Podstatné je, že všichni vyobrazení jsou již zesnulí. "Zobrazovat jen zesnulé se mi jevilo jako zákon, protože faktem smrti se podle mne s podobou člověka něco stane, i když neumím přesně sdělit, co. Měl jsem pocit, jako by se portrétované osoby vynořovaly před mýma očima z mlhy a žádaly mne, abych je namaloval, " vysvětlil našemu listu pan profesor. Což zní takřka strašidelně. Když se člověk nad tím ale zamyslí, je to vysvětlitelné tím, že po přesycení současným (ne)uměním plným postprodukcí a dalších módních proudů či spíše proudečků, kterými se zaštiťují nenadaní rádobyumělci, vzpomeňme např. Entropu, se profesor Knížák ponořil v klidu svého západočeského ateliéru do vzpomínek. Po nedůstojném odchodu z AVU se na chvíli ocitl tak trochu v podobné situaci jako za komunismu, kdy se mu lidé vyhýbali, aby neměli problémy s takovým antikomunistou. Tehdy se obklopil loutkami, které začal sbírat a které mu nahrazovaly lidské přátele, nyní se v tichu přírody k němu vracely z trancendentna lidé, kteří ovlivnili a spoluvytvářeli jeho život.

"Tyto portréty se mi tiskly na promítací plátno, které mám v hlavě hned za očima. Nepovažoval jsem za důležité, že byly neostré jako sjetiny z počítače vytištěné nekvalitní tiskárnou,"  říká o portrétech profesor Knížák a dodává: "Chtěl jsem, aby podobizny realisticky vyjadřovaly podobu toho kterého člověka, ale aby z nich byl patrný i můj vztah k portrétovaným. Proto jsem dbal na to, aby techniky byly co nejrozmanitější. Používal jsem barokní iluzivní malbu s lazurami na jedné straně a minimalizující kresbu na druhé se škálou technik mezi tím. Snažil jsem se přistupovat k zobrazování individuálně. Hledal jsem vždy techniku, která by odpovídala mému pohledu na portrétovaného a přitom jsem si přál, aby obrazy byly jednoduché, zkratkovité, ale ne polopatické. Dokonce jsem z některých vytvořil malé rébusy přidáním různých  atributů či změnou části obličeje. Přesto jsem chtěl věrnost podoby zachovat. Nechtěl jsem malovat imaginární portréty, jen prostá zpodobení, kde k tváři patří i opar snů. Výběr byl proveden jen mými pocity. Ráciu jsem se vyhýbal."

A tím, že namaloval obličeje portrétovaných vystupujících z dálky a mlhy, vytvořil něco nadčasového, nesoučasného, něco, co vypadlo ze současné doby, a vzdálil se tak od davu umělců, kteří si myslí, že když pověsí za nohy koně s patronem naší země sv. Václavem či na zeď v Národní galerii auto, stanou se tím současnými Michelangely.

Možná si při malování osob, které navštívily jeho ateliér pan profesor ani neuvědomil, že jejich výběrem, podal zprávu o svých zkušenostech se životem a o svém postoji k životu. A protože ke každému portrétu napsal text, který krátce nejen představil portrétovaného, ale vysvětlil důvody, proč právě on se stal jeho modelem, jak na jeho život zapůsobil, odhalil s bezprostřední opravdovostí svoji osobnost více, než kdyby psal stylizované paměti.  Všimli jsme si dále, že se tím odhalil jako opravdu renezanční umělec mající zájem nejen o umění, ale snad o vše kolem něj - o vědu, básně, filosofii, hudbu i politiku.  A protože  do jednoho článku nejde vše vměstnat, rozhodli jsme se postupně přinášet postřehy pana profesora k portrétovaným osobnostem podle těchto výše uvedených zaměření.

Obdiv renesančního umělce Milana Knížáka k vědě

A protože není náhodou, že vědecký totem zvaný Einstein, je uveden v katalogu Milana Knížáka na prvním místě, začínáme nejdříve jeho obdivem k vědcům. Vybral také Maxe Plancka s jeho neefektním, úřednickým obličejem, ale zato génia, bez jehož konstanty by nemohla existovat moderní kvantová fyzika a všechny objevy s ní spojené. (Pikantní přitom je, že Einstein Planckův pohled na fyziku nikdy neuznal.) Tito vědci měli zřejmě na profesora Knížáka v mládí opravdu velký vliv, protože začal studovat Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy university i když nakonec ale jeho vášeň pro umění převážila. 

 

Milan Knížák před portréty návštěvníků svého ateliéru

 

snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty 

© Kulturní komise ČR