Státnost znamená podle prezidenta i kulturnost   

Ivana Haslingerová

Nebýt zvolení Václava Klause prezidentem republiky a toho, že se stal v očích občanů oblíbeným a uznávaným politikem, tak mne článek Jáchyma Topola "Vzpoura na Pražském hradě" s podtitulkem "Samopalníci zalehli u prezidenta a lidé protestují" v Respektu (ročník 17, číslo 001) nepřekvapil, neboť do té doby bylo díky opozici a jí spřízněných novinářů všem jasné, že za všechno zlé může Klaus. Snad nejvíce se toto rčení používalo v době kolem  pádu jeho poslední vlády zinscenovaného tehdejším Hradem. Jeho současný úspěch nedá zřejmě tehdejším hradním kruhům klidně spát a když už občané nevěří jejich řečem o prezidentově aroganci, tak se z něj snaží prostřednictvím spřízněných tiskovin udělat alespoň nekulturního barbara ničícího přírodu a kulturu kam jen vkročí - dokonce i v sídle bývalých českých králů na Pražském hradě.

Kdybych nebyla na Hradě častým účastníkem otevírání skutečně hodnotných kulturních akcí a nesledovala na vlastní oči, co vše se tam po nástupu Václava Klause děje, možná bych podlehla Topolovým uplakaným steskům o "aroganci mocných", která stojí za postupným uzavíráním Hradu veřejnosti.  Možná bych podlehla steskům Jany Titlbachové z Nového světa, která je Topolovi v článku hlavním informačním zdrojem, nad tím, že Lumbeho zahrada není již "džunglí a městskou oázou divokosti" a nad tím, že "na stezkách v jelením příkopu, kam chodila venčit psy a kde si hrály děti rostou betonové pilíře pro ohavnou lávku, kde za každým keřem číhá samopalník". Uvěřila bych možná, že Hrad je "kafkovský zámek charakterizovaný bezpečnostními rámy a policisty a neochotnými pracovnicemi tiskového odboru, které nechtějí s tímto „nezaujatým“ žurnalistou komunikovat". Protože ale dění na Hradě soustavně sleduji, mohu jen žasnout nad jeho sděleními a chtěla bych je uvést na pravou míru.

Pan Topol si neuvědomil při své náhodné zimní návštěvě Hradu, že zahrady Pražského hradu, Jelení příkop a Masarykova vyhlídka se již 15 let každoročně od listopadu do konce března pro veřejnost uzavírají. Bylo tomu tak i za prezidenta Havla a současní "hradní páni"  nedělají tímto z Hradu kafkovský hrad, jehož ostraha omezuje pohyb návštěvníků v Jelením příkopu a na Masarykovu vyhlídku. Kdyby se pan Topol o dění na Hradě zajímal soustavně, věděl by dále, že naopak pod záštitou paní Livie Klausové proběhla soutěž mladých architektů na úpravu Masarykovy vyhlídky, která bude upravována v první polovině letošního roku. Věděl by, že bude nově osázena i tzv. „Plečnikova vinice“ podél přístupové cesty k ní z Jeleního příkopu. Věděl by, že stezka v horní části Jeleního příkopu se nyní staví a proto tam pani Titlbachová nemůže chodit na procházky. Věděl by, že po její dostavbě bude stejná, jako stezky vybudované za bývalého prezidenta v jeho dolní části. Věděl by, že kocouři, kteří sedali roztomile na na Prašném mostě nad Jelením příkopem nezmizeli, ale žijí v zahradách, kde se o ně starají zaměstnanci Správy pražského hradu, aby se nepletli  na mostě pod kola aut.

Pokud jde o Topolovy zničené „ostrovy divoké přírody“ v Lumbeho zahradě, tak buď z nevědomosti či záměrně autor čtenáři zamlčel, že šlo o neuvěřitelně zdevastovanou a zanedbanou plochu v samém centru Hradčan porostlou náletovými křovinami skrývajícími desítky tun odpadu z černých skládek. Kdyby se informoval na Správě pražského hradu, zjistil by, že právě jím tak litovaná paní Titlbachová se na ni již v roce 2000 obrátila s dopisem, v němž jménem obyvatel Nového světa rozhořčeně žádala vyčištění tohoto pozemku, který se podle ní stal útočištěm bezdomovců a pochybných existencí ohrožujících okolí. Ostatně o tom bylo několik relací i v televizi. A když  dlouholetým stížnostem jak této paní tak i dalších občanů vedení Správy vyšlo vstříc, pozemek byl vyčištěn, tuny odpadků odvezeny, dětské hřiště je udržováno, tak se jim to opět nelíbí. Přilehlý pozemek byl navíc jako letní otevřená scéna pronajat divadlu Ungelt, jehož představení přinášejí oživení i na onen Topolův „umírající“ Nový svět.

V části zahrad, které nikdy nebyly veřejnosti a tudíž ani paní Titlbachové přístupné, neboť jsou využívány Správou Pražského hradu k zahradnickým účelům, bylo z ruiny empírové Lumbeho vily vybudováno bydliště prezidentů, které je ze zákona střeženým objektem. V době, kdy prezident Havel obýval rezidenci na Hradě, byly části přilehlých zahrad pro veřejnost uzavřeny trvale a zpřístupněny byly až po jeho přestěhování do soukromé vily mimo Hrad. Přesto se tehdy nikdo nepohoršoval nad tím, že na něj "vyskočí samopalník". Ve srovnání s érou prezidenta Havla v této oblasti k ochraně prezidentova obydlí žádná zvláštní opatření přijata nebyla. Naopak za prezidenta Klause se oproti dobám prezidenta Havla snížil počet příslušníků Hradní stráže o plnou jednu třetinu. Pouze počty příslušníků Hradní policie zůstaly stejné, neboť vedle ostrahy prezidenta republiky zajišťují nyní ještě navíc ochranu exprezidenta Havla.

Snad v jediném má pan Topol pravdu, že totiž nastává vylidňování Nového světa a že je malá síť služeb v této lokalitě. Není to však problém jen této části Prahy, ale problém historických částí našich i evropských velkoměst obecně. Jak zabránit vylidňování historických center měst a udržet v nich při klesajícím počtu stálých obyvatel dostatečnou síť služeb, jak tomu čelit, vydá ale na odbornou sociologickou a urbanistickou studii. Navíc je to problém magistrátů těchto měst a nikoliv presidenta republiky. Pamatuji, že i jemu se nelíbilo, že si školní výlety a návštěvníci obecně nemohou dát na Hradě limonádu a něco zakousnout a navrhoval otevřít na Hradě nějaké cenově přístupné občerstvení. Tehdy ho ale novináři ostře kritizovali, že chce na Hradě otevřít McDonald´s a dát Hrad v plen komerci, teď pro změnu si  zase titíž novináři vymysleli samopalníky a kafkovský zámek.  Letos se přesto připravuje alespoň otevření léta zavřené Vikárky, pracuje se na obnově Svatováclavské vinice a Richterovy vily a jejich otevření pro veřejnost. Takže snad i v tomto bodě se začíná blýskat na lepší časy. I když to občerstvení pro méně movité návštěvníky by bylo rozhodně občany uvítáno.

Tolik tedy ke vnějším úpravám zahrad a paláců a nyní několik slov ke kultuře na Hradě:

Troufám si říci, že Hrad již dlouho nežil kulturou tak intenzivně jako v posledních několika letech neboť podle názoru prezidenta republiky "státnost znamená i kulturnost".  Je si totiž jistě dobře vědom, že za úspěšné panovníky hovoří kulturní památky, které po nich zůstanou. Proto jedním z prvních jeho počinů po nástupu na Hrad bylo pověření generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka oživením dvou hradních paláců Schwarzenberského a Salmovského, aby exposice Národní galerie v nich potvrzovala na Hradě českou identitu umění a  aby se "Hrad stal pilířem české státnosti, která se potvrzuje i v kvalitě umění." Není možné v článku popsat všechny kulturní akce probíhající na Hradě pro veřejnost neboť Hrad zaznamenává každý rok rekordy návštěvnosti, roste počet výstav, koncertů i společenských akcí v jeho prostorách. Zmíním pouzeň ty největší. Symbolicky několik dní před vstupem naší země do Evropské unie, byl uveden v život projekt nové stálé expozice ve sklepeních Pražského hradu  "Příběh Pražského hradu" s podtitulem "Příběh tisíciletí české státnosti". O podobné exposici snili vladaři již 110 let. I za presidenta Havla se ji pokoušeli zrealizovat. Jedna věc je však sen a jiná jeho uvedení do reálné podoby. K tomu je třeba nejen mravenčí každodenní práce, ale i sehnání prostředků na  nákladnou rekonstrukci výstavních prostor a především rázné rozhodnutí a pevná vůle vše realizovat. President Klaus si předsevzal, že to dokáže a skutečně se mu za vydatné pomoci kancléře Jiřího Weigla povedlo neskutečné (viz např. článek "President uvedl za pouhý rok v život sen svých předchůdců starý 110 let", "Průvodce výstavou "Příběh Pražského hradu").  Že se projekt vydařil o tom svědčí to, že jeho autorský tým  převzal  Cenu Akademie věd České republiky za "dosažené vynikající výsledky velkého vědeckého významu". O velkém zájmu laické veřejnosti svědčí zase to, že počet návštěvníků jde do statisíců (viz např. článek "Příběh Pražského hradu"  přivítal stotisícího návštěvníka")

Pohled do sklepení Starého královského paláce, které bylo vyklizeno, klimatizováno a upraveno za 50 milionů Kč tak, aby v něm mohl být tento nadčasový projekt realizován

Výstava je stále obohacována o nové exponáty. Lucemburskou gotiku v Karlově síni obohatilo např. unikátní pohřební roucho posledního syna Karla IV. a Elišky Pomořanské Jana Zhořeleckého (viz např. článek "Obměna exponátů v Příběhu Pražského hradu"). Veřejnosti byl představen unikátní exponát - románská pohřební truhla (viz např. článek Další unikátní exponát v "Příběhu Pražského hradu"). Pod hlavním oltářem chrámu sv. Víta bylo objeveno místo původního uložení ostatků Karla IV  (viz např. článek "Znovunalezení staré královské hrobky v  Katedrále Sv. Víta"). Významnou součástí celé expozice, která se průběžně dále rozšiřuje a obměňuje, je také atraktivní dětský a doprovodný program. Pro školy je pořádáno bezpočet akcí, pro milovníky starého umění  je pořádán přednáškový cyklus  "Obrazárna pod lupou", kde zkušení lektoři seznamují návštěvníky se skrytými mikropříběhy uměleckých děl. V tereziánském křídle Starého královského paláce, jsou pořádány cykly výstav věnovaných fotografickým dějinám tohoto sídla. Míčovna Pražského hradu, Španělský sál,  Nová galerie a dokonce i ve výjimečných případech Vladislavský sál ožily koncerty v rámci cyklu "Jazz na Hradě" a románských sklepení hudbou našich předků např. "Hudbou doby Karla IV".