Připomnělo mi to situaci, kdy jsem šla z procházky s babičkou asi sedmileté školačky, která o ní pravila, že je nevzdělaná a žije v pravěku a nerozumí moderní době. Když jsem slečně vysvětlila, že právě generace její babičky počítače a mobily vymyslela a sestrojila a že jsem zvědavá co vymyslí se svou pýchou její generace a pokárala jí, že babičce se z úcty k věku tohle neříká, ještě se chudák babička pyšná naivně na svou vnučku co vše umí, urazila a omlouvala jí.

 A generace rodičů těchto děcek si podobně dovolí urážet osobnosti jako pan kardinál či mnozí prezidenti, vědci a další vyčnívající lidé z davu povalujícího se u počítačových her a z nudy píšící mimo obsah urážky vůči nim, v nichž si vylévají svoji zakomplexovanost v nekonečných diskusích mimo obsah. Co po této nedospělé spokojené generaci zůstane pro další pokrok je jasné. Ale vraťme se k diskusi o panu kardinálovi.

Já osobně mám naprosto jiné a dlouholeté zkušenosti s ním jako s  vysoce vzdělaným a duševně stále mladým člověkem. A nejen já. I nobelovští profesoři, jako například vedoucí konstruktér vesmírného dalekohledu Jame Webba z NASA profesor John Mather, o něm mluví s úctou, divil se jaké má znalosti nejen z historie a společenských věd, ale i z přírodovědných oblastí kvantové fyziky.  

Pokud jde o to, že si pan kardinál zachovává po celý život své postoje vůči Bohu a církvi i vůči politice, to je pouze chválihodné. Zvláště v době, kdy se dokonce i premiéři během roku vyjadřují podle příkazů mocných každou chvíli jinak. Mít jasné životní postoje svědčí o velikosti člověka. To neznamená, že nesleduje společenské dění.

Jediné co mohu říci k nechutné diskusi,  že je škoda každé hodiny trávené četbou podobných nesmyslů místo například  Platona či Aristotela. Život každého z nás je příliš krátký na to, aby ho rozplizle zahodil podobnými nic nepřinášejícími nesmysly. Periodikum, které podobné urážky přetiskuje ze sítí na tom sice vydělává, ale ztrácí úctu lidí na úrovni jakým je právě otec kardinál, který udělal pro církev neskutečně mnoho věcí. Stačí jen otevříi např. rubriku Církev na www.fargmenty.cz. Největší dar jí ale dal tím, že vybojoval její odluku od státu. A že to byla panečku bitva! Neboli dal církvi Svobodu. A současní mladí kněží, kteří o tom ani nevědí a berou vše za samozřejmé by si měli uvědomit jaký dar dostali. Ale to vše je na další články o jeho osobnosti. Zde končím s tím že mu za náš národ děkuji a prosím Boha, aby ho chránil pře podobnými nedůstojnými útoky lidí neznalých jeho činů.

Bůh žehnej všechny Vaše další kroky Eminence.

 PS

Pro pořádek uvádím kopii článku z EchoPrime Kardinál Duka se přeřekl: Někdo by potměšile řekl, že to byl freudovský „chybný výkon“, což se člověku stává i na jiném místě než na horkém křesle při výslechu v ne právě přátelském prostředí České televize. Spletl notoricky známé „zlaté pravidlo“ o vzájemnosti, které je základem etiky civilizovanějších kultur a náboženství: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Kardinál řekl zjevně omylem „čiň jiným“ – a sociální sítě se mohly potrhat. To nejmírnější, co se dalo přečíst, bylo, že Duka konečně kápl božskou. Ale samozřejmě většinou to bylo mnohem tvrdší.

Kardinál Duka je už léta magnetem na vulgarity. Ty na něj přilétají z mnoha stran, nešetří jimi obecný lid, ale nepohrdne jimi ani intelektuál, který se o Dukovi už pomalu neumí vyjádřit bez toho, aby o něm se vší odborností neprohlásil, že je klerofašista, což má nejspíš za progresivní postoj a politologickou analýzu. Obvyklé jsou nadávky zoologické, dietetické, skatologické i samozřejmě sexuálněfantazijní. Jako emeritní primas české katolické církve i jako otec Dominik je na to zajisté zvyklý a ví, že to jaksi k roli kněze v Čechách patří. Český antiklerikalismus se pojí velmi dobře s hulvátstvím a je málo tak dobrých a standardních cílů pro všeobecně sdílenou, ba i oceňovanou sprostotu, jako je vysoký církevní hodnostář, který vypadá a jedná jako osmdesátiletý Duka.

Zdá se tedy, že starý hustý proud českého antikatolicismu, který má mnohé společné rysy s antisemitismem (je to jeho česká náhrada) si v Dukovi našel ideální objekt své negativní touhy: slintavý reflex projevující se potřebou plivnout si na kněze. A je pravda, že Dominik Duka se těm plivancům nevyhýbá, je to opravdu Dominik, Domini canis, pes Páně, rváč a bojovník zahryzlý do své představy, jak by věci ve společnosti měly vypadat, co s tím může udělat církev a co on, starý kněz, který to nechce vzdát. Jeho představy jsou ve většině ohledů v ostrém sporu s tím, jak se společnost vyvíjí a jakým směrem se její hlavní proud ubírá. Duka je v tomto ohledu nonkonformista, ve kterém je mnohem víc frajeřiny než v oblíbených mediálních rebelech na poloopuštěné vinici křesťanství. Jenže docenit to není snadné a chce to postavit se proti silnému proudu, který má rád věci hladké a skladné.Averze ke starému knězi ukazuje ještě jinou věc. Jak v téhle době, v mnoha ohledech tak přecitlivělé, debata strašlivě zhrubne, týká-li se stáří, přesněji starých mužů. Starý muž je respektován, jen snaží-li se držet krok s dobou, již mermomocí dohání. Tedy jde-li vlastně proti své přirozenosti. Zestárnout opravdu se všemi projevy, tedy i s tím, že takový člověk tzv. nerozumí době, nevnímá její směřování jako nejlepší možné, má své ovšemže zastaralé a konzervativní, ale často právě proto nonkonformní názory a postoje, to je věru největší prohřešek, který směrodatní vůdci smeček houfujících se na sociálních sítích jen tak neodpustí.Tradiční společnosti, které u nás na Západě zanikly někdy s novým tisíciletím, ve své zaostalosti dodržovaly, samozřejmě nikoli důsledně, několik pravidel. Jedno z nich bylo, že když člověk dosáhl vyššího věku, těšil se jisté ochraně. Třeba se o něm veřejně nemluvilo hnusně a sprostě, neponižoval se za to, že je starý a z jiného světa, že se drží nějakých svých starých věcí. Naopak, starému člověku se přisuzovala určitá hodnota řekněme zkušenostní, což přitom neznamenalo, že by měl mít automaticky ve všem pravdu. Spíš se to bralo tak, že si ve svém věku může dovolit jistý svéráz, ba i vrtoch. Obecně se chápalo, že starý člověk už žije v trochu jiném světě, ale na druhé straně nese s sebou zkušenost, jejíž hodnotu možná stojí za to uvážit. Klasické i tzv. divošské civilizace to vyjadřovaly různými radami starších, vážností k moudrým starcům a prorockým stařenám, antika ustanovila senát, kde seděli starci, senex.

Naopak tato konvence brala zasvé pokaždé, když se se společností dělo něco neblahého. Nacismus i komunismus stáří nesnášely, neboť se cítily být věčně mladým předvojem lidstva, do dokonalosti pak přivedla nenávist proti starcům čínská kulturní revoluce, kde oblíbenou zábavou mladých lidí bylo hnát starce po ulici, spílat jim a plivat na ně a pak je nutit vybírat jejich močůvku z veřejných záchodků. V něčem nám ta kulturní revoluce zase běží na plné pecky."

©Kulturní komise České republiky z.s. 24. 9.2025