Ano, musí to být hrozné. Den co den si bolestně připomínat, že jste příslušník národa, který má na svědomí tolik utrpení v tolika zemích za svými hranicemi. Jako příslušník národa, který nakonec vždy drtivě prohraje, protože si vzal příliš velké sousto. Jako příslušník národa, jehož krajané jsou ve skoro všech historických filmech prezentováni jako padouši, které je třeba zlikvidovat. Ani děti ve svých hrách na válku nechtějí být za Němce ale raději za partyzány.
To pak není divu, že z toho na člověka lezou deprese, výčitky, komplexy. Nikdo vás nemá rád, kdekdo vám předhazuje zločiny a ukrutnosti vašich dědů, nebo to spíše vztahovačně v každém gestu těch druhých cítíte.
To pak není divu, že zatoužíte být jednou normálním člověkem bez cejchu viny. A začnete v sobě hledat příčinu, začnete v sobě hledat ukrytý kód, který vždy a znovu skoro každou generaci vašeho národa dovede ke zmaru nejdřív ostatních a pak vlastnímu.
Němci chybně vidí jako svůj hlavní problém samo němectví
A objevíte ho v … samém němectví. Ano. Němci jako národ vyhodnotili příčiny svých minulých i hrozících katastrof ve své německosti. Zcela chybně. Našli je nikoli v sociálních a kulturních momentech, nikoli v diktátorských režimech a mrzačené demokracii. Objevili ho ve své národnosti, ve svém národě a v tom, co Němce dělá Němcem.
Proto Němci neslyší příchod další katastrofy v dnešních krocích demokratického deficitu a hrozící sociální a kulturní nestability, v ambicích dát – pokolikáté už – celé Evropě noty, podle kterých je třeba zpívat. Slyší ji naopak v samotné podstatě německosti, jak jim ji odkázal Schiller, Goethe či Hesse.
A tak se místo péče o sociální a kulturní stabilitu, místo péče o demokracii a místo krocení svých nesoudných kontinentálních ambicí rozhodli demontovat němectví. A protože to neumějí jinak, zatahují do této demontáže i ostatní kulturní národy.
Češi nemalí problém se svým češstvím...
Jenže Češi nemají problém se svým češstvím (až na světáčky, kteří se nám svou hlasitě demonstrovanou oikofobií snaží říci, že oni jsou něco víc než kdejaký Čech), Ukrajinci nemají problém se svým ukrajinstvím, Maďaři se svým maďarstvím, Francouzi se svým francouzstvím či Poláci se svým polstvím. Tak proč nás Němci všechny tahají do svého problému, jehož příčiny navíc špatně identifikovali?
Politika odněmčování Němců má i svou explicitní složku. Slyšíme ji v křečovitých projevech vypjatého multikulturalismu, ve vítacích a „antinenávistných“ transparentech na budovách německých městeček i v projevech, že žádná migrační krize neexistuje, ale že jde naopak o migrační výzvu, která má být uchopena jako příležitost skoncovat se starým německým traumatem: žít v německé kůži.
Třeba se to Němcům nakonec podaří a ze svého národa učiní eintopf. A budou se každé ráno konečně probouzet jako nezatížení Eintopfáci evropského rozmachu. A ani si neuvědomí, že zničili to nejcennější, co měli, že zničili to, co příčinou jejich bolesti vůbec nebylo, a že tím ztratili poslední obranu před neodhaleným démonem, který skoro každou generaci přichází zasadit jejich společnosti nové rány.
Němci pracují na demontáži nejen své, ale i ostatních národních identit
Když si to nedají vymluvit, co s tím naděláme. Ale ať nás nenutí následovat tu jejich smutnou národní sebevraždu. Nebo tím donutí nás, okolní národy, přivést je k další - kolikáté už - dějinné porážce.
Před delším časem jsem kdesi napsal, že největším neštěstím Evropy posledních generací je … pracovitá a čistotná německá hospodyně. Nikdo jiný tolik hrůz nezpůsobil.
Jen si to vezměte. Taková poctivá německá hospodyně ráno vstane a hned jde uklidit kuchyni. Za chvíli se to tam jen leskne. Pak ještě vše zkontroluje, srovná příbory a hrnky podle velikosti, narovná obrázky, přeleští stůl … a zjistí, že tam už není co zlepšit. Tak uklidí v ložnici, v šatně srovná oblečení podle barev, v předsíni seřadí boty.
Pak zamete zápraží, srovná květináče a utrhá suché lístky z keřů. Je u plotu, má vše hotovo, tak vyjde brankou na ulici. I tam vše uklidí, zamete a vyštráfkuje. Pokračuje dál, udělá pořádek na náměstí, pak v celém městě, v okrese, po celé zemi. Pak vše úhledně srovná do lajny všude po Německu a … už je zas u plotu. Vyjde brankou a srovná Evropu. A pak celý svět.
Mám strach, že si to v Německu tehdy asi přečetli a vzali k srdci. Až moc. Řekli si, že už nechtějí nastolovat pořádky za cenu utrpení miliónů, a jali se přemýšlet, jak se své obsese zbavit. A začali opět v kuchyni. A udělali si v ní programově svinčík. Načež nastolili čurbes v celém domě … a už jsou zase za plotem. A zase to jiným i jim přinese jen utrpení.
Kdepak, problém nebude v té čistotnosti, pořádkumilovnosti a pracovitosti. Svinčík není lepší než hezky naklizená domácnost, alespoň ne v Německu. Možná by měli Němci popřemýšlet ještě jednou. Ať se vrátí ke svému pořádku, ať zas mají svůj dům jako ze škatulky. Nebo ať si klidně zavedou francouzskou či českou ležérnost. To je jejich věc.
Ale ať se napříště zastaví u svého plotu a nevnucují své pořádky či nepořádky sousedům. Neštěstí a tragédie generací nepřinesl jejich jakkoli úzkostlivý pořádek. Neštěstí a tragédie přinesla ta jejich neschopnost zastavit se u plotu. A neschopnost ven mezi ostatní vycházet bez jen koštěte, bez obsese řídit ostatní.
(Poznámka pro bdělé uliční „protinenávistnické“ hlídky: svinčíkem a čurbesem nerozumím jakoukoli skupinu lidí. Říkám tak všem soudobým sebezničujícím civilizačním tendencím: zelenému fanatismu, rozbíjení rodin, genderismu a homosexualistické agendě, politické korektnosti, novodobé eugenice a multikulturalismu, eurocentralismu a ničení parlamentních demokracií.)
Ladislav Jakl, 17. března 2016.