Merfány moje

Libuše Pamětnická  

Merfány moje, vy lese na svahu západním,

hluboký úvoz vede k vám.

Lupina na něm vzala všechnu modř nebesům,

žluť jeřabiníků ladí tak krásně ke vřesům,

šípkové keře tu hoří,

růžové zjara, rudé na podzim

a stříbrné za jinovatek zim.

Do trávy vysoké noha se boří,

z ostřice kapička rosy stéká,

neví odkud a neví kam, z daleka do daleka.

Merfány moje, lesu na svahu západním,

kolikrát tady tiše sním.

Já, člověk, kapička rosy,

co chvíli duhově zasvítí

v svém čase určeném pro žití

a pak ji střese cosi.

Já člověk, vámi jdu a vy to víte,

smutkům a radostem mým rozumíte.

Jen ve vás vede Valchářská cesta,

kdysi tu jezdili formani z města,

hluboko, hluboko je ten kout,

ráda si k němu jdu vzpomenout.

Pak vidím koně a těžké vozy,

v nichž soukeníci svá sukna vozí

z Humpolce do Valchy a zpět.

Želivsko, kolik je to let?

Biče tu praskají, kola tu hrčí

a všechno zaniká v zeleném smrčí…

Merfány moje, znám ve vás každý strom a stezku,

důvěrně s místy hovořím, kam jenom dříve jít?

Na bedly, ryzce, křemenáče,

na pánské hříbky ke studánce,

z které se může pít?

Rostou tu u ní plané konvalinky,

jen ona slyší něžné cinki linki.

Říkám tam proto U konvalinek.

Mám ještě jiná jména,

Milčina alej, Bramborová hora, Paseka vil,

všechna ta jména jsou vymyšlená

pro krásu mých chvil.

V Milčině aleji vzpomínky připlouvají,

své dětství vidím skotačit v mladém háji

a chůva Milka starostlivá

za každým stromem na mne kývá.

Pojď, neztrať se mi kdesi…

Už bys to dnes tu nepoznala,

už dávno, Milko, nejsem malá,

zestárly i naše lesy…

Jenom snad Paseka vil stále mladistvá je,

nechodím k ní však pro jistotu zblízka.

Když při západech sluncem zalitá je,

okrem a sepií a netrifem se blýská.

Paprsky sluneční víly v ní utkávají

a ty si ve břízách na schovávanou hrají.

Pod Bramborovou horou modříny

pamatující celé generace překrásně voní,

žádný strom se jim nevyrovná

když pryskyřici roní.

Bezmála všechny jsou již pokácené

a pila proniká dál v hlubiny,

kde Želivka se pod Valchami žene.

I život žene se tak jako vody její

a stejně jako my i stromy odcházejí,

I poražený modřín, mrtvý už

svou vůni do daleka něžně šíří.

Letos jich hodně pokáceli,

na jednom místě dokonce čtyři.

Ty, u nichž jsem své naleziště měla,

ty, pro něž jsem tu hodně posmutněla.

Sbohem, ty spousto klouzků modřínových.

Sbohem, vy přátelé dnů mnohých.

Někdo vám, Merfány, dá jistě nová jména

až moje cesta k Vám zůstane opuštěná. 

PS: Vzpomínky šumí v korunách stromů, co pamatují příběhy dávných časů, a každé ráno v nich začíná nový zpěv ptactva. Ticho zde není prázdné, je naplněné šepoty minulosti a nadějí, že lesy vydrží ještě mnoho generací. LP 

Poznámka redakce revue Fragmenty ke sbírce básní "Písně na památku hněvkovským lesům":

Libuše Pamětnická (10. července 1920 Hněvkovice u Humpolce – 9. října 1992 Humpolec)  psala písně o lesích kolem jejího bydliště v Hněvkovicích u Humpolce ke konci života, tedy koncem dvacátého století. Tehdy nebyly sice lesy v tak udržovaném stavu jako před světovými válkami, ale stále dokázaly žít a existovat. Přežily první republiku i s pozemkovou reformou, která jich mnoho odebrala Želivskému klášteru (nacházejícímu se 11 km západně od Humpolce a asi 14 km severně od Pelhřimova), přežily nacismus, komunismus, ale antiekologický Zelený úděl neustály ani ty nejsilnější staleté a majestátní smrky Šumavy,  natož pak Vysočiny.

Ze šumavských lesů vybudoval pro své broučky přičinlivý ministr životního prostředí Martin Bursík zákonem o chráněných zónách z roku 2007 hotový Manhattan a marně se ho tázal tehdejší prezident Václav Klaus, zda je si jistý, že jeho broučci umí číst a pochopí cedulky ve kterých zónách smějí žít. Dnes vidíme, že je číst pan ministr nenaučil a díky tomu několik let odvážely pohřební kamiony mrtvá prožraná těla nádherných stromů na pily nejen ze Šumavy, ale i z nedalekých želivských lesů.

Naděje básnířky, že lesy vydrží žít ještě mnohé generace se nesplnila.  Možná byla ještě jakási naděje že mezi pařezy vyrostou za desítky let opět smrky vonící pryskyřicí kdyby ještě k té ochraně kůrovců nevydal pan Bursík zákon o zákazu čištění lesů po odvozu klád, aby vznikl humus rozkladem odřezků a odpadu. Takže ani v kouscích lesů nejde do nich chodit dovnitř na houby a posedět u bublajících potůčků s kapradinami...

Nejenže se nedá projít mezi částmi pozůstalého lesa, ale nemohou tam růst houby a je zdrojem pouze lesních včel a nejrůznějšího hmyzu. Mravenci, kteří jsou známkou zdravého lesa však chybí.

Paseky i mnohé školky s listnáči jsou zarostlé maliním, ostružiním  a vysokou travou, v níž by se mohla filmovat savana s ukrytými  lvi jako v Keni.  Obrázky z  minulého týdne hovoří beze slov. Školky byly sice někde založeny a nasázeny do nich listnáče. Bez další údržby se z nich staloa neprostupná křoviska oplocená dráty. 

Řádění zelených antiekologistů v lesích v okolí řeky Želivky opředených mnoha bájemi o vílách, polednicích, divých mužích, rusalkách, divoženkách, hejkadlech, světýlkách i pověstmi o lupežnících či pokladech ukrytých v jejich stržích  přežívají již jen pohádky a pověsti, z nichž zřejmě poslední jsou právě pohádky Strašidla ze Zálesí Libuše Pamětnické. 

Lesy, o které se od roku 1139 staralo panství Želivského kláštera založeného knížetem Soběslavem 1. a dobudovaného, geniálním stavitelem J. B. Santinim v letech 1713-1720 do současné podoby, již ve své kráse nepřežily.

Je neuvěřitelné, že k této ekologické katastrofě stačil jeden přírodu naprosto neznající panovačný ministr životního prostředí dvacátého prvního století.

 Hluboký nádherný les Merfány je naprosto pryč. Přes několik zbylých stromů je vidět místo nich pole a v dálce vlevo nahoře první domky vesnice Petrovice a silnici.

I když v minulosti prožila naše země mnoho těžkých válek a krutých chvil pro její obyvatele, příroda zůstavala jimi nedotčena. Mnozí obyvatelé dokonce v lesích nacházeli nejen úkryty před nepřáteli, kde jak věřili je chránil lestí duch Půlníček:

Lesy rovněž přes celé léto sloužily voňavé lesy houbami k dobrým obědům a v zimě sušené do voňavých polévek. Řádění a pýchu zelených politiků 21 století ale nepřežily. 

Místo stinné aleje uprostřed pryskyřicí vonícího hlubokého lesa jde člověk cestou vysypanou kamením lemovanou trávou jako v africké savaně

Alej Milčina, Bramborová hora i Paseka vil neexistují již vůbec a studánka U konvalike byla zničena tězkými stroji a zavalena "humusem" pana Bursíka rovněž úplně. Vodní skřítek již nikdy nezatahá ve studánce za nohu chlapečka z pohádek básnířky Libuše Pamětnické.

Snad jenom veselý hastrman Camprlík se ještě zachoval v některém z hněvkovských rybníků. 

© Kulturní komise České republiky, z.s.  2.10. 2025