Vyjádření umělců a kulturní veřejnosti k neúnosným poměrům omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), v Národní galerii (NG) a v rámci udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH).

1.Výzva k odstupu rektorky Akademie výtvarných umění Márie Topolčanské z funkce, kterou nezvládá, vzhledem k nedostatku erudice a zkušeností v oboru.

2.Výzva k návratu původního formátu ceny Jindřicha Chalupeckého nebo k jejímu ukončení a k založení jiné ceny, která nebude zneužívat tohoto jména.

3.Výzva k důsledné restrukturalizaci Akademie výtvarných umění i Národní galerie.

Na Akademii výtvarných umění dochází k likvidaci fungující struktury metodiky a systému vyučování spočívajícího v rovnováze klasických a experimentálních škol, jež byl zavedený po důsledné reorganizaci po roce 1989. Současná AVU rezignuje na vzdělávací poslání vysokoškolské instituce v zájmu nových krátkodechých ideologií a aktivistických tendencí poplatných době.

Současné vedení AVU (kterou v minulosti vedly a reprezentovaly veličiny typu Kotěra, Gočár, Frágner, Švabinský, Štursa, Kotalík, Kolíbal, Knížák, Sopko, Siegl, Demartini, Malich, Beran, Nepraš, Načeradský, M. Rittstein… ), vzbuzuje nedůvěru ve veřejném prostoru. Současná nekompetentní „skupina přátel“ způsobuje fatální škody na elitní historické vzdělávací instituci. Tato devalvace začala už během rektorského období Tomáše Vaňka a zrychleně pokračuje. Rektorka Topolčanská se zjevila na pražské AVU před sedmi lety jako řadová pedagožka katedry teorie. Tři roky poté již působila v senátu. V posledních dvou letech, už jako rektorka, uskutečňuje jeden destruktivní krok za druhým. Její profesní životopis je nedohledatelný, stejně jako profesní životopis její "kamarádky", prorektorky Jany Bernartové. Protože jsou to veřejně neznámé a nezkušené osoby, neznalé teritoria, ruší jedinečně fungující systém mistrovských škol (zakotvený věhlasnými pedagogy v roce 1990). Mizí klasicky zaměřené ateliéry se zodpovědností vedoucího pedagoga, které jsou nahrazovány týmy nezkušených vedoucích, praktikujících nejasnou sdílenou výuku bez hierarchie. AVU teď nevede mladé lidi k vlastnímu uměleckému výrazu, ale k týmovému aktivismu. Účelové manipulativní sestavování komisí zajišťuje pozice vedoucích ateliérů pro ideologicky loajální, dokonce i čerstvé absolventy. Například ateliér socha 1. teď po Neprašovi, Koblasovi, Rónovi a L. Rittsteinovi povede trio Fesl-Velická-Ištok (dva první diplomovali v letech 2020 a 2019, třetí je konceptuální kurátor).

Ve škole je stále uvolněnější vztah k drogám. Loni tak došlo k tragické smrti dvou studentů na zahraničním výletu ateliéru. Místo, aby studenti byli vedeni ke studiu, negativně se zasahuje do jejich „duší a ideálů“ v důležitém období formování osobnosti. K zásadním pochybením pedagogů z důvodu osobních ambicí, nezkušenosti a kariérismu dochází už u přijímacího řízení, což dokazuje Českým lvem oceněný film Zkouška umění. S tím souvisí „umělecký projekt“ Kateřiny Olivové před budovou Akademie, který nemá nic společného ani s uměním, ani s performance, ale připomíná spíše projev psychicky narušené osobnosti před zraky vyděšených dětí a veřejnosti. Tato osoba se do vedoucí funkce ateliéru nedostala vítězstvím ve výběrovém řízení, ale bez konkurzu, neb tehdejší rektor Vaněk využil právo veta a upozadil komisí vybraného vítěze Zbyňka Baladrána. V období akce paní Olivové vedení školy rozhoduje o odstranění Myslbekova monumentálního díla Ukřižování z hlavní budovy školy tak, jako se to stalo s mnoha odlitky antických soch, s vysvětlením, že studenty „straší“. Toto chování vyvolalo masivní protestní petici.

Rektorka svým jednáním vyjadřuje pohrdání kulturním odkazem a dává nepřiměřený prostor aktivistickým trendům, čímž zpochybňuje důvěryhodnost a důstojnost celé instituce!

Jednou z příčin, která umožňuje vznik těchto událostí na AVU, je nepopíratelná skutečnost, že český zákon o vysokých školách č.111/1998 Sb. je nejhorší v celé EU: protiřečí smyslu akademických svobod, podporuje podprůměrnost namísto toho, aby vedl mladou inteligenci k tvůrčí a vědecko-výzkumné excelenci. Student, který je členem senátu, má větší pravomoci než profesoři. Velmi často se proto stává, že do senátu není zvolen ani jeden profesor. Důsledkem je, že zvolený rektor je člověk, jehož dosavadní profesionální dráha nedává předpoklady k tomu, aby tuto významnou pozici zastával s přesvědčující odbornou autoritou vůči veřejnosti. 

Cenu Jindřicha Chalupeckého založili Václav Havel, Theodor Pištěk, Jiří Kolář, Jiří Šetlík a Wendy Luers. Byla udělována mladému umělci/umělkyni do věku 35 let za nejlepší výtvarný počin roku s přihlédnutím k předchozí výtvarné tvorbě. Rozpočet pro provoz ceny je z majoritní části financován z rozpočtu MKČR. CJCH ovládla ideologicky vyhraněná skupina lidí, která s ní zachází jako se svým majetkem a poškozuje původní poslání ceny. Cílem zakladatelů bylo ocenit komisí vybraného umělce finančně a následně mu umožnit tvůrčí pobyt v ateliérovém programu v USA. Cena měla motivovat a představit vybraného umělce veřejnosti. Tento status zcela změnilo rozhodnutí, že hlavní cena se udělovat nebude, ale rozdělí si ji mezi sebou všech deset finalistů. CJCH takto ztratila kredibilitu a prestiž, a v podstatě slouží pouze jako zdroj příjmu pro její administrátory. Je nemožné, aby mladý malíř – sochař – či kdokoliv, kdo se zabývá klasičtějším médiem, tuto cenu obdržel, naopak cenou se od roku 2020 pyšní seskupení a týmy mnoha lidí, kteří odmítnou soutěžit, ale poté, co cenu získají, žádají na tomto základě o granty. Proto zásadně odmítáme svévolné zásahy do regulí této soutěže, které stanovil sám Jindřich Chalupecký krátce před svou smrtí a pokud to nebude možné, navrhujeme ukončení Ceny Jindřicha Chalupeckého a zákaz dalšího užívání tohoto jména. Současní administrátoři ceny si můžou svobodně založit jakoukoliv vlastní cenu jiného jména, jiných pravidel a jiného financování.

Národní galerii vede poměrně neznámá Alicja Knast, která nezná české kulturní prostředí a nesnaží se s českými umělci spolupracovat. Celou instituci strhává do bezvýznamnosti a ohání se nejpomíjivějšími současnými ideologiemi, z nichž naprosto nejabsurdnější je její pokus o dekolonizaci české kultury, jež je hlavní téma českého pavilonu v Benátkách, kde se prý: …“zkoumá československá historie z dekoloniálních perspektiv“. V praxi to znamená, že na bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy, přivezené z Keni v době, kdy zde komunisti popravovali Miladu Horákovou a další. Paní Knast si zřejmě neuvědomuje, že naše země vždy spíš trpěla nadvládou (kolonizací) jiných národů a že z bohatství tzv. „globálního jihu“ u nás není postavena, na rozdíl od Londýna či Paříže, jediná budova. Dokonce prezident Masaryk odmítl pro Čechy jemu nabízené kolonie v Africe.

Současná AVU devastuje proces vzdělávání v uměleckých oborech.

Dnešní nakládání s CJCH ničí původní záměr individuální motivace.

NG neplní svoje poslání zejména v oblasti prezentace současného umění.

Protože se poslání a prestiž těchto institucí vytrácí, vyzýváme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury a Národní akreditační úřad pro vysoké školství:

1: k důkladné analýze a restrukturalizaci uměleckých institucí AVU a NG

2: trváme na odstoupení současné rektorky AVU z funkce z důvodu neschopnosti a vypsání nového konkurzu z řad respektovaných a nezávislých zkušených osobností

3: požadujeme návrat k původnímu smyslu CJCH anebo k jejímu zrušení

Toto vyjádření je odesláno dne 12. června 2024 na Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a na Národní akreditační úřad pro vysoké školství, uveřejněno od tohoto data v médiích a na sociálních sítích a zároveň zavěšeno jako petice pro podpisy z řad širší veřejnosti.

Podpisy:

(uvedeno je jen základní profesní určení)

prof. Stanislav Kolíbal (umělec)

prof. Milan Knížák (umělec)

prof. Jiří Sopko (malíř)

Theodor Pištěk (malíř)

prof. Petr Siegl (restaurátor, soudní znalec)

prof. Michal Rittstein (malíř)

Jaroslav Róna (malíř, sochař)

Milena Slavická (kurátorka)

Lukáš Rittstein (sochař)

David Černý (sochař)

Barbora Šlapetová (umělkyně)

Jan Svěrák (režisér)

Josef Pleskot (architekt)

prof. Vladimír Šlapeta (architekt)

František Skála (umělec)

prof. Martin Mainer (malíř)

prof. Michal Gabriel (sochař)

Petr Nikl (umělec)

prof. Kurt Gebauer (sochař)

Jan Hřebejk (režisér)

prof. Petr Jarchovský (scénárista)

Milan Cais (umělec, hudebník)

prof. Emil Přikryl (architekt)

prof. Martin Rajniš (architekt)

Antonín Kratochvíl (fotograf)

prof. Liběna Rochová (oděvní designérka)

prof. Vladimír Smutný (kameraman)

Ivan Šlapeta (kameraman)

prof. Cyril Höschl (psychiatr)

prof. Václav Soukup (antropolog)

Ivan Kafka (umělec)

Anna Geislerová (herečka)

prof. Petr Keil (architekt)

David Vávra (architekt)

Martin Janecký (sklář)

Lubomír Typlt (malíř)

Jaroslav Brabec (kameraman, režisér)

Václav Marhoul (režisér)

prof. Marian Karel (sochař)

David Matásek (herec)

Alice Nellis (režisérka)

prof. Jan Hendrych (sochař)

prof. Dalibor Smutný (malíř, grafik)

prof. Jiří Vorlíček (lékař)

Jiří Sozanský (sochař)

Milan Kunc (malíř)

Stefan Milkov (sochař)

Jindřich Štreit (fotograf)

prof. František Hodonský (umělec)

prof. Petr Pelčák (architekt)

Štěpánka Stein (fotografka)

Eliška Balzerová (herečka)

Jan Pištěk (malíř)

Jan Gemrot (malíř)

Michal Pavlíček (hudebník, kytarista)

Martin Němec (malíř, hudebník)

Bára Basiková (zpěvačka)

Václav Bláha (malíř)

Petr Franta (architekt)

Zdeněk Lhotský (umělec)

prof. Jiří Lindovský (grafik)

prof. Jindřich Zeithamml (sochař)

Pavel Kolíbal (architekt)

David Moješčík (sochař)

Anna Šlapetová (architektka)

prof. Miloš Šejn (umělec)

Petr Vaňous (kurátor, historik umění)

Čestmír Vančura (sběratel, podnikatel)

Markéta Prachatická (Ilustrátorka)

Dana Zámečníková (umělkyně)

Jiří Kačer (sochař)

Roman Sejkot (fotograf)

Viktorie Součková (architektka)

Karel Babíček (sběratel)

Tereza Kučerová (výtvarnice)

Milan Šteindler (herec, režisér)

Petr Fejk (manažer)

Martin Dostál (kurátor)

Jitka Štenclová (výtvarnice)

Monika Immrová (sochařka)

Jáchym Topol (spisovatel)

Luboš Kvapil (ekonom)

Lukáš Miffek (malíř)

Tomáš Sedláček (ekonom)

Stanislav Diviš (hudebník, malíř)

Eva Skálová (malířka)

Ondřej Šefců (památkář, architekt)

Michal Blažek (sochař)

Barbora Trojanová (herečka)

Jaroslav Hutka (písničkář)

Libor Grónský (psychiatr)