V osmdesátých a devadesátých letech 20. století vydal Městský úřad v Humpolci jako poděkování za to, kolik veršů věnovala ve své literární tvorbě rodnému kraji a městu samému, pět jejích básnických sbírek s ilustracemi od dcery Ivany Haslingerové Pancířové: Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Recitace k poslednímu rozloučení (1991), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992). Z poslední z nich přinášíme básně k měsíci dubnu, který právě prožíváme. 

DUBEN

Duben je apríl.

Rád si zažertuje.

Polibkem slunečním

nečekaně tě obdaří

a než jej vychutnáš,

už jeho sladkost smyje

slzami deště,

jež ti vmete do tváří.

Duben je vítr,

ratkynovský vítr,

postříbří tě jím,

ať jsi mladý nebo stár,

slyšíš jej v každé cévě těla zpívat

a cítíš život jako velký dar.

duben je měsíc

Princezen Pampelišek,

žádnými květy

své právo vzít si nedají.

Duben je víno,

kterým rozjařeně

na máj a lásku

připíjíš si potají.

Duben má třicet dnů,

z nichž mnohý

člověka opřede vzpomínkami.

(Na lístek pampelišky

píši tedy verš,

kterému rozumíme

jen my sami).

HLEDÁNÍ

Šejnostův Zámek havraní

vábí nás k sobě na procházku.

A hledám v tvých čárách na dlani

jedinou, která značí lásku.

Křemešník jarem voní zas,

ze skály teče živá voda.

Nečekej, rychle letí čas

a každé chvilky věčná škoda.

KŘEMEŠNICKÉ SKALCE

(I ty patříš k mým obzorům,

k nimž od věků jsi připoutána)

Co roků jen se kolem tebe hnalo,

jara i léta, zimy s jeseněmi,

co osudových mračen vyprchalo

nad tebou v mlčení i temném hřmění !

Co pršelo, přejde, skalko křemešnická !

Staletí stojíš a dál budeš stát,

ač kámen, přece vlídná, moudrá, lidská

a povznesená nad zmatek a chvat.

Pod tebou v temnu malí permoníci,

skřítkové dobří, kteří chrání kraj

od Stražiště až kamsi po Lipnici,

uprostřed světa ten můj malý ráj,

na nějž se díváš s kamenným svým klidem

ty, skalko tajemství a pověstí,

ke které s radostí i dnešní lidé

zajdou si pro iluzi o štěstí.

©Kulturní komise České republiky z. s.     4. dubna 2026