"Europa werde wesentlich!" - "Evropo, buď podstatná!"

Jak dál v EU a pozice ČR? - Musíme nabrat nový dech.

První parlamentní komora, Senát ČR, se pod vedením Přemysla Sobotky stává stále více místem, kde se řeší nejzávažnější problémy na naší politické scéně. Konference na zajímavá témata střídají semináře a vrcholoví představitelé našeho státu si na nich mohou vyměnit názory na důležité politické či ekonomické problémy. Ze spícího a nic neříkajícího uskupení, kterým občané opovrhovali, ukazuje tak Senát stále výrazněji svoje opodstatnění. Na poslední konferenci "Jak dál v EU a pozice ČR" se předsedové všech pěti politických stran zastoupených ve Sněmovně PČR a významní politici a odborníci na zahraniční politiku zamýšleli nad budoucností evropské integrace a nad prioritami českého předsednictví v roce 2009. Členy unie jsme sice již třetím rokem, ale stále stojíme před otázkou, jaké v ní máme zaujmout místo, jaký tvůrčí vklad jí máme nabídnout a zda  máme pasivně přijímat všechny směrnice z bruselské centrály nebo si výrazněji zachovat státní suverenitu. Bohužel se ukazuje, že ti, kteří nechtějí slepě poslouchat, jak mají říkat svému oblíbenému sýru či slivovici, jsou nejen negativně nálepkováni jako euroskeptici. Jsou uráženi za to, že nechtějí přijmout více než problematický text "Smlouvy o Ústavě pro Evropu" (Euroústavu), který by de facto z volného uskupení EU učinil evropský superstát. Nic na tom nemění, že byl odmítnut v referendech ve Francii a Nizozemsku. Co politická strana, to určitý věcný či naopak nevěcný názor na řešení. Jednání proto nebudou jednoduchá. Nemělo by se ale stávat, aby místo věcných argumentů řečník hrubě urážel své názorové oponenty, jak to předvedl ve svém sprostém a lze říci buranském projevu europoslanec Falbr. Poprvé od listopadu 1989 jsem zalitovala, že byl zrušen paragraf 103 za urážku hlavy státu, neboť tvrdit o ní, a to dokonce na půdě první parlamentní komory, že kecá, to je silné kafe i pro novináře zvyklého na "něžné" volební vystupování  některých Falbrových stranických kolegů. Naštěstí ale ostatní politici se chovali slušně, pouze poslanec Jiří Paroubek si zřejmě popletl text přednášky o Euroústavě  s jedním ze svých  předvolebních projevů. Debatu lze tak s výjimkou vystoupení obou zmíněných řečníků vnímat jako začátek skutečné diskuse o podobě a podmínkách přijetí Euroústavy a o tom, nač by měla naše republika klást důraz v době svého předsednictví Evropského parlamentu (EP).

"Stojíme před celonárodní diskusí o další cestě evropské integrace a české roli v ní a diskuse o tom má vyšší rozměr v tom, zda bude motorem Evropy skutečná demokracie nebo jen ‚demohracie‘, což je pasivní hra na demokracii či dokonce demokratura jako tuhá centralizace s ryze formálními prvky demokracie. Pro nás je naprosto nepřijatelné, aby ideu Schengenu nahradila např. metoda Wullowitz. Unie může selhat právě zásluhou špatné ústavy a zpochybňují ji spíše ty členské země, jejichž vlády např. zjevně podporují blokády hranic a nerespektují uzavřené smlouvy. Nepovažuji za důstojnou metodu nátlaku jen proto, že chceme diskutovat o evropských otázkách a jako plnoprávný člen EU se angažovat v úsilí o kvalitu daného společenství," zdůraznil ve svém úvodním projevu předseda Senátu MUDr. Přemysl Sobotka

Konference se snažila dát odpověď na čtyři hlavní otázky: 1. Má vzniknout nová Euroústava? 2. Jakou roli mají hrát národní parlamenty? 3. Má EU zachovat své původní čtyři pilíře integrace? 4. Co má prosazovat ČR při svém předsednictví?

1. Má vzniknout nová Euroústava?

Přítomní politici se snažili především nalézt odpovědi na otázku, zda má smysl nahradit nebo prosadit amorfní hmotu současné smlouvy nebo ji nahradit novým, kratším, ale funkčním textem s jasnou preambulí i chartou práv členských zemí. Vesměs se shodli, že když už je to vůbec nezbytné, měl by být vytvořen nový několikastránkový, všem srozumitelný a zapamatovatelný dokument podobný ústavě USA.

Nejvýstižněji to formuloval  předseda strany zelených a ministr životního prostředí  Martin Bursík: "Když jsem v roce 1990 vyjel poprvé na stáž do amerického kongresu, zaujalo mě, kolik spolupracovníků z kongresu sáhlo při politických rozhovorech do knihovny po Ústavě USA. Nová evropská ústavní smlouva má šanci stát se podobně čteným a diskutovaným textem pouze tehdy, bude-li výrazně jednodušší, srozumitelnější, výstižnější, čitelnější a stručnější. Navrhuji proto dát před nůžkami a perem přednost hlavě."

"Hledejme cestu ke zcela novému dokumentu.  Měli bychom dosáhnout stavu, kdy by každý členský stát byl spokojen s individuálním stavem hlouby své integrace v unii. To bude vyžadovat institucionální změny a změny základních smluv unie. Hlavně se však musí stát změnou postupnou a přijatelnou pro naši i evropskou veřejnost, a to znamená, že musí jít procesem postupným a vedeným na všech úrovních společnosti.  Vidím Evropu jako prostor svobody a bezpečí, jako prostor míru a prosperity, jak si to před 50 lety vytklo Společenství uhlí a oceli. Hodnota Evropy není v papíru, ale ve společně sdílených hodnotách. Pokud budeme mít toto na mysli, podaří se nám překonat i všechny reálné a legitimní rozdíly v našich zájmech a názorech. E pluribus unum – jednota v různosti zní motto Americké unie. Myslím, že to samé platí a musí platit i pro unii evropskou. Diskuse o institucionálním uspořádání EU vyžaduje nůžky, pero, rozum, dobrou vůli a trpělivost." uvedl premiér a předseda ODS Mirek Topolánek 

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra na rozdíl od předchozích politiků  si myslí, že  základem reformy Euroústavy musí být to, co je dojednáno.  Koneckonců, 70 %, možná 80 % toho, co bylo v Ústavní smlouvě podepsáno, ve všech našich zemích platí a nemůže být zpochybňováno. "Zároveň se asi shodujeme, a je to v zájmu nepochybně menší země ležící v srdci ve středu Evropy, aby reformní úsilí vedlo k tomu, že nás bude v Evropě spojovat, a nikoliv rozdělovat. Asi se můžeme shodnout, že kvalita je zde důležitější než čas. Jak říkal Martin Bursík – Evropa není v krizi a probíhající debata nám nesmí zamezit v tom, abychom byli schopni řešit problémy a výzvy naší doby."

Předseda Křesťansko-demokratické unie, České strany lidové a místopředseda vlády, ministr pro místní rozvoj, Jiří Čunek konstatoval, že "Křesťanští demokraté jsou pro zachování podstaty evropské ústavní smlouvy, a to zejména v oblasti institucí. Je třeba nalézt shodu na základních společných cílech zejména zásadu rovnoprávného postavení členských zemí v rámci EU a zachování základních ekonomických svobod  při zachování otevřenosti vnitřního trhu." 

Předseda KSČM Vojtěch Filip si myslí, že "Ústava pro Evropu je zbytečně dlouhá, upravuje věci, které do takové základní smlouvy nepatří. Nestačí jen sepsat strategii či smlouvu, je třeba tyto věci uskutečnit a prosadit. V této navýsost politické rovině současná generace evropských politiků začala selhávat a nemůže se dostat dál."

Jediný předseda ČSSD Jiří Paroubek by nejraději viděl Euroústavu  ve stávajícím znění a přál by si, aby mohla být schválena všemi členskými státy do léta roku 2009. Pochlubil se, že o Euroústavě napsal článek do Práva. Zřejmě žije v domnění, že bude vše vyřešeno, když si každý občan jeho článek prostuduje, a nemusí se již o ničem dál diskutovat. Pak všem vysvětlil, že si přeje Evropu jako vysněný ráj, jen nesdělil, jak jej chce docílit.

Zahraničně politický publicista Jefim Fištejn (na snímku vlevo vedle Edvarda Kožušníka předsedy sdružení eStat, které konferenci organizačně zajišťovalo) přítomným politikům navrhl, aby připravili jako první znění nové a jasné Euroústavy: "Čeští politici občas mluví o potřebě stručnějšího a o to výstižnějšího textu ústavy. Možná, že by přišla vhod taková textová nabídka předložená k diskusi s předstihem. Za dva roky k tomu bude ideální příležitost. Nezbývá, než přijít s vlastním řešením." 

Celou debatu uzavřel lapidárně poslanec Evropského parlamentu  Jan Zahradil s tím, že téma  institucionální reformy je  spíše zástupným a že doufá, že v době našeho předsednictví EU  už bude ze stolu pryč. "Ono to připomíná tak trochu hada, který se kouše do vlastního ocasu a zdá se mi, že vždycky, když je tady snaha odstoupit od těch reálných a skutečných problémů, vytáhne se téma institucionální reformy. Já doufám, že evropská ústava v té době už bude odpočívat zaslouženým spánkem někde v dřevěném penále pět stop pod povrchem země a že se budeme moci věnovat skutečnům problémům EU a evropského integračního procesu." Nezbývá než doufat, že má pravdu a že se díky Euroústavě podobné té, která byla prozatím zamítnuta, nestaneme evropským superstátem bez vlastní suverenity.

Poslanec Evropského parlamentu Richard Falbr se rozčílil, že 80 % toho, co je v Evropské ústavě, se stalo součástí českého právního pořádku. Takže řeči o tom, že má být ústava uložena do dřevěného penálu, mu připadají nepatřičné.  Přesto si myslí, že ústava bohužel nevstoupí v účinnost, protože Francie, Holandsko a Spojené království ji nebudou ratifikovat. "Nepřijatelné stanovisko je stanovisko těch, kteří argumentují proti ústavě lživě.  Prioritu v tom hraje bohužel český prezident, který proti ústavě argumentuje, a zde použiji výrazu pana Schwarzenberka, kecy. (pozn. redakce: pan kníže ovšem ani jednou nepoužil tento výraz, natož v souvislosti s panem prezidentem)  Nemůže se proto divit, že je podroben kritice. Jeho úvahy o superstátě a podobné řeči jsou stejně kvalitní, jako jeho slavná věta o pronásledování pachatele německými policisty na naše území. Máme hlavu státu, která svými bizarními názory a vystoupeními vyvolává úžas mezi politiky států EU.  Jeho poslední výrok  – politická korektnost je stejně děsivá jako marxismus. Máme předsedu vlády, který prochází postupnou berlusconizací a kombinuje vulgárnost s agresivitou. Inu, chlap s gulama. Máme místopředsedu vlády, která slíbila boj proti korupci, trestně stíhaného pro vážné podezření z korupce. Nechci komentovat kvality lidí, kteří se u nás zabývají zahraniční politikou, ale zdá se mi, že ten nejvěrohodnější z nich tahá za kratší konec provazu. Na rozdíl od ostatních členských států máme nezmocněnce vlády, v žargonu EU šerpu – pana Zahradila, kterého bych si jako šerpu nevzal ani na Říp. Proslul pouze nenávistnými výpady proti EU a svým trojím „V“ – vybrat, vysoudit, vystoupit. Všichni schopní úředníci se snad nestanou obětí noci dlouhých nožů a budou moci pokračovat v práci. Někteří naši představitelé přestanou trpět vysvětlovací mánií po vzoru plukovníka von Sillerguta z Haškova Švejka. Přestaneme si myslet, že se bude opakovat české husitské revoluční hnutí, které to Evropě ukáže. Ostatně v této věci víc věřím historikovi Pekařovi než Zdeňku Nejedlému. "

Pokud zastupují naší zemi politici, kteří takto hovoří o hlavě státu a o nejvyšších představitelích naší země, pak je jasné, jaké renomé tím naše republika získává a není divu, že nic v EU neprosadí. Stačí si představit, že by na  místě Falbra takto hovořil britský europoslanec o královně...

2. Jakou roli mají hrát národní parlamenty?

Další zásadní otázkou, která tíží naše politiky, zůstává, jakou roli v budoucím směřování EU mají hrát národní parlamenty. Jak trefně uvedl Martin Bursík: "EU se snaží v některých oblastech dělat příliš mnoho a ztrácí autoritu.  Tam, kde by společná politika přinesla prospěch všem členským zemím, je naopak pasivní. Proto je třeba upřesnit rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy tak, aby v oblastech, kde je zřejmé, že bude společná politika na evropské úrovni efektivnější," 

Rovněž ministr zahraničních věcí Karel kníže Schwarzenberg si přeje, aby se EU zaměřila na podstatné problémy a ostatní ponechala na členských státech: "Máme teď německé předsednictví, a dovolte mi,  abych použil jeden trochu obměněný slavný německý citát "Europa werde wesentlich!" neboli  "Evropo, buď podstatná!" Evropa, kde nejsme schopni řešit otázky energie a kdy naopak v Bruselu řešíme otázku, jestli můj oblíbený sýr Oštěpek má být patentován pro Polsko jako Osztepok nebo pro Slovensko jako Oštěpek, tak to není ten smysl, proč dáváme Evropu dohromady. Buďme podstatní, vraťme se k těm základním otázkám, vyřešme je a pak jsem přesvědčen, že  únava z Evropy, která toho času, nejen  u nás, ale i starozemích EU nastává, přestane. Musíme nabrat nový dech."

Jefim Fištejn si povšiml dalšího neracionálního a navýsost formalistického přístupu EU v umělém vytváření nových a nových komisariátů podle toho, jak přistupují další země. Mnohem rozumnější by byla podle něj podstatně štíhlejší Evropská komise s pravidelnou rotací svých členů. Země by byly vyrovnané ve svých šancích a ve svém vlivu.  Nevznikala by absurdní situace, kdy jeden stát má propachtovanou důležitou oblast rozpočtovou, rozvojovou, zatímco nováčkovi připadne úřad vysokého komisaře pro mnohojazyčnost, jak se to přihodilo Rumunsku. "Nechci ani domýšlet, co případné Černé Hoře, Chorvatsku nebo třeba takovému Turecku," smál se Fištejn.

"Nepochybně se asi shodneme na tom, že Evropa by měla být otevřená i navenek, a nestavět se jako pevnost ohrazená plotem nebo zdí vůči vnějšímu světu.  Chceme tedy EU otevřenou, politicky ochotnou a institucionálně připravenou přijmout další státy. A ten úkol zejména na Balkáně není zdaleka dokončen.  Chceme samozřejmě EU stabilizující. Koneckonců, přijdou-li s tím další, můžeme se jistě shodnout na tom, že uvítáme Evropu solidární, kde si její jednotlivé subjekty budou vzájemně pomáhat. Interpretace husitů u nás nebo na druhé straně hor a jejich role, je úplně odlišná. Není asi sporu o tom, že Evropa potřebuje reformy. To samozřejmě věděli i husité. Ale mohu vás ujistit, že výsledkem našeho reformního úsilí tady v Praze rozhodně nebude třicetiletá válka," uvedl Alexandr Vondra.

"Čeká nás spor o to, jakou část národní suverenity předáme unijním institucím a jakým způsobem se na ní budeme podílet. Je nezbytné uvnitř naší společnosti obnovit diskusi o českém národním zájmu. Jedině jasné vědomí našich vlastních konkrétních cílů může být základem úspěšného prosazování českého národního zájmu při jednáních a sporech uvnitř naší EU. Když EU dokáže ochránit národní zájmy svých členů a může tak naplnit své humanistické poslání," uvedl Vojtěch Filip a dodal, že nás čeká spor o to, jakou část národní suverenity předáme unijním institucím a že pouze tehdy, když EU dokáže ochránit národní zájmy svých členů,  může  naplnit své humanistické poslání. Ani on nehovořil o tom, že "nechce  dominanci národních států, která již tolikrát přivedla náš kontinent do krvavých válek," jak uvedl  Jiří Paroubek.  Ostatně nikdo v sále nechápal, proč to Paroubek  říkal, neboť  nikdo neříkal, že chce  Evropu válek a Evropu 19. století.

Pro Jiřího Čunka zůstává nejvíce spornou otázkou přistoupení Turecka do EU: "Není pro nás přijatelná představa, že by se Turecko stalo členem EU, neboť je to země stojící na zcela jiných kulturních základech. KDU-ČSL se přiklání ke konceptu německé CDU, která pro Turecko navrhuje nikoliv plné členství, ale členství privilegované."

3. Má EU zachovat své původní čtyři pilíře integrace?

Podle Přemysla Sobotky je zásadní otázkou, zda jsou ještě vůbec prioritou evropské integrace čtyři základní pilíře, na kterých před padesáti lety ES  vzniklo a až do roku 1985 stálo - svoboda pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu: "Nebo má vzniknout pevně centralizovaný superstát s těžko kontrolovanou pozicí evropského prezidenta a ministra zahraničních věcí neboli jakási mutace zbyrokratizované RVHP s lidskou tváří."

V reakci na to jako jediný zahřměl Jiří Paroubek: "Nechceme Evropu v podobě organizace evropských států, nechceme návrat Evropy do 19. století, k dominanci národních států, která již tolikrát přivedla náš kontinent do krvavých válek."

Viceguvernér České národní banky Miroslav Singer odpověděl na otázku pana předsedy Senátu, že základním principem EU od roku 1985 byly čtyři pilíře svobody pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, avšak ne vždy se tak v současné Unii děje.  První z nich je platný. Evropa je pro nás 110krát větší trh než náš trh vlastní a 84 % našich vývozů jde do EU. Evropa je pro nás prostě nejdůležitější trh. Bohužel další významné svobody nejsou naplňovány. Platí stále bariéry při pohybu osob. Země, které ty bariéry odstranily, z toho těží. Pohyb služeb je problémem pro celou EU. Přitom jen jedna pětina z toho, z čeho dnes Evropa žije, je průmysl, který představuje dvě třetiny obchodu. Naopak sedm desetin toho, z čeho Evropa dnes žije,  jsou služby, které přitom představují méně než jednu třetinu obchodní výměny. Nová směrnice o službách na vnitřním trhu je nejproblematičtější oblast fungování vnitřního trhu EU.  Jsme 4. nejotevřenější ekonomikou v Evropě, ale z hlediska služeb jsme někde na konci. Takže potenciál pro nás je v této oblasti skutečně velký. Překážky skutečně svobodného vnitřního trhu, obzvláště trhu služeb, oslabují EU, ale specielně nové země EU.

"Zeptá-li se mě někdo, jakou chci EU nebo Evropu, lze můj přístup k evropské integraci shrnout do dvou slov – více svobody. Nové země EU stále nemají ve všem stejná práva jako země staré. Stále nemůžeme plně využívat všech čtyř základních unijních svobod. Chceme v první řadě dokončit evropskou integraci ve smyslu těchto základních svobod a v rozsahu starých smluv. Chceme faktickou, nikoliv jen papírovou rovnoprávnost. Evropa není v krizi. Nové země nijak neohrozily sociální standardy těch starých, jak se často strašilo. Je tomu spíše naopak.  Kromě toho, že chci  Evropu svobodnou, chci také také Evropu flexibilní.  Když říkám Evropa flexibilní, tím myslím Evropu, kde si každý stát volí míru svého zapojení do společných politik unie. Nemyslím tím integraci tvrdšího jádra, tedy situaci, kdy by skupina států, delorsovským jazykem řečeno ‚avantgarda států‘, postupovala v integraci hlouběji, ale zároveň přímo či nepřímo nutila integrační opozdilce, aby se k jádru přidali, jinak zůstanou na periferii a stanou se jakýmisi členy druhé kategorie.  Mluvíme-li o flexibilní integraci, mám na mysli proces, kdy různé státy či skupiny států si vybírají stupeň a hloubku svého propojení podle svých zájmů. Nikdo nikomu nebrání v hlubší integraci, ale na druhou stranu nikdo nikoho k hlubší integraci nenutí.  Aby takový typ spolupráce fungoval, musí mezi zúčastněnými státy panovat shoda na nejmenším společném jmenovateli, který bude definovat kompetence a pravidla, která budou platná pro všechny," uvedl Mirek Topolánek

Alexandr Vondra soudí, že chceme Evropu transparentní. Tedy EU nebyrokratickou, jejíž organizační struktury a rozhodovací a zákonodárné procesy jsou přátelské, přehledné a kontrolovatelné ze strany občanů a vlád členských států.  Určitě chceme Evropu subsidiární. Tedy EU, která zasahuje pouze tam, kde nelze dosáhnout stanovených cílů na úrovni členských států, regionů či místní správy:  "Chceme jako vláda určitě EU liberální. Liberální uvnitř i navenek. Uvnitř je nutné završit vytváření jednotného vnitřního trhu, a to důsledným naplněním čtyř základních svobod. Tedy svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu."

Podle prezidenta Hospodářské komory ČR Jaromíra Drábka je naplňování čtyř základních svobod, na kterých je postaven jednotný trh EU stěžejní otázkou. V oblasti zboží je tato svoboda naplňována téměř beze zbytku. Pokud se týká svobodného pohybu osob, tam stále ještě nejsme v takové pozici, jaká by byla vhodná,což je do určité míry způsobeno nedostatečně sebevědomou pozicí ČR. "Proč jsme stejně jako Polsko, Maďarsko nebo Slovinsko v roce 2004 neotevřeli diskusi o recipročních opatřeních při volném pohybu osob tak, jako to udělali v jiných státech?" Stejně tak, bohužel, směrnice o službách nevyjadřuje základní princip, na kterém je postavena svoboda jednotného evropského trhu.

Ministr a senátor  Karel kníže Schwarzenberg shrnul, že jsme vstoupili do EU a  opomenuli si objasnit, jak vlastně EU funguje, do čeho jsme vstoupili a podstatnými otázkami jsme se nezabývali, což je veliká chyba. Jako v každé vesnici, kde se někdo přižení na statek, tak samozřejmě jsou různé názory mezi starousedlíky a těmi, kteří tam teprve začínají hospodařit. A to se stane dokonce i u toho sedláka, jehož lány  jsou všechny vně té obce, a tudíž se musí také podle tohoto zařídit neboť má samozřejmě jiný pohled ze své dlouhé zkušenosti. My jsme měli odlišné zkušenosti, než má mnoho států západní Evropy. A i ty zkušenosti jsou cenné a my je přinášíme. A někdy je důležité, aby se z nového pohledu kladly zásadní otázky, abychom prostě nepokračovali, jako by se svět nezměnil, jako by se nezměnila EU a nezměnili také my sami. Samozřejmě EU má své názory, má své pohledy, které jsou někdy odlišné právě od toho starousedlíka, někoho, který teprve nově vidí a někdy vidí ty problémy snad jasněji než ti, kteří si na stávající stav zvykli. 

Podle Jefima Fištejna je Achillovou patou EU naprostá neexistence jakékoliv představy o finálním stavu celého dějinného projektu: "Podnik, který nemá jasné zadání, nemá cíl, ke kterému směřuje, to, čemu se ve vojenství říká End game, je odsouzen k nezdaru a žádný komisariát pro mnohojazyčnost zde nepomůže! Stavba babylonské věže nezkrachovala kvůli míšení jazyků, jak tvrdí literární tradice, zedník nikdy není lingvista. Co ale nutně zedník potřebuje, jsou technické parametry nebo aspoň hrubá představa o tom, jak má stavba vypadat. Stavba babylonské věže měla příliš obecné zadání – stavět až do nebe na doraz. Jenže žádný doraz v nebi nebyl, tak se stavělo a stavělo, až už to všem bylo trapné. Stavba byla už dávno zapsána do tehdejší Guinessovy knihy sedmi divů světa a oni pořád ještě stavěli. Ani si nevšimli, kdy překročili mez, která světodějinný úspěch dělí od naprostého fiaska.  Toto podobenství je srozumitelné i bez překladu do 23 oficiálních jazyků EU. Vyhraje ten, kdo to řekne jako první. Tak proč ne Česká republika?"

Alexandr Vondra na to reagoval, že by neměl nikdo brát podobenství s Babylonskou věží na lehkou váhu: "Pokusme se tedy zformulovat, jakou Evropu chceme.  Napříč politickým spektrem je nepochybně shoda v tom, že my, Evropané, bychom měli být schopni sami sebe a své systémy reformovat tak, aby byla posílena konkurenceschopnost Evropy a její aktivity v globálním světě, kdy samozřejmě čelíme výzvám z Asie a z dalších koutů světa. Domnívám se, že chceme Evropu rovnoprávnou. Chceme EU, jejíž členové budou používat rovných práv, a to bez ohledu na velikost státu či délku členství. Domnívám se, že se můžeme shodnout, že chceme Evropu demokratickou. Tedy EU, jejíž demokratická legitimita se odvozuje od vyváženosti principu rovnosti reprezentace občanů a rovnosti reprezentace států."

Mirek Topolánek zase přirovnal EU ke vzducholodi:  "Nedávno jsem slyšel přirovnání, které bylo kouzelné: EU je jako vzducholoď, která stoupá stále nahoru. Neustále někdo vyhodnocuje teplotu, tlak a rosný bod. Neustále podává někam hlášení o těchto třech parametrech, aby mohl korigovat svou výšku. Bohužel euroskeptici tvrdí – nikdo ty zpětné hlášky nedává. Teplota, tlak a rosný bod nikoho nezajímají. Vzducholoď stále stoupá a co se stane, když bude stále stoupat, to ti, kteří mají základy fyziky v malíčku samozřejmě vědí. Do této diskuse musí přijít nadhled, musíme tuto diskusi oprostit od zapšklosti a různých ideologických pohledů."  

Ať již je EU vzducholodí či Babylonskou věží, je jasné, že musí stanovit jasný cíl a strategii svého působení, nechce-li zaniknout, a to by si měli komisaři dobře připomínat a začít se již konečně jasně zamýšlet nad cílem EU.

4. Co má prosazovat ČR při svém předsednictví?

 Politici se vesměs shodli v tom, že naše předsednictví bychom měli především využít k definování životaschopné strategie společné  energetické a hlavně zemědělské politiky tak, aby v ní konečně dostaly i nové členské země rovnoprávnou roli.

Podle Bursíka je v ryze lokálních tématech  třeba kompetence přenést zpět z EU na úroveň národních států, ale v oblasti energetiky a zemědělství by měla být  naopak kompetence na evropskou úroveň přenesena. Na prosazování změny zemědělské politiky a vytvoření společné energetické politiky bychom měli při předsednictví klást největší důraz. K tomu ale potřebuje Evropa  listinu, aby upravila tyto základní mechanismy fungování EU, neboť "Evropská zemědělská politika nebude reformovatelná, nebude-li o ní rozhodovat kvalifikovaná většina (třípětinovou kvalifikovanou většinou členských států a třípětinovou většinou občanů EU) a to zajistí právě ústavní dokument.  Oblasti podléhající uplatnění právu veta v Radě by měly být zachovány, ale omezeny na nezbytné minimum. Mekkou byrokratů není pouze Brusel, ale i Praha.  Jeden úřad definuje práci deseti dalším a hned pracuje jedenáct nebo xkrát jedenáct úředníků na nějakém nesmyslu."

Podle Jaromíra Drábka by námětem českého předsednictví mělo být snížení administrativní zátěže, zefektivnění finančních toků Praha-Brusel: "Z pohledu ekonomiky  přerozdělování prostřednictvím rozpočtu EU  není efektivní formou finančního nakládání s prostředky daňových poplatníků. V řadě případů je mnohem jednodušší, mnohem průhlednější, ale také mnohem efektivnější, když už je nutno přerozdělovatna úrovni národních států. Není žádný důvod k tomu, aby např. aktivity k rozvoji cestovního ruchu, jako stavba cyklostezek, stavba lyžařských vleků, byly financovány na jiné než regionální, příp. národní úrovni. To není záležitost evropské úrovně, evropských politik."

Vojtěch Filip zdůraznil, že EU nutně potřebuje jednotnou strategii svého vlastního rozvoje, neboť začíná  tzv. asijské století, kdy rozvoj ekonomiky v Asii je jiný, než je v Evropě, a to ve výrazných procentech. Máme proto mít nejen českou vlastní strategii a hájit české národní zájmy, ale vlastní strategii EU, neboť všechny velké konkurenční oblasti – Čína, USA, Indie mají vlastní politiku a do značné míry i koncepci hledání svého místa v budoucnosti. EU takovou politiku nemá. Je třeba hledat vlastní cíl.

Miroslav Singer by chtěl využít předsednictví EU k nastolení funkčních čtyř pilířů, o nichž byla řeč: "Všechny překážky ohledně čtyř pilířů podkopávají pozici EU v globální soutěži, ve které se svou pozici snaží zlepšit. Možnosti ČR v této oblasti jsou vyšší než v některých jiných. A s tím si dovolím omluvit se ministru zahraničí za určitý vstup do jeho oblasti, kterou samozřejmě respektuji, a který představuje tvrzení, že žádoucí prioritou českého předsednictví v roce 2009 je odstranění těchto překážek."

Velmi zajímavá byla reflexe od člověka, který se s předsednickými zeměmi vlastně setkává každého půl roku z opačné strany barikády, poslance Evropského parlamentu  Jana Zahradila. Připomněl, že Evropský parlament je prvním místem, kde každý předseda Evropské rady, každý premiér nebo každá hlava státu představuje svůj program, a je také prvním místem, kde ten předseda Evropské rady čelí prvním výtkám, komentářům nebo připomínkám. "Je omylem se domnívat, že předsednická země za každou cenu vtiskne tomu svému půlroku nějakou výraznou nebo viditelnou osobní pečeť nebo že prosadí některou z výrazných priorit své národní agendy. Zpravidla je tomu tak, že se od předsednictví očekává citlivé usměrňování nebo moderování problémů, jejichž řešení jaksi dozrálo, a kromě toho, a to je také zapotřebí zdůraznit, každé předsednictví je doslova zahlceno běžnou rutinní agendou, která vyplývá ze samotného chodu EU a jejíž objem je tak velký, tak nesmírný, že si ho možná mnozí z nás ani nedokáží představit. Myslím, že takových témat během českého předsednictví bude hned několik. Já bych, opět na základě osobních zkušeností, velmi doporučoval, abychom se nepokoušeli ukousnout si větší sousto, než můžeme strávit, a abychom se soustředili na několik málo nebo v nejlepším případě na jedno téma, které se ale pokusíme silně odehrát.  Pokud bych měl vybrat nebo doporučit jedno téma, kterému bychom v době svého předsednictví mohli pomoci, a na které bychom se měli soustředit, je to téma finanční perspektivy, resp. její revize a reformy společné zemědělské politiky."

Jefim Fištejn jako jediný by kladl důraz na kulturu: "Vzrušená debata  se dala očekávat nad návrhy v oblasti energetické bezpečnosti, zemědělských dotací, životního prostředí. Můj tajný tip pro české předsednictví je ale sféra kultury. Žádná jiná oblast není v Evropě tak zanedbaná a podhodnocená. Čím více jde dotací do místních kultur, tím je méně snahy pochopit, co to vlastně evropská kultura je, jak se liší od jiných velkých kultur světa, jak by se dala definovat duše Evropy. Evropa, to není pouhý trh, to je také kultura. Zatímco bez ekonomiky nemůžeme žít, kultura je to, kvůli čemu žijeme. Evropa se zatím vyjevuje světu, ale také svým vlastním občanům především skrze politiku a ekonomiku, nikoliv skrze kulturu.  Američané ale již dávno pochopili, co zasahuje lidské city najisto, na dřeň. Americký sen je v podstatě geniální vynález Hollywoodu, který dnes ovládl svět. Znáte nějaký evropský sen nebo jste slyšeli o nějakém pokusu definovat, co by takový evropský sen vůbec mohl být?  Evropa není a nikdy nebude pro lidstvo vzorem, dokud sama neuvěří v sílu vlastních obrazů, dokud nebude umět artikulovat duši své kultury, svůj evropský sen."

 Jan Zahradil dále připomněl, že v roce 2009 během našeho předsednictví se bude konat 34.  zasedání Rady ministrů ACP. Kdo se vyzná v tom euroslangu, tak ví, že je to Afrika, Karibská oblast a Pacifik, což jsou z hlediska vnějších vztahů dnes velmi prioritní oblasti pro EU, a že tedy my budeme tuto schůzku moderovat, a že zemědělská politika a obchodní politika určitě bude jejím důležitým tématem.  A stejně tak je zapotřebí připomenout, že v listopadu 2005, podle mandátu Rady, kdy přijala usnesení o liberalizaci sektoru služeb a zemědělství mezi EU a zeměmi Středomoří, by měla být vytvořena zóna volného obchodu do roku 2010. To znamená, že ČR, resp. její předsednictví se bude muset také zabývat dokončováním této velmi důležité oblasti vnějších vztahů, a že zemědělská politika, obchodní politika i finanční perspektiva budou také její nedílnou součástí.  Proto se domnívám, že tímto tématem bychom se zabývat v každém případě měli. Chtěl bych ještě  připomenout, že výsledkem jednání o finanční perspektivě na léta 2007-13 byl závazek členských států k celkové revizi budoucího rozpočtu EU s důrazem na přehodnocení konceptu financování společné zemědělské politiky ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, tedy po roce 2013, a že jako východisko této diskuse by Evropská komise měla představit pracovní dokument do konce roku 2008, tedy hlavní těžiště jednání nad tímto dokumentem se bude velmi pravděpodobně, ne-li zcela jistě, krýt s obdobím výkonu českého předsednictví. Bude to vlastně začátek vyjednávání o principech a formě následující finanční perspektivy EU.  Já se domnívám, že to je téma, za prvé, navýsost evropské, je to téma společné zemědělské politiky, je to téma liberalizace světového obchodu, protože je to hlavní blokační faktor v další liberalizaci světového obchodu, a je to také téma, které způsobuje nemalé potíže při formování politiky vnějších vztahů EU. A pro domov to je významné téma právě proto, že ČR není primárně zemědělsky orientovanou zemí, je to tedy téma, které nás nepostaví do pozice jakéhosi pomyslného střetu zájmů a nejde jenom o společnou zemědělskou politiku, jde i o tu finanční perspektivu. Měli bychom pomalu začít uvažovat také v termínech té možnosti, že po roce 2013 se můžeme stát čistým plátcem do rozpočtu EU.

Alexandr Vondra za vládu ČR  jasně řekl, že naše země do této debaty bude aktivně vstupovat. Chce do debaty  vstupovat jako sebevědomý partner, který ví, co chce pro ČR dosáhnout, který to dokáže prosadit, a který zároveň umí realisticky ocenit své vlastní možnosti.  Asi se shodujeme na tom, že reformu institucí potřebujeme. Nebyl to nikdo jiný, než předseda vlády Topolánek, kdo tady velmi konkrétně zmínil celý soubor parametrů, z kterých by měla taková reforma vycházet.

Závěry konference

Závěry konference jde shrnout do několika bodů. Předně pokud nedojde na optimistická slova Jana Zahradila a diskuse o Euroústavě bude již v roce 2009 zbytečná, neboť bude pochována ve dřevěné rakvičce 100 sáhů pod zemí, nastala shoda většiny přítomných, že musí být vytvořen nový, jasný, krátký a srozumitelný dokument podobný ústavě USA. Nejlépe by bylo, kdyby jej naši politici předložili jako první ze všech zemí. Dále by se měl klást důraz na důsledné plnění základních čtyř pilířů evropské integrac, na nichž byla před 50 lety založena. EU by neměla řešit problémy syrečků a podobných nesmyslů, ale již konečně utvořit jednotnou energetickou politiku a změnit politiku zemědělskou, která je její největší chybou. Měla by rovněž jasně deklarovat cíl své existence, aby nedopadla jako Babylonská věž či jako vzducholoď a konečně by měla naše republika využít svého předsednictví především k řešení zemědělské politiky.

 To, že se politici dokázali napříč stranami na těchto prioritách shodnout,  dává jasné opodstatnění pro pořádání takovýchto setkání. Však také všichni přítomní děkovali panu Přemyslu Sobotkovi za to, že taková setkání organizuje. Snad nejlépe to vyjádřil Alexandr Vondra: "I když o tom možná někdo pochybuje, je to právě Senát, který není u nás, v našich podmínkách, půdou pro vedení permanentní volební kampaně, nýbrž spíše místem, kde se odehrávají seriózní debaty. Jako výsledek každé seriózní debaty si klade za cíl hledat určitá konstruktivní řešení. Myslím si, že to tady možná, až na jednu výjimku, pochopili všichni řečníci. Parlamentní úroveň – a Senát je parlamentní úrovní – je právě místem, kde se mají tyto konference konat."  Jediný, kdo napadl ODS, že konferencemi tohoto typu v Senátu se snaží obcházet hlavní politické fórum této země – Poslaneckou sněmovnu – byl Jiří Paroubek, který využil možnost promluvit na tomto fóru především k obviňování vlády: "Vláda v této vitální věci improvizuje,  nemá stanovisko, slyšíme jen určité řečnické strofy, aniž by bylo vlastně jasné, o co české exekutivě jde. Koaliční partneři ODS se zdají být ve vládě téměř v ilegalitě." Přestože právě na této konferenci byli, až na něj, účastni zástupci vlády, hřměl nesmyslně, že "vláda zatím o sněmovní debatu o budoucnosti EU a o jiných závažných zahraničně politických tématech zájem nemá. Vyhýbá se a utíká před vlastní politickou odpovědností." K tomu je těžko cokoliv dodat.