Česká země domov můj

Pokud by to poslední byla pravda, musel by přece dělat vše, aby naši republiku zbavil vysoce nebezpečného neomarxistického diktátu EU, v jejímž čele se to hemží radikálními marxisty, dokonce bývalými maoisty a trockisty, prostě levičáky všeho druhu. EU, jejíž předseda Juncker oslavoval dokonce otevřeně  Marxe v Trevíru. EU, v níž díky těmto "vůdcům" vládne sebedestrukční každodenní boj s křesťanskou tradicí, v EU kde je nastolována politicko nekorektní cenzura, genderové šílenství, smrtící rovnostářství původních obyvatel se životu nebezpečnými vraždícími menšinami, jen aby si tito šílení levicoví vůdcové splnili svůj sen o zničení právního státu. Pokud by byl pan Fiala opravdu autentický konzervativec, jak o sobě tvrdí, musel by vyhlásit boj takovému novodobému marxistickému šílenství. A především pokud je věřícím katolíkem, musel by bojovat za udržení tisícileté křesťanské kultury u nás. Musel by přestat hlásat falešnou mantru o současném Západě a to, když už pro nic jiného, tak aby získal na svou stranu pravicové voliče. Jinak pro ně nebude dokonce ani levicovým prďochem, ale pouhým ustrašeným poloprďochem. Tak, jak to stojí v již citovaném Švejkovi:

"Poručík Dub byl by nejraději srazil Švejka pod vlak, opanoval se však a rozkřikl se na všechny: „Já vám povídám, abyste zde zbytečně nečuměli! Vy mě všichni ještě neznáte, ale až mne poznáte! – Vy zde zůstanete, Švejku,“ řekl hrozným hlasem, když Švejk s ostatními chtěl odejíti k vagónům. Zůstali sami stát proti sobě a poručík Dub přemýšlel, co má říct strašného. Švejk ho však předešel: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, kdyby nám aspoň tohle počasí vydrželo. Ve dne není moc horko a noci jsou taky docela příjemný, takže je to nejpříhodnější doba k válčení.“ Poručík Dub vytáhl revolver a otázal se: „Znáš to?“ „Poslušně hlásím, pane lajtnant, znám. Pan obrlajtnant Lukáš má nemlich takovej.“ „Tak si to tedy, ty pacholku, pamatuj!“ vážně a důstojně řekl poručík Dub, zastrkuje opět revolver; „abys věděl, že by se ti mohlo stát něco velice nepříjemného, kdybys pokračoval v těch svých propagandách.“ Poručík Dub odcházel, opakuje si: „Teď jsem mu to nejlépe řekl: v propagandách, ano, v propagandách!...“ Nežli Švejk vstoupí opět do svého vagónu, prochází se ještě chvíli a bručí k sobě: „Kam mám toho DUBA jenom zařadit?“ A čím dále tím jasněji vybavovalo se Švejkovi pojmenování tohoto druhu lidí: poloprďoch.

Ve vojenském slovníku slovo prďoch bývalo odedávna používáno s velkou láskou, a hlavně toto čestné nazvání patřilo plukovníkům nebo starším hejtmanům a majorům a bylo to jisté stupňování používaných slov „dědek prevítská“. Bez toho přídavného jména slovo dědek bylo laskavým oceněním starého plukovníka nebo majora, který hodně řval, ale přitom měl svoje vojáky rád a chránil je vůči jiným regimentům, když šlo hlavně o cizí patroly, které jeho vojáky vyzdvihovaly z putyk, když neměli přesčas. Dědek se staral o své vojáky, mináž musela být v pořádku, ale míval vždy nějakého koníčka; na něco si zased, a proto byl „dědek“. Když ale dědek zbytečné sekýroval přitom mužstvo i šarže, vymýšlel si noční cvičení a podobné věci, byl „dědek prevítská“  a z „prevítského dědka“, jako vyšší stupeň vývinu neřádnosti, sekatury a blbosti, stal se „prďoch“. To slovo znamenalo všechno.

Veliký jest rozdíl mezi prďochem v civilu a prďochem na vojně.

Civilní prďoch, jest též představeným a také ho tak všeobecně nazývají v úřadech sluhové i podřízení úředníci. To je filistr byrokrat, který vytýká například, že koncept není dobře vysušen pijákem a podobně. Je to vůbec blbé hovadský zjev v lidské společnosti, poněvadž přitom dělá takový mezek rozšafu, všemu chce rozumět, všechno dovede vyložit a nade vším se urazí. Kdo byl na vojně, chápe ovšem ten rozdíl mezi tímto zjevem a prďochem v uniformě. V civilu to slovo prďoch představovalo dědka, který byl skutečný prevít, šel na všechno ostře, ale zastavil se přesto před každou překážkou; vojáky neměl rád a zápasil s nimi marně, nedovedl si získat žádné autority, které se těšil na vojně „dědek“ i „dědek prevítská“... a jestli Švejk nazval v duchu poručíka Duba poloprďochem, vystihl naprosto logicky, že jak do stáří, tak do hodnosti a vůbec do všeho schází poručíkovi Duboví do opravdového vojenského prďocha ještě padesát procent. S těmi myšlenkami vracel se ke svému vagónu Švejk."