevních představitelů v katedrále sv. Víta. Celkově je z Hradu a nejbližšího okolí známo na 1500 hrobů. Nejdůležitější exponáty: Hrob „bojovníka“ Tento hrob je nevýznamnějším pohřbem z počátku Pražského hradu. Byl objeven v červenci 1928 na III. nádvoří v blízkosti místa, kde dnes stojí monolit. Muž vybavený souborem zbraní (meč, sekera, dýka, nůž, břitva), soupravou na rozdělávání ohně (ocílka, pazourek) a vědérkem patřil bezesporu k tehdejší společenské elitě, možná přímo k její špičce. Svědčí o tom zejména mimořádně vzácný nález meče. Hrob je datován do druhé poloviny 9. století, tedy do doby před postavením nejstaršího hradního kostela Panny Marie (asi 882-884). Podle antropologických průzkumů se však nejedná o příslušníka přemyslovského rodu. Vzhledem k významu tohoto nálezu byl celý hrob vyzdvižen i s blokem zeminy a po technicky náročné akci přesunut na současné místo v arkádách Starého královského paláce. Odlitek nebožtíka z románské baziliky sv. Víta Ojedinělá možnost pohlédnout do tváře člověka zemřelého před staletími. Hrob zasypaný vápnem udržel zčásti tvar těla v podobě dutiny, která byla vylita sádrou. Podobnou věc lze spatřit nejblíže až v Itálii v Pompejích. Pohřební klenoty Rudolfa I. Habsburského - koruna, žezlo, jablko Český král Rudolf I. Habsburský zvaný Kaše zemřel v roce 1307 na vojenské výpravě u Horažďovic. Do hrobu ve svatovítské bazilice, který byl umístěn v lodi chrámu, mu nechala vdova Eliška Rejčka zhotovit pozlacené korunovační klenoty. Spolu s pohřebními klenoty českého krále Přemysla Otakara II. jsou ojedinělým dokladem raně gotických korunovačních klenotů, které se z této doby jinak nedochovaly. Oboje pravděpodobně zhotovili v jedné pražské zlatnické dílně, snad klenotníka Konráda. V roce 1373 byly ostatky všech českých panovníků a jejich příbuzných přeneseny do gotické katedrály. Rudolf I. Habsburský byl pochován poblíž ostatků svého strýce Rudolfa Habsburského do dnešní kaple sv. Šimona a Judy (sv. Kříže). Roku 1935 byly ostatky obou Habsburků přeneseny do královské krypty. Autoři této části expozice: PhDr. Milena Bravermanová, Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha Mgr. Jana Maříková-Kubková, Archeologický ústav AV ČR, Praha PhDr. Jan Frolík, Archeologický ústav AV ČR, Praha
Pražský hrad jako rezidence Příběh rezidence je umístěn v České komoře č. 1 a 2 Císařské sídlo, kterým se Pražský hrad stal za Ferdinanda I., vyžadovalo nejen značnou míru komfortu bydlení pro panovníka a jeho rodinu, ale také značné administrativní a hospodářské zázemí. Zemské a dvorské úřady byly umístěny na různých místech Hradu ve vlastních prostorách. V celém areálu stály domy, které sloužily k ubytování osob, starajících se o běžný chod císařského dvora. Drůbeží dvůr, porážka, bažantnice, zvěř v oborách, rybník a haltýře na ryby, užitková zahrada zásobovaly kuchyně, které za Maxmiliána II. vyrostly při jižní hradbě proti městu. Hrad, město ve městě, měl však i chudinskou zástavbu, domečky nalepené na jižním svahu ostrohu, kolem katedrály a od roku 1597 také vestavěné do hradeb severního opevnění – dnešní Zlaté uličky. Pražský hrad sloužil také dvorské zábavě a zálibám panovníků. Královská zahrada v 16. a 17. století udivovala návštěvníky nejen vzácnými rostlinami a květinami, ale především stavbami, ve kterých členové císařského dvora trávili volné chvíle procházkami, tancem, míčovými hrami, střelbou na terče, poslechem hudby, atd. Zvlášť oblíbené byly dvorské slavnosti, kostýmní průvody, maškarní bály, a později také divadelní představení. Každý z panovníků měl však nějakou zvláštní zálibu. Rudolfovo mecenášství umění, ale především jeho sběratelství na dlouhou dobu ovlivnilo podobu Pražského hradu a život v něm. Rudolf II. rozšířil Pražský hrad o rozsáhlé prostory sloužící k uložení jeho sbírek, které až do poloviny 18. století sloužily tomuto účelu. Když získal do svého vlastnictví Rožmberský palác, podstatně tím rozšířil ubytovací možnosti nejen svého dvora, ale také svých umělců. Císař Matyáš neměl Prahu příliš v lásce, nechal tajně odvézt významnou část rudolfínských sbírek do Vídně. Přesto však dobudoval a rozšířil nový obytný palác a nechal uvést své jméno na hlavní vstup do Hradu ze západu. Císař Ferdinand III. se postaral o to, aby ztracené rudolfínské sbírky byly brzy nahrazeny. Nechal v Antverpách koupit část sbírky lorda Buckinghama, která po roce 1650 naplnila opět sály hradní obrazárny. Jeho nástupce, císař Leopold I., stejně vášnivě, jako holdoval obvyklé zálibě všech Habsburků - lovu, miloval hudbu. Sám skládal, a proto se nelze divit, že se opera, hudba duchovní a světská hojně provozovaly při pobytech císařského dvora na Hradě. Aby nemusely být pro divadelní představení používány reprezentační prostory paláce, nechal Leopold I. vybudovat v Královské zahradě budovu divadla. Další neodmyslitelná součást dvorských radovánek, ježdění na koni, dostalo nový důstojný stánek v barokním stylu - jízdárnu. V roce 1702 navštívil Prahu také Josef I. s manželkou. Po smrti svého otce se nenechal v Praze korunovat, a tak slavné korunovační slavnosti zažil Pražský hrad až v roce 1723, připravené pro Karla VI. V roce 1743 se na císařský trůn posadila žena, Karlova dcera Marie Terezie. Objednala u vídeňského architekta Niccola Pacassiho velkorysou přestavbu Pražského hradu, díky níž dostal novou vnější podobu fasád, nová nádvoří, novou palácovou kapli, nový palác, určený pro neprovdané šlechtičny, novou přístupovou cestu na valu, který nahradil Prašný most, mohutné kuchyně v jižním traktu atd. Ne všechna císařovnina rozhodnutí byla pro Hrad šťastná: dala uzavřít a svěsit Obrazárnu, nejvýznamnější obrazy z ní nechala tajně prodat do Drážďan. Zbylá díla byla použita k výzdobě interiérů Nového paláce. Návštěva Josefa II., tehdy ještě římského krále, v Praze v roce 1779 znamenala zlom v životě Pražského hradu. Z jeho rozhodnutí byl Letohrádek proměněn v dělostřeleckou laboratoř, Míčovna, Jízdárna a přilehlé budovy se staly vojenskými sklady. S novým panovníkem Leopoldem II. se sem opět vrátily velké slavnosti. Dne 9. srpna byly do Prahy s náležitou pompou přivezeny české korunovační klenoty a vystaveny pro veřejnost. S korunovací císaře Františka I. na českého krále 9. srpna 1792 změnil se život na Pražském hradě v tom smyslu, že se po celé následující století výrazněji prosadil společenský život v něm díky trvalé přítomnosti příslušníků císařského dvora v jeho palácích. Nejdůležitější exponáty: Adriaen de Vries: Kůň Konírny na Pražském Hradě se za Rudolfa II. staly předmětem obdivu nejen svou rozlohou a výstavností, ale také množstvím vzácných ras, které zde byly zastoupeny. Za velkorysé dary uměleckých děl z cizích královských a vévodských dvorů věnoval císař často spřežení ušlechtilých koní ze svých stájí. Adrian de Vries se sice inspiroval dílem svého učitele Giambologni, jeho plastikami kráčejících hřebců, když modeloval své sochy koní, ale jeho díla byly mnohem méně stylizovaná. Pauwels Franck, zv. Paolo Fiammingo: Triumf Země Paolo Fiammengo patřil ke kolonii nizozemských umělců, kteří našli své uplatnění v Itálii, v jeho případě v Benátkách. Rudolf II. našel v jeho obrazech zalíbení a objednával u něho jak obrazy krajin, v nichž malíř vynikal, ale také různé alegorie a mytologie. Triumf Země je však nejen dobrým příkladem dobové malířské produkce a sběratelského zájmu, ale naznačuje také, jak asi vypadaly alegorické průvody, pořádané na urozených dvorech k pobavení panstva. Český malíř Škrétova okruhu, 40. léta 16. století: Portrét tří zaměstnanců dvorního stavebního úřadu – stavitele, tesaře a zámečníka Velká stavební činnost ve 40. letech 17. století na Pražském hradě, která přiblížila jeho podobu dnešnímu stavu, zřejmě posílila sebevědomí osob zaměstnaných v „Hofbauamtu“, v Dvorském stavebním úřadě. Na památku svého působení v této instituci si nechali jeho představitelé namalovat skupinový portrét. Pomůckou pro datování obrazu je oblečení portrétovaných – takové límce se nosily ve 40. a 50. letech 17. století. Možná jsou zde zpodobeni tři pánové, kteří se zasloužili o stavbu tzv. císařovnina traktu, dokončeného v roce 1642: stavitel Melchior Mehr, tesař Caspar Seidl a zámečník Sturmwina. Autoři této části expozice: PhDr. Eliška Fučíková, Kancelář prezidenta republiky, Odbor památkové péče, Praha PhDr. Milena Bravermanová, Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha PhDr. Ivan Prokop Muchka, Ústav umění AV ČR, Praha - 35 - Katastrofy na Pražském hradě V Jižní síň i jsou umístěny "Příběhy katastrof " V dlouhé historii Pražského hradu je zapsána celá řada nejrůznějších katastrof. Nejčastěji to bývaly válečné události a požáry, v novodobé historii pak necitlivé stavební zásahy. Již v roce 1004 se na Hradě bojovalo při vyhnání polské posádky Boleslava Chrabrého, o devadesát let později poničil oheň nedostavěnou baziliku sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Roku 1142 obléhal Hrad údělný kníže Konrád. Následkem použití zápalných střel utrpěl areál rozsáhlé škody a zejména bazilika sv. Jiří musela být z velké části přestavěna. Hrad trpěl častým obléháním a dobýváním v bojích o vládu až do konce 12. století. Ovšem nejen boje, ale i přírodní katastrofy ničily Pražský hrad. Sídlo svatovítské kapituly, část kláštera u sv. Jiří a úsek severních hradeb poškodil sesuv půdy po vichřici a velkých lijácích roku 1280. Roku 1303 vyhořel královský palác a stal se na čas neobyvatelným. Samotný Karel IV. v roce 1333 charakterizuje stav Pražského hradu ve svém životopisu: „Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi.“ Na počátku husitských válek obsadili Hrad dvakrát Pražané. Loupilo se a ničilo; za své vzalo vybavení katedrály sv. Víta a ti nejradikálnější chtěli nedostavěný chrám dokonce zbořit. Kapli sv. Václava ochránili staroměstští sladovníci. Ani císařská posádka, ovládnuvší na krátký čas Hrad, si nepočínala lépe. Z hrobu sv. Václava byly uloupeny ozdoby a vyloupány drahé kameny z obkladu tumby. Snad nejkatastrofálnější požár vypukl 2. 6. 1541. Z jeho ničivých důsledků se Hrad vzpamatovával jen pomalu. Tehdy nevyhořel jen Hrad, ale i celá Malá Strana a Hradčany. Na počátku další katastrofy, tentokrát evropských rozměrů, stála defenestrace katolických místodržících z okna České dvorské kanceláře (r. 1618). Hned následujícího roku zničili fanatičtí kalvinisté většinu zařízení katedrály sv. Víta, kamenné plastiky napevno spojené se stavebními prvky alespoň otloukli. V průběhu třicetileté války byl Hrad obsazen dvakrát: roku 1631 Sasy a 1648 Švédy. I když k obsazení došlo bez boje, bez škod se to neobešlo. Zejména druhé přineslo citelnou ztrátu části proslulých sbírek Rudolfa II. Válečným událostem neušel Hrad ani v následujících stoletích. Pravou pohromou však bylo dělostřelecké bombardování pruskou armádou v roce 1757. Na Hrad tehdy dopadly stovky střel, na 250 z nich, jak uvádějí zápisy pamětníků, prorazilo střechu katedrály. Mezi katastrofy se řadí i rozhodnutí Josefa II., který dal některé vzácné stavby do užívání armádě. Zanedbaná stavební údržba, zejména v období malého zájmu císařského dvora o Hrad v první polovině 19. století, měla za následek katastrofální stav některých budov.
K některým možným katastrofám naštěstí nedošlo. K „dobru“ alespoň některým katastrofálním událostem lze přičíst to, že vyprovokovaly opravy nebo stavební činnost, jejichž výsledkem byla architektura vysokých kvalit. Nejdůležitější exponáty: Kostky z mozaiky v klášteře sv. Jiří - dokládají, že kromě známé mozaiky na svatovítské katedrále zde existovala ještě nejméně jedna další v Jiřském klášteře, v kapli p. Marie (dnes sv. Anny). Bohužel zanikla při požáru 1541, stejně jako celá výzdoba kaple s freskami a barevnými vitrážemi v oknech. Meč ze 13. století – poškozený a zřejmě ztracený, dostal se do navážek ze 13. století. Jeden z mála původních mečů dochovaný na Pražském hradě. Autoři této části expozice: PhDr. Jan Frolík, Archeologický ústav AV ČR, Praha Ing. arch. Petr Chotěbor, Kancelář prezidenta republiky, Odbor památkové péče, Praha - 37 - Jak se stolovalo na Pražském hradě V tzv. Lednicei je možno vidět "Příběh stolování " Přijímání potravy je základní lidskou potřebou, nutnou k přežití. O jejím složení ve středověku však máme jen obecné představy odvozené z archeologických nálezů a etnografických výzkumů. O konkrétních jednotlivých jídlech máme jen ojedinělé zprávy. Kronikář Kosmas v r. 1073 popisuje skrovnou biskupskou snídani: „Když tam Jaromír uviděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně…“. Po většinu středověku, i v dobách relativního dostatku, přetrvával strach z neúrody a hladu. Nedostatek potravin mohl být také důsledkem válečných událostí. Hrozivé důsledky měla zejména kombinace obou faktorů – války a neúrody, která nastala např. ve „zlých letech“ po tragické smrti Přemysla Otakara II. V roce 1282 „Toho roku byl též veliký nedostatek věcí, obilí, masa, ryb, sýra a vajec, takže se dostala stěží jenom dvě slepičí vejce za jeden denár, kdežto mnozí lidé ještě pamatovali, že se před nedávnými časy v pražském městě kupovalo za denár padesát vajec.“ Stolování a pravidla chování se postupem doby propracovávaly a v případě panovnického dvora a paláců nejvyšší šlechty se vyvinuly v 16. a 17. století v určitý rituál s přesně stanovenými pravidly, někdy užívanými dodnes. Rozesazení stolovníků sloužilo k navazování a rozvíjení společenských kontaktů, předávání informací a i z politickým jednáním. Důraz byl kladen na složení a počet chodů (v domech předních šlechticů 10 - 15, jinde počet obvykle neklesal pod 6), servírování jídel, používané stolní nádobí a příbory. Prostírání se lišilo od dnešního hojným používáním koberců. Základní pravidla slušného chování u stolu byla ustálena již od 13. století: „Ruce sobě čistě před jídlem umyj, nehty ostříhej, ale v soukromí, nikoliv před hostmi. Na nejvyšší místo sedni si jen zdráhaje se, sediž rovně, nehýbaje mnoho tělem a neobcházeje okolo hostí. Kdo sedí nahoře, napřed si béře; leč budou-li tu paní, ty sobě první bráti mají. Chleba nejez, dokud nepřinesou první krmi; nekousej po obou stranách, nešťourej nožem v zubech a nepodávej si pokrm prstem. Rozřízneš-li vajíčko, nezamíchej je nožem, nýbrž kouskem chleba; také nebudeš si sůl bráti prstem, nýbrž vezmeš něco nožem a položíš na kousek chleba. Chleba si kráje, nepodpírej bochník o prsy, polívku nepij z misky, nemlaskej ústoma, také si nos neutírej o ubrus a pásu za stolem nepovoluj.“(Tanhauser). V 16. století již bylo vyloučeno, aby se jídlo bralo do rukou. Ze společné mísy se nabíralo lžící, na talíř se maso přenášelo nožem, nikoliv rukou. Příbor však dlouho sestával pouze z nože a lžíce, vidlička se používala až od přelomu 16. a 17. století. Na nejvyšší míru bylo stolování povýšeno na přesně stanovený rituál při korunovacích. Množství zúčastněných osob si často vyžádalo výstavbu zvláštní budovy, s hojnou a propracovanou výzdobou. O spotřebě potravin v císařské kuchyni či v domě jednotlivých šlechtických rodů na Pražském hradě nemáme určitější doklady. V roce 1587 na svatbě nejvyššího purkrabí Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna se na hostině, trvající tři dny, snědlo 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11 560 kvíčal, vypilo 150 sudů bílého piva, 70 věder rýnského vína. Neznáme však počet hodovníků.
Nejdůležitější exponáty: Porcelánová miska dynastie Čching Je nejvyšší myslitelný luxus i v 17. století, z něhož pochází. Kuriózní je místo nálezu: císařský špitál sv. Antonína na Hradčanech, kde žili „chudí špitálníci a špitálnice z císařské almužny“. Jak tedy asi vypadala? Mimořádný doklad dálkových kontaktů – tím je i zlomek porcelánu z bývalého rožmberského paláce (dnes součást Ústavu šlechtičen – čp. 2). Do země se dostal před požárem v roce 1541, tedy v době, kdy se do Číny dostalo jen několik portugalských lodí. V našem prostředí unikát a doklad výjimečného postavení Rožmberků. Autoři této části expozice: PhDr. Jan Frolík, Archeologický ústav AV ČR, Praha PhDr. Milena Bravermanová, Správa Pražského hradu, oddělení uměleckých sbírek, Praha PhDr. Eliška Fučíková, Kancelář prezidenta republiky, Odbor památkové péče, Praha Mgr. Martin Halata, Archiv Pražského hradu, Praha
Pražský hrad – centrum kultury a vzdělanosti Věž Václava IV. ukrývá "Příběh vzdělanosti" Kapitulní knihovna Pražský hrad nebyl ve středověku jen mocenským centrem země, ale též významným centrem kulturním. Potřebám liturgie a katedrální školy, která se zde nacházela, sloužila především latinská receptivní knihovna. V nejstarších dobách knihy do Čech přicházely zejména z cizích skriptorií, posléze rukopisy na Hradě též vznikaly, ale i zanikaly. Zlaté časy zažila knihovna po založení pražského arcibiskupství a v době stavby gotické katedrály. Karel IV. tehdy věnoval novému kostelu zlomek evangelia sv. Marka ze 6. století. Císařův dar ještě odráží raně středověký kult rukopisu jako relikvie, nicméně se vznikem univerzity se zvýšila i produkce knih. Obecné učení sice na jedné straně zastínilo starou katedrální školu, ovšem na významu neztrácela ani knihovna kapitulní. Ta sloužila i nadále bohoslužebným potřebám a kléru pražského kostela, ale měla též funkci jakési veřejné bibliotéky pro špičky společnosti. Knihy si tu půjčoval nejen Karel IV., ale i ředitel katedrální stavby Beneš Krabice z Weitmile. Rukopisy měly už ve středověku rušné osudy, měnily majitele a nejednou putovaly na velké vzdálenosti, až na místa jejich současného uložení. Proto i dnešní kapitulní knihovna, uložená v Archivu Pražského hradu, ve svých svazcích ukrývá více než šestnáct set „příběhů“ rukopisů a jejich písařů, iluminátorů ale i vlastníků. Právě rozkrývání těchto příběhů bývá často cílem moderní historické vědy. Archív Pražského hradu Pražský hrad byl v období let 1800 až 1940 svědkem vzniku ale i zániku či odvozů významných celků písemných památek a archivů. Vzhledem k mimořádnému postavení Hradu v českých dějinách tyto soubory obvykle obsahovaly i základní písemnosti státoprávního charakteru, vztahující se k samým základům českého státu a postihující jeho vztah k nejbližším evropským sousedům. Na Pražském hradě se ve zmíněných letech vyskytovalo několik archivních celků: nejvýznamnější byl Korunní archiv (archiv Koruny české nebo též svatováclavský archiv). Ten byl od svého počátku uložen v katedrále sv. Víta, poté v přístavku vedle Svatováclavské kaple a po roce 1868 v novém přístavku u Desek zemských. V roce 1884 byl převezen do Zemského archivu v Praze. O necelých 60 let později se stal Hrad svědkem vzniku Československé republiky. V roce 1920 byla v Ústavu šlechtičen uzavřena pražská úmluva, podle níž se významné archiválie převezly z Vídně do nově vzniklého Archivu Pražského hradu. Nejdůležitější exponáty: Zlomek evangelia sv. Marka Když Karel IV. roku 1354 získal za své korunovační cesty do Itálie od svého nevlastního bratra, aquilejského patriarchy Mikuláše zlomek pergamenového rukopisu popsaný unciálním písmem, domníval se, že se mu dostal do ruky autograf evangelia sv. Marka. Na jeho žádost byly z rukopisu evangelia odděleny dvě z jeho pěti osmilistových složek obsahující vylíčení Kristova umučení. Karel je pak s vlastnoručním přípisem daroval jako vzácnou relikvii Svatovítské katedrále. Zde se mělo jednou v roce, o velikonoční neděli, číst evangelní čtení přímo z tohoto starobylého originálu. Zároveň nechal na vzácný dokument pořídit schránku ze zlata a perel v hodnotě dvou tisíc zlatých, která zdobila severní podélnou stranu tumby sv. Václava. Císařův syn Zikmund ji však později použil k vyplacení svých žoldnéřů. Teprve roku 1712 byl rukopis opatřen dnešními lepenkovými deskami s textilním pokryvem. De civitate Dei Rukopis pražské kapituly, který byl pořízen před polovinou 12. století a původně náležel klášteru premonstrátů na Strahově, obsahuje vzácnou kresbu zachycující výjev z ateliéru středověkého písaře a miniaturisty Hildeberta. Ten na konci rukopisu znázornil sebe u pulpitu a svého pomocníka Everwina na stoličce kreslícího ornament. Hildebert se zachytil ve chvíli, kdy rozhněvaně křičí na myš, která na jeho stole hryže chléb a shazuje pečeného pernatce. Vlastní iluminátorské práci předcházela příprava pergamenových složek rukopisu. Do nich písař opsal podle předlohy text Augustinova spisu O obci Boží. Na vynechaná místa malíř se svým pomocníkem vyvedl iniciály. Nakonec dostal hotové pergamenové složky do rukou knihvazač, který je svázal ve středověký kodex. Pražské zlomky hlaholské Jde o dva pergamenové listy popsané po obou stranách hlaholským písmem, z nichž jeden navíc nese stopy staršího odstraněného textu. Zlomky náležejí k nejvzácnějším písemným památkám navazujícím na základy slovanské kultury vytvořené Konstantinem a Metodějem. Někteří badatelé kladou jejich vznik do benediktinského kláštera na Sázavě (1032), v němž se slovanská liturgie s výjimkou několika let pěstovala do roku 1097. Pergamenové listy nalezl roku 1855 K. A. Höfler nalepené na zadním přídeští latinského rukopisu tzv. Svatovítské apokalypsy. Ve středověku bylo totiž běžné, že se folia starých a nepoužívaných rukopisů využívala druhotně nejen jako předsádky a obaly pergamenových vazeb, ale například i k výlepu přídeští. Proto byly někdy hledány starší texty v korpusech jiných rukopisů. Často se tím však narušil organismus knižních vazeb, které samy o sobě představují unikátní svědectví o své době. Katalog rukopisů kapitulní knihovny A. Podlaha, A. Patera Když Antonín Podlaha počátkem 20. století zpřístupnil kapitulní knihovnu odborné veřejnosti tištěným katalogem, otevřel tak široké možnosti vědeckého bádání v mnoha oblastech. Středověké kodexy totiž představují nedocenitelný historický pramen pro mnoho aspektů lidských dějin, jako jsou dějiny filozofie, přírodních věd, hudby, středověkých řemesel či výtvarného umění. Již ve středověku byly knihy evidovány v rámci chrámových inventářů, které se nám dochovaly od druhé poloviny 14. století. Počátkem 18. století rukopisy knihovny uspořádal kaplan kapitulního děkana J. T. V. Berghauer a posléze byl péčí Emanuela Arnošta hr. z Valdštejna k roku 1776 sestaven rukopisný katalog. Ten byl později doplňován, zejména kanovníkem A. Frindem v letech 1869 až 1879, a pokus o katalogizaci kapitulních rukopisů podnikl v letech 1876 až 1883 též A. Patera. Snažení svých předchůdců pak dvousvazkovým katalogem dovršil biskup A. Podlaha. Autoři této části expozice: Mgr. Martin Halata, Archiv Pražského hradu, Praha Mgr. Marek Suchý, Archiv Pražského hradu, Praha Mgr. Jana Maříková-Kubková, Archeologický ústav AV ČR, Praha - 41 - Dětský program Hra na Hrad Doprovodný dětský program Hra na Hrad, součást výstavní expozice Příběh Pražského hradu, je postaven jako příběh, v němž návštěvník není divákem, ale naopak jeho přímým účastníkem. Je připravený pro dvě věkové kategorie dětských návštěvníků – méně náročná varianta je určena pro žáky 1. stupně základních škol, ta náročnější pro 2. stupeň ZŠ a žáky nižších ročníků víceletých gymnázií. Záměrem dětského programu je přiblížit genius loci Pražského hradu nejen jako místa křížení kulturních, historických, politických a dalších vrcholů naší země, ale také místa běžného každodenního života mnoha různě postavených lidí. Autoři při přípravě dětského programu vycházeli z myšlenky, že na exponáty se lze dívat z různých úhlů pohledu – jako na svědky doby, zástupce technologie výroby, nositele symboliky a podobně. Tyto pohledy jsou na výstavě zastoupeny rolemi, jejichž „očima“ budou exponáty dětem prezentovány. Trasy pro mladší děti představují jednotlivé exponáty prostřednictvím praktických informací typu: k čemu sloužily, co a jak se s nimi dělalo, kdo je používal. To se děti dozvědí v rolích Strážce, Služebníka, Umělce a Řemeslníka. Trasy pro starší žáky využívají stejného principu, ale s příběhem a s informacemi přizpůsobenými jejich věku i znalostem z dějepisu, literatury atd. Jim dětský program nabízí informace v historicky-kulturních souvislostech dobové hospodářské a politické situace prostřednictvím rolí Kronikáře, Učence, Rádce a Kněze. Dětskému návštěvníkovi je při vstupu náhodně přidělena jedna z rolí, jejíž optikou si projde expozici. Každá role má na výstavě svou trasu a určuje typ informací, které bude účastník dostávat. V podstatě to znamená, že při opakované návštěvě dítě uvidí stejnou expozici zase v jiné roli, a tedy v jiných souvislostech a s novými informacemi. Dětský program začíná hned u vstupu na výstavu, kde je u informačních panelů vstup do místnosti zvané Hospoda. Tam se děti posadí na balony a zhlédnou desetiminutový úvodní „iniciační“ film, který otevírá jejich příběh. Na konci jsou vyzvány, aby zvedly balony, na nichž sedí. Pod nimi najdou přiřazenou roli podle svého věku. Každá role má své logo, které napomáhá další orientaci. Informace o začátku příběhu a svém úkolu spolu s dalšími instrukcemi a pracovními materiály naleznou děti na panelech ve tvaru gotických stavbiček. K řešení úkolů budou ještě potřebovat přenosnou pracovní plochu a pracovní list, které najdou v zásobnících na panelech. Jediné, co si potřebují přinést, je psací náčiní. Součást pracovní plochy tvoří plánek expozice s vyznačenými místy, kde mají účastníci hry hledat úkoly. Na pracovní list si natisknou razítko s pojmenováním role a zadáním úkolu, který naplňují v expozici. Takto vyzbrojení vstupují do výstavní části. Dětský program se drží hlavní trasy, na níž je pro každou roli vytipováno vždy sedm exponátů. Děti jsou k nim směřovány pomocí speciálních popisek, které hledají. Hledání jim usnadňuje jejich přibližné zakreslení v plánu na pracovní ploše. Popisky jsou umístěny z boků vitrín a ukryty pod padacími dvířky označenými logem trasy. Každá popiska kromě informací obsahuje zadání úkolu, který děti zaznamenají do pracovního listu. Také si z popisek zapisují první, graficky zvýrazněná písmena. Když je všechna poskládají, vytvoří slovo, jež je řešením jedné části zadání role. Kromě popisek jsou součástí vitrín i zásuvky – interaktivní objekty, často vysouvací, které dětem manipulací a hrou mohou poskytnout potřebné informace k vyřešení úkolů. Z hlavní trasy stálé expozice vede i v dětském programu sedm odboček do přilehlých prostor, jež reprezentují Příběhy – zpracovaná témata z hradního života doložená exponáty. Pro děti je v každé z těchto odboček připraven jeden úkol – pro všechny role stejný. Pro splnění role přitom není nutno Příběhy navštívit. Po vyřešení posledního úkolu se děti vrátí k pokladně, kde odevzdají vypůjčené pracovní podložky. Na vyplněné pracovní listy dostanou razítko a také obdrží desky, do nichž si mohou uložit nasbírané materiály. Na vrchní stranu jim v pokladně nalepí polovinu erbu se znakem trasy, kterou prošly. Celý dětský program zahrnuje dvě návštěvy stálé expozice (děti si projdou dvě role) a jednu procházku po Hradu. Při druhé návštěvě již nemusejí znovu zhlédnout film. Mohou si dopředu vybrat roli, která by je zajímala. Po završení této role dostanou druhou polovinu erbu na své desky. Je nutné, aby si je vzaly také na druhou návštěvu expozice s sebou. Součástí desek jsou totiž instrukce, jak dál pokračovat ve hře. Závěrečná fáze Hry na hrad zahrnuje procházku Hradem. Děti obdrží pracovní list se sedmi otázkami, jež se týkají konkrétních staveb v areálu Pražského hradu. K jejich zodpovězení je zapotřebí stavby najít a prohlédnout si je – otázky se týkají především architektonických detailů na nich. Informace k nalezení vybraných staveb a plánek Hradu jsou součástí listu. Otázky mají tři varianty odpovědí – každá z nich je označena jedním klíčem. Výběrem správné odpovědi se vybere také správný klíč. Po „nalezení“ správných odpovědí, a tím i klíčů, se děti opět vrátí do pokladny, kde jsou jim zapůjčeny skutečné klíče. Kam se díky klíčům děti dostanou, je ale překvapení. Doprovodné produkty dětského programu Do celého programu jsou děti uvedeny desetiminutovým filmem. Ve stálé expozici má motivační charakter – otevírá příběhy postav, představuje „duši“ Pražského hradu v jeho mnohaletém vývoji, naznačuje události, jichž byl svědkem. Diváci sledují dobrodružství svého vrstevníka, který se s pomocí sdíleného tajemství stane zasvěceným obdivovatelem Hradu. Je mu dovoleno cestovat časem a být svědkem malých i velkých hradních událostí. Diváci až do konce netuší, že sledují začátek svého vlastního příběhu, který na ně čeká v expozici. K dispozici pro základní školy a víceletá gymnázia je i kompletní dvacetiminutová verze filmu, která umožňuje připravit žáky na návštěvu expozice již ve škole. V případě zájmu lze kompletní verzi filmu objednat na adrese Správy Pražského hradu. Obě verze (desetiminutová i dvacetiminutová) jsou v jazyce českém s anglickými titulky. Kromě popisek, na nichž najdou děti instrukce k plnění svých úkolů, je součástí expozice i šest počítačů, na kterých běží vybrané části z interaktivního CD-Romu. Cílem interaktivního dětského programu v expozici není přehrání celé počítačové hry, ale pouze zasvěcení účastníků do ní s vybranými ukázkami. Pro její přehrání je potřebné zakoupit CD-Rom, jenž bude k dispozici v průběhu dubna 2004. „Hra na Hrad aneb Timeminátor “ je počítačová hra typu adventura s edukativním potenciálem. Výsledkem hry je příběh, jehož hlavního aktéra a hybatele událostí představuje hráč. Hra je postavena na cestě časem, a aby se hráč dostal zpět do své doby, musí projít historií Pražského hradu – dobou románskou, gotickou, renesanční, barokní i 19. a 20. stoletím. V každém období musí splnit úkol a při jeho řešení se stane svědkem doby a někdy i hybatelem historických událostí nebo se setká s význačnými osobnostmi dané doby. Zároveň si také prohlédne exponáty výstavy zasazené do kontextů. Na CD-Romu jsou propojeny reálné prostory a předměty s animací. CD-ROM je souhrnem informací, k nimž se uživatel dopracuje prostřednictvím příběhu. CD-ROM je ozvučený i namluvený v českém jazyce s možností volby českých nebo anglických titulků.
Interaktivní programy Počítačové kiosky Interaktivní programy ve formě počítačových kiosků s dotykovými obrazovkami budou od slavnostního otevření expozice součástí jednotlivých výstavních sálů hlavní prohlídkové trasy. Obohatí a rozšíří základní momenty výstavy a poskytnou zájemcům množství nadstavbových informací o představované historické etapě, stavebním vývoji hradního areálu a nejdůležitějších exponátech. Pro návštěvníky budou jistě nejpoutavější animace podoby Pražského hradu v jednotlivých obdobích a jejich prolnutí se současnou podobou. Tato vizualizace bude přecházet do axonometrií a půdorysů. Dynamickou součástí budou rotace a prohlídky vnitřních částí areálu po doložených cestách. U důležitých objektů nebude chybět popis. Detailní informace o několika vybraných exponátech doplní dobové souvislosti – výběr zásadních událostí každé etapy z dějin Evropy, Českých zemí a Pražského hradu. V menu programu je možné vybírat jak z české verze, tak i anglické. Svoje oddělení v interaktivních programech budou mít i děti (podrobněji v popise Dětský program). Rozvrstvení interaktivních programů sleduje hlavní výstavní linii, a je tak rozčleněno na 9 základních úrovní: Pravěk do roku 918 Pražský hrad v letech 918 - 1135 (předrománské období) Pražský hrad v letech 1135 - 1230 (románské období) Pražský hrad za Přemyslovců 1230 - 1306 a Pražský hrad za Lucemburků 1306 - 1437 Pražský hrad za Jagellonců 1437 - 1526 Pražský hrad renesanční 1526 - 1620 Pražský hrad barokní 1620 - 1800 Pražský hrad v 19. století Pražský hrad ve 20. století Scénář interaktivních programů: Sylvie Blaškovanová, Marek Kraus Proměny Pražského hradu Dokumentární film scenáristy a režiséra Pavla Kouteckého, natočený v rámci multimediálního projektu Příběh Pražského hradu, představuje jedinečnost a bohatost architektury Pražského hradu a poukazuje na pozoruhodnou tisíciletou historii tohoto místa. Film nezobrazuje Hrad jen jako soubor kamenů a cihel, ale jako svědectví života a myšlení lidí, kteří na Hradě žili, kteří z Hradu vládli, kteří jej budovali. Jak zdůrazňuje autor a režisér Pavel Koutecký: „Film by měl divákovi neustále připomínat, že na Pražském hradě je minulost trvale zpřítomněna. Právě v době tak koncentrované na ‚teď‘ je tisícileté trvání Hradu tím, co nás může provokovat k jinému vnímání našeho bytí – vnímání v kontextu toku času, neměnnosti a snad věčnosti. Naopak proměny významu Pražského hradu, jeho stavu, života na něm, střídání období rozvoje a období stagnace či devastace, zahlazování stop, které zanechali předchozí vládcové - to vše nás může upozorňovat na pomíjivost všeho, co člověk vytváří – ať je to mechanismus moci či velkolepá stavba.“ Film citlivě zachycuje nejen historickou či architektonickou hodnotu Hradu, ale snaží se evokovat atmosféru na Hradě, naznačuje proměny hodnot a myšlení v běhu času. Koutecký neanalyzuje podrobně slohové proměny hradního komplexu, ani nevypráví celou jeho historii. Soustřeďuje se jen na její nejsilnější etapy a momenty. Dílo je tvořeno několika kapitolami, věnovaných klíčovým etapám historie Pražského hradu. Film je koncipován tak, aby byl zajímavý a srozumitelný nejen pro českého diváka, ale i pro mezinárodní publikum. Nespoléhá na znalosti z české historie nebo nějaký „citový“ vztah k tématu. Soustřeďuje se na to, co má víc než jen lokální význam, co je či bylo na Hradě opravdu jedinečným a co obstojí i v evropských měřítcích. Audiovizuální podoba Obraz a zvuk jsou v Kouteckého filmovém projevu rovnoprávními výrazovými prostředky. Jednotlivé záběry nejsou pouhou ilustrací, vizuálním doprovodem čteného komentáře. Díky pečlivé rešerši jak areálu Pražského hradu, tak historických dokumentů a sbírkových předmětů, film přináší divákovi množství unikátních pohledů na stavby a artefakty. Nápaditá kamera předvádí divákovi Hrad tak, jak jej běžný návštěvník vidět nemůže. Autoři se snažili co nejvíce říci obrazem, a teprve zbytek přenechali komentáři. Využili nezvyklé úhly pohledů, pohyby kamery a ideální osvětlení. Ať už pohybem v rámci jednoho záběru nebo střihovou skladbou pokaždé nabízejí divákovi poznání prostorových vztahů, kvality detailů a celku a jejich spolupůsobení. Kontinuita a proměny jsou ve filmu zvýrazněny spojením záběrů na dnešní Hrad se stejnými pohledy na historických materiálech. Minulost je také evokována řadou dalších historických vyobrazení, artefaktů a jejich detailů. Komentář Komentář k filmu je převážně tvořen z citátů z dobových textů: kronik, zápisníků, životopisů, zpráv a úředních dokumentů. Vedle nezbytných informací se skládá především z dobových líčení konkrétních událostí, subjektivních poznámek a popisu atmosféry. Jeho fragmentárnost zdůrazňuje užití několika hlasů (v češtině Josef Somr, Ivan Trojan a Lukáš Hlavica). Film Proměny Pražského hradu je k dispozici v české a anglické verzi na DVD a VHS, které budou v prodeji na výstavě i na dalších místech mimo Hrad. Projekce bude během expozice probíhat vždy v hodinových intervalech v prostorách Apelace Starého královského paláce.
Další podrobnosti k filmu a jeho tvůrcům je možné nalézt na adrese http://pribeh-hradu.cz/ v oddělení „Tiskové informace pro novináře“. Plány do budoucna Otevřením základní trasy (Modré trasy) a sedmera tematických příběhů projekt Příběh Pražského hradu rozhodně nekončí. V dalších letech budou zpřístupňovány ostatní části: Lapidárium v románském podlaží Starého královského paláce a chronologie v Tereziánském křídle. Uvažuje se o výměně příběhů a obohacení dětského programu – výhledově s otevřením nových prostor v roce 2005. Autoři výstavy připravují vydání tištěného průvodce expozicí. Jeho základ bude tvořit barevná brožurka se základními informacemi, popisem a schématem výstavy, kterou si návštěvníci budou moci zakoupit za symbolickou cenu. Do speciální záložky průvodce pak bude možné během návštěvy sbírat informační lístečky k jednotlivým exponátům. Tato forma umožní každému návštěvníkovi vytvořit si průvodce expozicí dle vlastního výběru. Nejen děti, ale i milovníky stolních společenských her určitě potěší „Hra na Hrad“, připravovaná na říjen 2004. I v této hře budou mít návštěvníci možnost setkat se s reálnými i smyšlenými postavami Pražského hradu, zažít různé roviny hradního života na vlastní kůži a podobně jako u CD-Romu s dětskou hrou se stanou svědky mnoha významných událostí i tradujících se pověstí. Stolní hra bude v prodeji u pokladny výstavy. Příběh Pražského hradu je natolik rozsáhlý a bohatý, že jej nelze pokrýt pouze výstavou, knihou či filmem. Dovolujeme si proto předložit ještě jiné "zobrazení" celého příběhu, a to zobrazení, které nabídne vícerozměrnou exkurzi do historie Pražského hradu. Princip CD-ROMu umožňuje uspořádat a propojit historické události v zemích Koruny české s osobnostmi a událostmi celé tehdejší Evropy. Interaktivní chronologie panovníků a událostí či stavební vývoj Hradu jsou samozřejmostí, ale základ tvoří jednotlivá "zastavení" ve více než tisíciletém příběhu Pražského hradu. Témata vybraná k zastavení pokrývají především následující okruhy: mytické počátky hradního areálu i našich zemí, vznik a vývoj náboženství, politiku, obraz společnosti, dobová řemesla, umění a vědu a v neposlední řadě vývoj architektury a stavebnictví. CD-ROM připravovaný na říjen 2004 zájemcům poskytne v ucelené a interaktivní podobě mnohem více informací; uživatelům se stane jak učebnicí, tak připomínkou jejich návštěvy stálé expozice. (Zpracováno na základě průvodce a poskytnutých informací na CD vydaného u příležitosti výstavy.) |
Pražského hradu". Podtitulem výstavy je "Příběh tisíciletí české státnosti" a její tvůrci chtěli, aby si občané uvědomili právě v těchto dnech kořeny z nichž vyrůstali. 
Po vřetenovém schodišti (obr. vlevo) sestoupí návštěvník do nekonečného labyrintu sklepení pod Pražským hradem. V gotickém podlaží Starého královského paláce v místě Starých zemských desek nalezne první část exposice "Pravěk". Zjistí zde, že první osídlení areálu Pražského hradu nastalo již před cca 5000 př. n. l. do 5. st. n. l. Pražský hrad je místem, které si s pravěkým člověkem a doklady jeho přítomnosti obvykle nespojujeme. Archeologické výzkumy posledních let však vynesly na denní světlo nálezy z různých pravěkých etap a doložily, že i v této vzdálené minulosti byly Hrad a jeho nejbližší okolí osídleny. Při úpravách v Lumbeho zahradě, kde je dnes zázemí pro zahradníky se ukázalo, že právě tam se pravěký člověk zabydlel nejintenzivněji. "Zjistili jsme, žež kopec, kde stojí Pražskjý hrad, se zdál ideální již i pravěkým lidem. Podle všeho tu už v pravěku bylo hradisko, což je něco co odborníci donedávna netušili," uvedl archeolog Jan Frolík z Akademie věd. Při úpravách Jelení ulice, ulice. U Brusnice a výstavě skleníku v Lumbeho zahradě (1911, 1937 - 38 a 1996) archeologové odhalili hroby a sídlištní objekty, které posunuly poznání historie opět o krok dál. Nejstarší nálezy jsou spojovány s tzv. kulturou s lineární keramikou (mladší doba kamenná, 6000 – 5000 let př. n. l.). Konec pozdní doby kamenné přinesl zásadní změnu: objevují se nejstarší pohřebiště. Samotný hradní ostroh byl v pravěku osídlen až v pozdní době kamenné (řivnáčská kultura) a v období knovízské kultury. Archeologické nálezy se soustřeďují zejména v oblasti Opyše (především tzv. Svatováclavské vinice) a Starého purkrabství, resp. velkého Lobkovického paláce. Za nejstarší doklad pohřbívání se považují odkryté hroby z období kultury se šňůrovou keramikou (cca 2900 – 2600 př. n. l.). Hrob odkrytý při vykopávkách v Lumbeho zahradě v roce 1996 vydal svědectví o prvním užití kovu na území areálu Pražského hradu - v ženském hrobě se kromě úlomků keramiky a pazourkové čepele našly fragmenty měděných náušnic. Expozice představuje tento ženský hrob po kompletní rekonstrukci. Jednou z kuriozit mezi pravěkými exponáty je bronzová šatní spona z doby římské, nalezená na Slévárenském dvorku. Není totiž zřejmé, jestli se tato spona dostala do areálu Pražského hradu až ve středověku anebo ji na Hradě ztratil její majitel již ve 3 - či 4. století našeho letopočtu. Exponáty dokumentující pravěké osídlení areálu Pražského hradu jsou veřejně vystaveny vůbec poprvé. Donedávna se o pravěkém osídlení na Pražském hradu vůbec neuvažovalo a podobné úvahy by nebylo ani možné prokazatelně doložit žádnými pravěkými nálezy. Celá kapitola pravěkého osídlení areálu Pražského hradu je tedy pro odborníky i laickou veřejnost novinkou. Autor této části expozice je PhDr. Jan Frolík, CSc. – Archeologický ústav AV ČR, Praha. 
potvrdil význam Hradu jako církevního centra – do rotundy sv. Víta byly z polského Hnězdna přeneseny ostatky dalšího českého patrona – druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha. Významným potvrzením Pražského hradu jako centra českého státu se stala korunovace prvního českého krále Vratislava II. v bazilice sv. Víta v roce 1086. 
Dřevěná pohřební koruna císaře Karla 
Na rozdíl od starších a reprezentativních podobizen Rudolfa II. představujících císaře pomocí doprovodných alegorických scén jako vládce mocné říše, je tento portrét komorně laděný. Vznikl v době, kdy už nebyl důvod k oslavám vítězství nad Turky, a ani na trůně už se Rudolf necítil dostatečně pevně. Jeho bratr Matyáš si nezadržitelně razil cestu k nejvyšším titulům. Unavená, ničím nepřikrášlená tvář, melancholický pohled, představují císaře bez vší stylizace, s velkou mírou realistického pohledu, kterou ve stejné době najdeme také na malovaném portrétu Rudolfově od Hanse von Aachen. Oba umělci patřili k císařovým důvěrníkům, jejich díla vypovídají proto o jeho osobnosti mnohem víc než oficiální portréty. 
Andreas Osenbruck, Šperky z monstrance probošta Dlouhoveského 
V roce 1740 byl tento kalich v inventáři Svatovítského pokladu zapsán jako „stříbrný, pozlacený i s paténou, díla filigranského, granáty ozdobený; na noze nápis: „Memento animarum nostrarum“ (Vzpomeň duší našich).“ Kalich českého původu, zdobený českými granáty a oblíbeným filigránským dekorem, byl zhotoven na sklonku 17. století a opatřen znaky donátorů, jedním Lobkovickým a dvěma Kolovratskými. Je charakteristickou ukázkou darů, kterými byl rozmnožován Svatovítský poklad. Důvod obdarování, zvláště byly-li připojeny erby donátorů, souvisel obvykle s nějakou významnou událostí v rodině dárce. 
Růže císařovny Marie Anny 
vzrůstající kult kněžny, která jako první žena u nás oficiálně přijala křest. Vedle vystaveného zadního dílu dalmatiky se v Ludmilině relikviářové tumbě našly fragmenty nevzorované lněné látky – snad jednoho ze vzácných pláten, kterým byly ostatky světice obaleny při přenosu z Tetína do prahy. Dále lněná výšivka ze druhé poloviny 10. století, přední díl lněné rochety z 12. století a oltářní přikrývka z 13. století. 
Negativně se dnes hodnotí také některé rekonstrukce provedené v 50. až 80. letech 20. století, které sice zachovaly původní vzhled památky, za fasádou se však skrývá spíše novostavba. V poslední den druhé světové války vyhořela Míčovna, zapálená asi náhodnou střelou během Pražského povstání. A snad poslední požár poničil krov Letohrádku královny Anny v srpnu 1989.