Sochami, které jsou k vidění v rámci výstavy Keep Together, skvěle podtrhuje, tak jak to umí jen on se svou výjimečnou fantazií, spojení vážnosti se zesměšněním. Europeistům se bude toto spojení zdát matoucí, ale autor právě to považuje za aktuální a důležité. Jeho obrazy mají návštěvníci cítit jako ostré šípy, jako tvrdé střepy uložené v jejich podvědomí, které si nese každý z nich zasunuté v sobě, aniž si to možná uvědomuje. Obává se na ně jen pomyslet, natož pak je veřejně vyjádřit. Mají zůstat pěkně skryté v soukromí domova. Podobně jako se to dělo za komunismu s kritikou čehokoliv co se nelíbilo vládním elitám. O nacismu nemluvě.
Proto Knížák používá formu, která se podobá grotesce. Věří, že je důraznější než facka nebo pláč.
Knížákovy postoje vždy fascinovaly a zároveň dráždily svou neskrývanou přímočarostí, protože svou tvorbou i celou svojí osobností nastavoval české ustrašené společnosti zrcadlo. Zrcadlo, jehož obraz nebyl po chuti vládním garniturám. Však také za komunismu zakusil ústrky všeho typu i kriminál. Nikdy si ale nezkřivil páteř. Jeho postoj byl vždy bytostně jeho a byl o něm přesvědčený. Nepapouškoval co po něm chtěly vládní garnitury. A o to mu šlo tehdy a jde mu o něj i nyní. Na vernisáži zdůraznil, že je pro něj tento postoj přímo bytostně nutný. Já dodávám, že je nutný nejen pro něj, ale pro zkulturnění našeho ohnutého národa. Tu Knížákovu facku groteskou by zasloužila většina z nás, aby se probudila k životu ve svobodě. Kéž by i ostatní páni malíři místo Entropy a podobných dobře placených nesmyslů začali malovat srdcem a nebáli se nastavit dnešní zešílené společnosti zrcadlo.
Při psaní článku nemohu nevzpomenout na Knížákovu výstavu před několika lety v galerii Milan Knížák s názvem Omalovánky, na níž našemu listu Fragmenty sděli: "V jedné ze svých pohádek, kterou jsem napsal před půl stoletím, jsem nechal do sebe zamilovat telegrafní tyč a patník. Pak se jim narodili tyčopatníci. Vždy jsem uvažoval i u těch největších bláznivin, že z lásky by se mělo rodit dítě, i když to někdy bylo zcela iluzorní, např. když se mravenec zamiluje do mamuta. V roce 1992 jsem na Trienalle kresby a grafiky v Lodži získal Grand Prix za soubor Erotických kreseb, kde se objevovali mnohokozky a dublpyjníci a podobní novolidé. Poláci pak v témže roce uspořádali výstavu mých erotických kreseb v Polském kulturním středisku na Václavském náměstí. Objevily se tam i BMC (Biological mechanical creatures), což byli lidské bytosti propojené s erotickými stroji. Na výstavě Prázdniny s vetřelcem v 1998 ve Špálově galerii v Praze jsem vystavoval řadu transsexuálů s obojím pohlavím, ale stále jsem vnímal podobné novolidi jako zábavné výjimky, které zpestřují život společnosti. Má láska a úcta k výjimkám je opravdu velká. O to větší je mé zděšení z toho, že úctu k výjimkám chce někdo proměnit v zákon, který má platit pro celou společnost. Naše společnost rezignuje na to, že daleko víc než zákon je respekt, historické vědomí a odpovědnost založené na důsledné společenské kultivaci. Proto moji současní novopohlavníci jsou spíše výrazem mého klamání a ne rozkoše." Více se můžete dočíst např v článku revue Fragmenty MILUJI VÝJIMKY A O TO VĚTŠÍ JE MÉ ZDĚŠENÍ, ŽE ÚCTU K NIM CHCE NĚKDO PROMĚNIT V ZÁKON PLATÍCÍ PRO CELOU SPOLEČNOST
