Volby do EP potvrdily, že EU se reformovat nedá ^Doporučený

neděle, čen 30 2019
Napsal(a) JIŘÍ WEIGL, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Tisk Email

Jiří Weigl na semináří Institutu Václava Klause snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty

Volby do Evropského parlamentu nebyly v České republice ani tak o Evropské unii a její budoucnosti, ale v důsledku mnohaměsíční protibabišovské hysterie spíše dalším referendem o premiérovi. Ukazuje se, že vyhrocená antikampaň ze strany opozice a části médií mu však spíše prospívá. Referendum zvané Evropské volby Babiš jasně a s přehledem vyhrál a zvýšil počet svých poslanců v Europarlamentu o 50%. V mediálních komentářích převažuje snaha číst volební výsledek hnutí ANO jako oslabení, protože se neopakoval triumf z parlamentních voleb, ani se nenaplnily kdovíjak vzniklé superoptimistické prognózy. Zapomínají na to, že doposavad v druhořadých volbách uprostřed funkčního období vlády dostávali čeští premiéři obvykle velký výprask. Babišovi, nota bene vláčenému bahnem, se nic takového nestalo.

Opozici se v důsledku antibabišovské kampaně podařilo dostat ve svých velkoměstských baštách k urnám téměř o třetinu až polovinu více voličů než volilo na venkově (Praha a její bezprostřední okolí dodaly téměř čtvrtinu všech voličů), ale i přesto nebyly její výsledky nijak přesvědčivé. Snad jen ODS potvrdila, že je stále na svém. Mandáty sice zdvojnásobila, ale 3 procenta navíc oproti parlamentním volbám nelze vydávat za žádný průlom.

Piráti, kteří ničí ČSSD zleva, nepochybně mysleli na víc. To spolu s debaklem sociální demokracie, ukazuje, že agresivní levičácký progresivismus má v české společnosti stále značné limity. ČSSD koketování s ním zničilo, připravilo o jádro jejích tradičních voličů a přivedlo na hranici zániku.

Český volič však v důsledku této obsese Babišem vůbec nedal jasně najevo, co si o dnešní EU myslí a kam by ji chtěl směřovat. ANO je z tohoto pohledu volba velmi nejasná.

Je paradoxem, že česká veřejnost dlouhodobě vykazuje největší skepsi a nespokojenost s poměry v EU, ale ve volbách tento fenomén žádnou roli nesehrál. Otevřeně kriticky se k EU stavěla jediná SPD, ale ta není pro značný počet euroskeptických voličů z řady důvodů důvěryhodnou stranou, pro niž by byli ochotni hlasovat. Mnozí zůstali proto doma, nemajíce koho volit, jiní pak ze setrvačnosti podpořili mírný pokrok v mezích zákona v podání ODS. Místo, které uvolnil Petr Fiala na pravici posunem své strany do středu, není tak dosud obsazeno.

V Evropě naproti tomu volby několik jasných odpovědí daly.

Tou první je skutečnost, že jakákoliv podstatná změna dosavadního kursu Bruselu bude nesmírně obtížná či téměř nemožná. Umně vystavená delorsovská babylonská věž nepochybně ustojí několik vypadlých balvanů, které z jejích základů vyvalilo vítězství Salviniho, Le Penové či Orbána. Tradiční politické pilíře EU v Německu a Francii oslabily, ale na síle velmi nabyly daleko radikálnější globalistické zelené proudy, které posílily především v klíčovém Německu, ale uspěly i v dalších významných západoevropských zemích. Proto je naděje na změnu malá.