Blahopřání k 81 narozeninám profesoru Milanu Knížákovi ^Doporučený

sobota, dub 17 2021
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ & JIŘÍ PANCÍŘ

Tisk Email

Přestože dnes slaví svě 81. narozeniny, je profesor Milan Knížák stále tvůrčí. Snímek ho zachycuje na výstavě v galerii Milan Knížák, kde vystavuje mnoho desítek obrazů jak si představuje budoucí obyvatele EU snímky Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Právě dnes, 19.4.2021 slaví své 81. narozeniny bývalý rektor Akademie výtvarných umění a generální ředitel Národní galerie v letech 1999-2011, profesor Milan Knížák. V pravdě renezanční osobnost. Nejen uznávaný umělec, který píše, maluje, komponuje a dokonce koncertuje se svou re-konstituovanou disidentskou kapelou Aktual, vyrábí zajímavý nábytek jako designér, je obrovský čtenář, milovník zvířat, člověk žijící politickou situací a dokonce i skvělý manažer a vůdčí osobnost. Jako šéfredaktorka kulturně hospodářské revue Fragmenty vím, že zejména umělci jsou organizačně velice nepraktičtí lidé a politicky naprosto manipulovatelní podle ducha doby. Ne tak profesor Knížák, který byl v dobách komunistického marasmu za své pravicové postoje velice pronásledován, ale ani po zatčení se nikdy nezpronevěřil svým zásadám. Po převratu 1989 zastává nadále své jasné postoje jako v disentu, nepodbízí se současným vládnoucím elitám, naopak po celou dobu stojí na straně pravice a to nejen když byla u moci, ale i nyní, kdy už se zase naše zem vrátila pod všeobjímající křídla socialismu.

To vše je ale o něm známo, neboť politika plyne stále a on se k ní vyjadřuje v médiích. Na co se ale zapomíná, co udělal pro uměleckou kulturu naší zemi. Nejenže vnesl po převratu nového ducha do výuky umělců jako rektor a později profesor na AVU, ale zejména co vše udělal ve funkci generálního ředitele Národní galerie (NG) pro tuto tehdy vysoce zadluženou a zdevastovanou instituci.

Profesor Knížák zůstává stále přítelem bývalého prezidenta naší republiky Václava Klause, i přesto, že Klausovým odchodem z Hradu zanikla poslední bašta pravice u nás. Stále zastává své heslo "Cokoliv zavání komunismem, z toho mne jímá děs a hrůza!"

Tam prokázal své opravdu neuvěřitelné manažerské schopnosti. Byť neekonom, dokázal využitím své přímé a nekonvenční osobnosti nejen stabilizovat, ale přebudovat tuto skomírající galerii do opravdu důstojné reprezentativní národní instituce. A to i bez žebrání u bruselských elit o dotace. Dokázal přesvědčit celou řadu soukromých subjektů k mecenášství umění, což lze v raně kapitalistické společnosti považovat za zázrak. Díky němu získala NG, která čelila mnohamilionovým dluhům, celou řadu historických paláců, které dokázal zrekonstruovat, aby v nich mohly probíhat nádherné výstavy a připravil pro budoucnost možnost finančního zázemí v podobě různých prestižních pronájmů. Vím, že je to v západním světě zcela běžnou praxí, ale u nás tomu tak předtím nebylo.

Profesor Milan Knížák v galerii Milan Knížák v Dlouhé ulici v Praze, kde trvale vystavuje svá díla

Díky společnému snažení Milana Knížáka s tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem získali pro NG Schwarzenberský palác převodem od tehdejšího ministra obrany pod ministerstvo kultury, tedy zadarmo. Podobně se podařilo získat od Pražského hradu i Salmovský palác. K tomu je třeba ovšem připočíst peníze na rekonstrukce, které se na oba paláce podařilo získat od vlády a deponovat na speciálním účtu, takže nemohly být použity pro nic jiného. NG mohla v těchto technicky propojených palácích vybudovat na Hradčanském náměstí stálé expozice českého umění od gotiky po baroko. Stálá výstava baroka ve zrekonstruovaném Schwarzenberském paláci ukazuje jak bohatá právě na barokní památky je naše zem. Přesun gotiky ze starobylých prostor Anežského kláštera do Salmovského paláce sice byl diskutabilní neboť toto umění chce kolem sebe gotické starobylé prostory, ale na druhou stranu jsou tyto památky uchráněny před povodněmi.

Milan Knížák zorganizoval dále opravu vypáleného Veletržního paláce v němž byla nadčasově předělána, bez ohledu na populistické módní trendy, stálá expozice moderní sbírky českého a světového umění. Díky spolupráci umělců s historiky umění vznikla architektonicky čistá, barevně členěná a srozumitelná expozice, jejíž důraz byl zaměřen spíše na osobnosti českého výtvarného umění a jejich celoživotní uměleckou cestu, než sledování jednoho zaběhlého rámce, podle nějž jsou otrocky modelovány sbírky, expozice a samotná díla po celém světě. Do Veletržního paláce bylo přestěhováno museum českého kubismu z domu U černé Matky Boží. Rovněž byla do něj umístěna vyčerpávající výstava děl Františka Kupky jako součást trvalé expozice prezentuje to nejlepší, co Kupka namaloval. NG spravuje díky Knížákovi nejpočetnější a nejkvalitnější sbírku Kupkových děl a kdo se o Kupku zajímá, může nalézt v podstatě všechno. Ze spálené a zničené ruiny Veletržního paláce vznikla po přestavbě nejvyšší galerijní výstavní síň v Evropě, kterou si pochvalují západní umělci zejména díky možnosti vystavovat v jeho vysokých prostorách až 12 m vysoká obrovská díla.

Velkou oporou profesora Knížáka je jeho choť Marie Knížáková, která ho doprovází na všech jeho výstavách a akcích. Snímek ji zachycuje s kyticí, kterou mu přinesla na oslavách jeho 70 narozenin, které mohl ještě slavit v kruhu svých přátel v Anežském klášteře v Praze. Své 80 narozeniny již pro zákaz shromažďování takto slavit nemohl. Věříme, že do jeho 90 narozenin zmizí koronavirus i s diktátorskou socialistickou vládou a budeme je opět slavit zase tak vesele jako ty sedmdesáté.

Dalším velmi obohacujícím přínosem profesora Knížáka Národní galerii bylo založení Ceny 333, díky níž přestala být česká scéna limitovaná komerční Cenou Jindřicha Chaloupeckého. Cena, která byla zaměřena na díla více klasická, zjemnila pohled na nejmladší podobu českého umění, a byla zcela financována ze sponzorských darů. První ročník Ceny 333 se neodmyslitelně vepsal do dějin českého výtvarného umění tím, že cenu získala skupina ZTOHOVEN, za své nekonvenční a sociálně silné dílo Mediální realita, o čemž se zmiňovalo několik světových deníků (např. The New York Times). Zároveň byla profesorem Knížákem založena i sbírka tzv. „nejmladších“, což je nejkompletnější sbírka nedávné české malby a plastiky.

Za vedení Milana Knížáka došlo i k založení tradice pořádání Bienále současného umění, které se postupně přerodilo v trienále. Trienále Národní galerie bylo obohacujícím protipólem ke komerčnímu a trendy bienále organizovanému časopisem Flash Art. V jeho kontextu získala Národní galerie řadu důležitých a pozoruhodných akvizic současného českého i světového umění (Haroldo Higa, Li Siao-sung, Qin Ga), ke kterým by se jinak nedostala.

Bohužel bezvýznamní a do dnešní doby se neprosadivší umělci založili občanskou iniciativu „Čas na změnu“, pomocí níž se po celou dobu Knížákova působení v NG snažili profesora Milana Knížáka z vedení Národní galerie sesadit. Nakonec se jim podařilo vyvolat výběrové řízení, na jehož základě jmenoval tehdejší ministr kultury MUDr. Jiří Besser do čela tohoto našeho největšího a nejvýznamnějšího muzea umění ekonoma ing. Vladimíra Rösela, který nebyl schopen ani po roce svého působení komplexně veřejnosti představit ani onu novou koncepci Národní galerie, kvůli které byl, alespoň podle následující ministryně kultury Aleny Hanákové, do funkce angažován. Viz např článek ve Fragmentech První rok bez Milana Knížáka. Během jeho vedení přišla galerie o značnou část sponzorů, historických paláců a o prestiž. A co bylo snad pro NG nejhorším jeho zákrokem, že propustil vedení sbírky moderního a současného umění a nenašel za něj adekvátní náhradu.

Když odešel prof. Knížák z čela NG, čekala jsem, jak se do výstavních prostor ve Veletržním paláci vrhnou zneuznávaní umělci, kteří nemohli kvůli němu, soudě alespoň podle jejich tvrdým protestů, vystavovat. Jak bude NG zavalena jejich veledíly. Ale ono nic. Ukázalo se, že jejich díla nepatří mezi skutečná umělecká díla, že je to vždy jen honba za popularitou, touha udělat něco skandálního či směšného, ale hlavně hodně viditelného, aby jim to přineslo slávu a peníze. A naše společnost, která si hraje na kulturní, jim tleská. Připomeňme si například aféru s Entropou Davida Černého, která vznikla podvodem - byla podvedena celá evropská unie. Český národ má přitom ve své historii řadu vynikajících uměleckých děl, které patří mezi vrcholy světové kultury a vždy jsou to díla skromná, plná jemné magie a zvláštní jemnosti. Na EXPO 58, kdy jsme jimi ohromili celý svět. Zdá se, že jsme se po Sametové revoluci stali obdivovateli barnumských způsobů. Je to zkrátka ostuda.