Po potlačení revolty se hned objevuje nadlidská snaha spojit tři socialistické strany, což na první pohled vypadá jako konstruktivní krok k vytvoření silnější jednotné socialistické strany, ale jen na první pohled. Jak se později ukázalo, šlo o velice sofistikovaný tah, jak všechny tyto strany sjednotit a časem integrovat v samotném státu, aby už nikdy nemohlo dojít k podobné vzpouře, a aby masy lidí byly pod kontrolou stran a tím státu. Ani ne rok po této revoltě, která se zapsala do dějin Evropy, v květnu 1969  vznikla spojením francouzské sekce mezinárodního dělnického hnutí a radikální socialistické strany francouzská socialistická strana. Tehdy ještě k tomu existovalo ve Francii nejméně 120 socialistických klubů.

V tu chvíli vidíme François Mitterranda opět na scéně 

François Mitterrand byl a zůstal nejen pro mně snad nejkontroverznějším politikem 20. století vůbec. Mladý Mitterrand už tehdy měl za sebou pumový atentát, který na něj byl  spáchán, měl od 1946 nepřetržitě nějakou vysokou státní funkci včetně funkce ministra vnitra a za jeho působení ministra vnitra byla vytvořena tzv. francouzská doktrína vůči Alžírsku, která zahrnovala nejen mučení, ale i zabíjení. Již během II. světové války, kdy Mitterrand spolupracoval s maršálem Philippe Pétainem, z jehož rukou v roce 1943 obdržel vyznamenání - cenu Francisque. Přitom vláda ve Vichy vedená maršálem Pétainem byla oprávněně vnímána jako kolaborantská. Jeden židovský historik dokonce doložil, že François Mitterrand byl jednu dobu členem radikální ilegální francouzské ultrapravicové strany. 

Jakmile Mitterrand ovládl Socialistickou stranu, ihned uzavřel s komunistickou stranou (která tehdy měla 22 % hlasů) tzv. Levicovou Unii, aby mohl vyhrát prezidentské volby, přičemž ztratil jen 0,81 % hlasů, tedy jen chlup a málem mu to vyšlo již v roce 1974! Ale ruku na srdce, za neuvěřitelně krátkou dobu se stal nadějí všech levicových seskupení a stran ve Francii a získal 49,19 % hlasů. 

V 70. letech socialistická odborová organizace CFDT, ale i komunistická CGT, každým dnem posilovaly a stávky a pouliční demonstrace byly na denním pořádku. Ekonomicky šla Francie z kopce, inflace, nezaměstnanost, nové migrační vlny a vzpoura na Korsice, v Bretagne, jakoby to nemělo konce.  Centralizovaná státní správa v Paříži byla nefunkční kolos, který brzdil vše, spolčenost se bouřila, celá Francie se sypala. To byl okamžik pro Mitterranda, který jako poslední naděje všech levicově orientovaných občanů se konečně v květnu 1981 stal po víc než 20 letech snažení (jednou kandidoval dokonce proti generálu de Gaullovi) prezidentem Francie. Tím země, která byla do té doby domovem pro kdejaké levicové strany ze všech ideových směrů a uskupení nejen z celé Francie, podepsala ortel nad vším, co nosilo přídavné jméno levicový..... 

 Mitterrand před volbami slíbil kde co, zestátnění všech podniků a decentralizaci celé státní správy. Seznam jeho slibů ani nelze zahrnout do jednoho článku. Po volbách, aniž by musela být vytvořena nová vláda, utvořil koalici s komunistickou stranou Francie. Na reakci NATO, evropských zemí a Ameriky nemůžu zapomenout dodnes. NATO dokonce tehdy chtěla Francii vyloučit z politického křídla NATO (z vojenského odešla Francie v době de Gaulla). Nikdo na začátku nepochopil, jak sofistikovanou hru má Mitterrand přichystanou na komunisty, kteří měli nejen 22% hlasů a druhou největší odborovou organizaci dobře organizovanou jako byla CGT!  Svěřil jim čtyři nejproblematičtější ministerstva, kvůli kterým každou chvíli CGT stávkovala a protestovala a kabinet učinil vše, aby právě tyto čtyři resorty obsazené komunistickými ministry byly neúspěšné! Živě si pamatuji na jeho odpovědi před kamerami k nadále trvajícím problémům v těchto resortech: "zeptejte se těch rezortních ministrů z komunistické strany nebo předsedy Komunistické strany Georgese Marchaise, proč neřeší problémy rezortů jim svěřených".... Každým dnem Komunistická strana ztrácela krev pro neschopnost vyřešit problémy tykající se nejchudších.... Tím je s bílými rukavicemi Mitterrand ve Francii odrovnal na věky ... 

A co s ostatními "levičácky"? Osudy všech nelze shrnout v tomto článku, ale jen ukázkově: 

Legendární revolucionář, spolubojovník Ernesta Che Guevary pan Régis Debray, byl přece Francouz. Ano ten Régis Debray, který napsal tehdy v šedesátých letech světoznámou knihu "Revoluce v revoluci" a kdykoliv, když si nějaký mladík v zemích třetího světa tu knihu přečetl, vydal se na cestu revoluce i za cenu vlastního života.... Kvůli této knize burcující mládež k revoluci, ani nevím kolik mladých lidí položilo své životy... Jejího autora Mitterrand zaměstnal a následně ho poslal někam do OSN jako úředníka snad odpovědného za třetí svět..... 

Fotografie : Régis Debray s Che Guara v Bolivii
Obal knihy "Revoluce v revoluci"

A trockista Bernt Kuschner? Nabídli mu funkci ministra zdravotnictví a on ji přijal! Skončil jako ministr zahraničních věcí v Sarkozyho vládě! Takto Mitterrand "integroval" jednoho revolucionáře za druhým do struktur státu! A bylo po levičáctví a po revoluci!