Žalovatelný výrok mluvčího prezidenta republiky

Zdeněk Jemelík, Praha, zdenek. jemelik@spoleksalamoun.com

Pod titulkem „Ministr Němec uboze zapírá“ uveřejnily Fragmenty článek ředitele tiskového odboru prezidenta republiky p. Petra Hájka. Autor jím projevil "úžas nad výrokem mluvčího ministerstva spravedlnosti, p. Petra Dimuna“, v televizním zpravodajství, jímž měl popřít iniciativu ministra Pavla Němce k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, pí. Ivy Brožové. Pokud by byl ministr Němec malicherný, pana ředitele Hájka by patrně čekalo nepříjemné trestní stíhání pro trestný čin pomluvy, uskutečněný s použitím sdělovacích prostředků. Trestní zákon počítá pro takové počínání s trestem až dvou let odnětí svobody. Panu Hájkovi by odsouzení skutečně hrozilo, protože napadl místopředsedu a ministra vlády ČR kvůli výroku jiné osoby, a to ještě značně nepřesně až nepravdivě. V tomto případě ovšem pouze nevázaně žertuji, protože noblesní ministr Němec se sotva bude zamýšlet nad možnou reakcí na tento článek. Nejde ostatně o nic než o šum ve vztazích mezi ministerstvem a Hradem, způsobeným rozdílnou citlivostí mluvčích obou úřadů na formálněprávní přesnost informací. Pokud totiž někdo řekne, že pan prezident odvolal předsedkyni na návrh nebo z iniciativy ministra spravedlnosti, rozumí se tím, že Pavel Němec v dopisu panu prezidentovi z 25.1.2006 přímo formuloval požadavek na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Taková věta ale v jeho dopisu není. Pan ministr definoval problém a požádal pana prezidenta, aby využil své pravomoci k jeho vyřešení, ale se svou obvyklou zdrženlivostí nevyslovil žádnou představu, v čem by mělo řešení spočívat. Je ostatně otázka, zda by nebylo neuctivé, kdyby pan ministr radil prezidentovi, jak si má v té věci počínat.

A výrok Petra Dimuna, jenž pana ředitele Hájka tolik rozhořčil, zněl v tom smyslu, že pan ministr poskytl svůj názor, žádné konkrétní kroky nenavrhoval. Ten výrok je pravdivý. Nejde tedy o ministrův zbabělý útěk od odpovědnosti, jak by se dalo z hysterického nadpisu článku usuzovat, ale o věcné upřesnění informace. Ostatně z vystoupení Pavla Němce v Otázkách Václava Moravce dne 5.2.2006 je naprosto jasné, že pan ministr jednoznačně podporuje krok pana prezidenta a navíc neschvaluje návazné kroky odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Na okraj celé věci bych ještě dodal, že úloha mluvčích není úplně snadná, může se jím stát, že nejsou správně pochopeni a vyvolají hysterii. Nemyslím si, že nepochopení Dimunova výroku mluvčím pana prezidenta naruší vztahy mezi Hradem a Podskalím.

V této souvislosti se možná vynoří na povrch námitka, že komunikace mezi ministrem spravedlnosti a předsedkyní Nejvyššího soudu ČR před podáním stížnosti prezidentovi byla nedostatečná a omezovala se pouze na neosobní korespondenci. Jde ovšem o to, zda by pokus o osobní projednání výhrad nebyl soudcovskou lobby chápán jako útok na nezávislost soudce, jak se to stalo v případě nesporně se provinivší soudkyně Moniky Křikavové, která dokonce ministrův zájem o rozhovor drze odmítla.

Povedou se také úvahy o tom, zda výměna předsedy Nejvyššího soudu ČR povede ke zlepšení úrovně jeho činnosti. Obecně je předseda soudu orgánem státní správy soudů, jenž do rozhodovací činnosti soudců nemůže zasahovat, a právě její úroveň zadala příčiny k nespokojenosti pana ministra. Možnosti předsedy soudu ovlivnit rychlost a kvalitu rozhodování jednotlivých soudců jsou velmi omezené. Jeho nejúčinnějším nástrojem je jasná koncepce jeho osobní „justiční politiky“, pevná víra v její správnost, vysoké osobnostní a právnické kvality a z toho všeho plynoucí neformální odborná a morální autorita vůči soudcům. Nebudu spekulovat o tom, zda takovou autoritu odvolaná předsedkyně Nejvyššího soudu ČR měla a zda ji dostatečně využívala, protože o tom nic nevím. Ale snadnost, s jakou byla odvolána, je varováním pro ostatní předsedy soudů, aby se zamysleli nad tím, že i oni jsou odvolatelní, a zda je jejich soud v pořádku, zda skutečně dělají osobně vše pro jeho zdárný chod, případně zda jsou svými kvalitami na výši svých úkolů. Nejvyšší soud ČR není určitě jediným soudem, nad jehož úrovní je možno si zoufat. Na adresu prezidentova kroku bych řekl „jen houšť a větší kapky“. Po Ivě Brožové by bylo asi na místě „posvítit“ si také na některé předsedy obecných soudů.

Nemohu posuzovat úroveň činnosti Nejvyššího soudu ČR v rozsahu jeho hodnocení ministrem spravedlnosti. Z hlediska praxe ochrany práv účastníků trestního řízení, jež podporuje občanské sdružení Šalamoun, mě při pozorování činnosti některých senátů Nejvyššího soudu ČR napadalo přísloví o rybě, která smrdí od hlavy. Jak mají dobře fungovat obecné soudy, když Nejvyšší soud ČR na každém kroku obchází základní principy fungování soudnictví právního státu, jimiž jsou ústnost a veřejnost jednání, respektování práva účastníka na osobní obhajobu svých práv před soudem, nepodjatost.

Na pozadí veřejných útoků bývalého náměstka NSZ doc. JUDr. Jaroslava Fenyka, Ph.D., na občanské sdružení Šalamoun jsem se zamýšlel nad tím, zda jde skutečně jen o náhodu, že v uplynulých dvou letech žádný z našich chráněnců neuspěl s dovoláním, a všechny stížnosti ministra spravedlnosti v jejiich prospěch pro porušení zákona byly rovněž odmítnuty v neveřejném jednání, ačkoli průměrná ministrova úspěšnost je cca 65%. Je to doklad nepodjatosti soudu vůči účastníkům řízení? Projednání dovolání či stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání je ovšem pro Nejvyšší soud ČR úžasně výhodné, protože umožňuje jeho soudcům vyřídit za půlhodinku věc, ke které se vztahuje tisícistránkový spis, a nezabývat se při tom námitkami obhajoby, které by zdržovaly. Všude platí, že „práce kvapná je málo platná“. Lze doložit nálezy Ústavního soudu ČR, že přísloví platí i pro rozhodování Nejvyššího soudu ČR.

Je ovšem otázka, zda na tomto něco okamžitě změní příchod nového předsedy soudu. Prezident i ministr spravedlnosti věří, že JUDr. Jaroslav Bureš zhojí všechny neduhy, jimiž soud trpěl pod vládou JUDr. Ivy Brožové. Není pochyb o tom, že jejich kandidát je odborně zdatný, je slušný člověk a má za sebou odpovídající justiční praxi. Sympatický byl jeho spor s prezidentem Havlem o obsazení úřadu předsedy Nejvyššího soudu ČR právě JUDr. Ivou Brožovou. Ale jako ministr nezměnil nic na „normalizačním“ stylu fungování ministerstva, připustil novelizaci některých procesních předpisů, která oslabila postavení občana ve sporu se státním zastupitelstvím či soudem, neučinil nic k zastavení některých ostudných řízení, jež v jeho době probíhala (kauza Hučín) a nakonec znechuceně odešel, když proti tlaku soudcovské lobby nedokázal prosadit svou představu reformy soudnictví. Víra, že změní styl práce Nejvyššího soudu ČR, má proto hliněné nohy. Budu rád, pokud se časem ukáže, že jsem se mýlil. Úvahy o jmenování JUDr. Jaroslava Bureše ovšem spíše zapadají do rámce předvolebních snah sociálních demokratů zabudovat „jejich věrné“ do postů, v nichž se jim dobře povede i v případě vítězství ODS. Jsou v rozporu s Paroubkovým předvolebním optimismem.

Autor je členem občanského sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR

Psáno pro Fragmenty a věnováno Michaele K.