Havel chtěl pomoci Sudetským Němcům s privatizací poskytnutím občanství, Klaus to zatrhl Česko-německou deklarací ^Doporučený

středa, čen 07 2023
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue Fragmenty

Tisk Email

prezident Václav Klaus při vzpomínce na vznik Česko-Německé deklarace, která zamezila prolomení Benešových dekretů a navrácení vil, polí a podniků Sudetským Němcům. snímek IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue Fragmenty

Díky prosudetoněmecky orientovanému premiéru Fialovi začíná být opět otázka Sudetských Němců stále více veřejnosti připomínána. A co víc, zaslechla jsem již názory že za to, že se opětovně hlásí ke svým majetkům zabraným po vyhnání na základě Benešových dekretů vlastně může prezident Václav Klaus, který již v roce 1997 s nimi uzavřel tzv. Česko-Německou deklaraci. Proč by jí jinak přeci uzavíral, ne? Pokládám proto za důležité pro ty, kteří nebyli u jejího zrodu a samozřejmě nemají chuť ani čas si jí přečíst, uvést situaci na pravou míru: Česko-německá deklarace byla naopak významná tím, že po jejím podepsání přestal Sudetoněmecký Landsmanschaft požadovat majetkové vyrovnání odsunutých Němců z ČR a minulost přestala být u lidí žijících v Sudetech zdrojem paranoických obav, že budou muset vracet zabrané vily, pole a podniky Sudetským Němcům. Tedy pravý opak než se nám snaží podpásově a velmi šikovně podsouvat proněmecky (pardon dnes se tomu říká proevropsky) orientovaná vláda.

Jak to tedy bylo doopravdy s tvorbou Česko-německé deklarace

Do tvorby deklarace se Němcům samozřejmě nechtělo a bojovali o každé slovíčko přes dva roky. Německý ministr zahraničí Klaus Kinkel byl tak silně proti tvorbě deklarace, že odcházel s práskáním dveřmi z jednací místnosti, až musel kancléř Kohl převzít iniciativu do svých rukou a jako jeho nadřízený se rozhodl jednat sám se svým protějškem, tehdejším předsedou české vlády Václavem Klausem. Prosudetoněmecky orientovaný Václav Havel se snažil vše konejšit tím, že se neustále sudetským Němcům omlouval za odsun, nabízel jim dokonce v dopise kancléři Kohlovi dvojí občanství, aby mohli v privatizaci žádat o navrácení majetků. Jen díky moudrosti tehdejšího kancléře Kohla se věc nerozjela s dalekosáhlými následky. Relace tehdejší prohavlovské europeistické ČT vyznívaly po ratifikaci Deklarace nakonec ale tak, že Česko-německou deklaraci připravoval Václav Havel s tehdejším prezidentem Romanem Herzogem, že ze smlouvy s Německem je šťasten nový socialistický premiér Bohuslav Sobotka, ale nikde nezaznělo, že tento horlivý europeista při její ratifikaci českým parlamentem hlasoval spolu se svým prvním poradcem Špidlou proti jejímu přijetí. To nehovořím o tom, že ČT se tehdy vůbec nezmínila o skutečném tvůrci tohoto, pro nás tak závažného dokumentu, tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi. Jak příznačné pro zpravodajství ČT dodnes.

Měla jsem to štěstí, že jsem vše sledovala a slyšela přímo z úst tvůrců této Deklarace - tehdejšího premiéra ČR, který deklaraci spolu s kancléřem Kohlem vyjednal a podepsal, Václava Klause, tehdejšího šéfa poradců premiéra a nynějšího výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla, který byl zmocněncem k vyjednávání, profesora Právnické fakulty UK, který deklaraci upravoval po právní stránce, Václava Pavlíčka, tehdejšího dlouholetého velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka a analytika IVK pro Německo Aleše Valenty. Mohu proto uvést nezkresleně jejich autentické vzpomínky. Vzhledem k obsažnosti vzpomínek, přináším informace rozdělené do tří částí. První informuje, jak to viděl tvůrce Deklarace Václav Klaus, druhý, jak na vše vzpomíná tehdejší premiérův zmocněnec Jiří Weigl a třetí, jak se situace jevila očima právníka Václava Pavlíčka, velvyslance Rudolfa Jindráka a analytika Aleše Valenty.

Část první:

Jak na vznik Česko-německé deklarace vzpomíná její tvůrce tehdejší premiér Václav Klaus

Václav Klaus, který svou odvahou a politickou odpovědností deklaraci zaštítil, vzpomíná, že nevěděl, zda se má smát či plakat nad naprosto lživým zpravodajstvím tehdejší ČT, že Česko-německou deklaraci připravoval Václav Havel s tehdejším prezidentem Romanem Herzogem. Takovou mystifikaci prý přece jen nečekal ani od naší televize, kde byl již na ledacos zvyklý. Pokud jde o nápad takovou deklaraci vůbec vytvořit, zdůraznil, že si po sjednocení Německa uvědomoval stále vzrůstající tlak Sudetoněmeckého sdružení na prolomení Benešových dekretů a z toho plynoucí požadavek o navrácení majetků Sudetských Němců. Byl přesvědčen, že je proto třeba toto zastavit ještě v době, kdy je německá vláda nakloněna vstřícnému jednání se sousedy, neb má po sjednocení Německa velké problémy: „Kohlovi se do vytvoření deklarace nechtělo, považoval ji za zbytečnost nehledě k tomu, že měl v té době velkou práci se sjednocováním Německa. Já byl zpočátku také skeptický už z principu, že to chtělo naše Ministerstvo zahraničí a tam cokoliv se vymyslí, stojí, jak známo, zato. Polemizoval jsem se Zielincem, ale když jsem s hrůzou viděl formulace z německé strany, které mu chodily, pochopil jsem, že je nutné se do toho vložit. Bylo to prostě nutné díky stále agresivnějšímu tlaku předsedy Sudetoněmeckého sdružení Posselta, který využívali komunisté a republikáni k protestům, že vláda pro občany v Sudetech nic nedělá, a k zastrašování, že tamní lidé příjdou o svá obydlí." Tehdejší premiér Klaus měl pravdu, protože Republikáni Miroslava Sládka v Sudetech získali ve volbách 16 % hlasů, takže občané obavy ze ztráty obydlí a majetku opravdu intenzivně sdíleli.Prezident Klaus zdůraznil, že šlo pouze o politický akt, že Kohl nikdy nepoužil slovo tlustá čára za minulostí, protože to byl realista, ne snílek, který chce změnit minulost. Proto nakonec řekl ano pro deklaraci a pustili se s Kohlem společně do práce. Hlavní roli tehdy nabývala v médiích poválečná éra, jakoby hlavní událostí války byl odsun sudetských Němců a nezdvořilé chování našich lidí k nim. Přepadení a vyhlášení války Německem se dávalo rovnocenně vedle sebe s odsunem Němců po válce s naprostým opomíjením příčiny a následku.

„Bylo proto nutno vše uvést na správnou míru. Naštěstí kancléř Kohl souhlasil, že je nutné i z německé strany vše zklidnit a rázně prohlásil, že si to vezme osobně za úkol. Použil slovo, které jsem do té doby neznal - Chefsache. Protože tak závažný dokument vyžadoval neustálé schůzky, na něž jsme neměli oba dost času, jmenovali jsme každý svého zástupce. Kohl Joachima Witterlicha a já Jiřího Weigla, kteří neustále putovali na setkání s právníky a politiky obou vlád a dolaďovali detaily deklarace, aby bylo jasné, že je textem vzniklým mezi dvěma suverénními zeměmi,“ vzpomíná Václav Klaus a pokračuje: „Věděl jsem, že půjde o kompromis, že se český a německý pohled na válku bude vždy rozcházet. Že deklarace nemůže řešit problémy minulosti, protože ty řešitelné nejsou. Minulost vyřešit nejde, z ní se jde pouze poučit a zamyslet se, jak žít dál jako sousedé bez vzájemných invektiv. Deklarace musela jasně stanovit, že při vzpomínkách na spáchané křivdy minulosti je nutné jasně definovat, co je příčina a co následek křivd spáchaných na občanech obou zemí. Také muselo být jasně definováno slovo smíření, neboť každá strana měla na toto slovo jiný právní názor. Já byl rezolutně proti tomuto slovu, protože s válkou se smířit nejde, a proto smíření pokládám za prázdné a falešné slovo. Věděl jsem ale, že slovo nesmiřitelní je nebezpečné a zlé. Proto jsem přemýšlel, jak to vyřešit. Uvědomil jsem si, že mohu přijmout pokoru ke své vlastní minulosti a smířit se s ní. Proto jsem místo samotného slova smíření požadoval přidat "smíření se s vlastní minulostí,“ vzpomínal Václav Klaus, kterému se nakonec podařilo po dvou letech dohadů takto definovat stávající skutečnost.Nešlo ale jen o hraní si se slovíčky, kdyby to neudělal, slovo smíření (míněno mezi státy) by právně umožňovalo nárokovat návrat majetků Sudetských Němců zatímco "smíření se s vlastní minulostí,“ nikoliv.

Nakonec byla po dvou letech vyjednávání listina po podpisu obou prezidentů předložena k ratifikaci parlamentům obou zemí. Němci prokázali realističtější postoj a ze 672 poslanců ji schválilo 578 (tedy 86 %), zatímco u nás ze 200 pouze 131 (tedy 65,5 %). Pikantní je to, že z 57 poslanců nyní tolik europeistické ČSSD tehdy hlasovalo pro deklaraci jen 37, proti bylo 19 a 7 se zdrželo. A že proti hlasoval europeistický premiér Bohuslav Sobotka, který právě na oslavě 31. ledna 2017 si tolik chválil dobré vztahy s Německem, proti hlasoval i jeho současný první poradce a evropský kancléř Špidla. To jsou Ti velcí Evropané současnosti! Prezident Klaus apeloval, abychom si všichni uvědomili, že naše úsilí nezahrávání si s minulostí nesmí vést k podcenění problémů současnosti: „Česko-německé poválečné vyrovnání není jediným problematickým bodem česko-německých vztahů. To, co se v Německu dnes odehrává, přináší rovněž nemalá rizika pro naši zemi. Koncepty evropské integrace oslabily vliv malých zemí a výrazně zvýšily moc Německa. V 1997 jsme byli při tvorbě deklarace daleko suverénnější zemí. Nyní máme méně síly se tlakům Německa bránit. To neznamená, že se musíme smířit s oslovením Sudetských Němců „milí krajané“, jak jim říká někdejší ministr kultury Hermann, nebo dokonce s oslovením „Vážení a milí krajané“ Petra Nečase z roku 2013. Jde ale o to, abychom řešením pohledů do minulosti nepoztráceli něco podstatného v přítomnosti." © Kulturní komise ČR, z.s., 7.6.2023