Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Fialova změna postojů k EU je příkladem úpadku naší politiky Doporučený

  • pátek, čec 07 2023
  • Napsal(a)  TOMÁŠ BŘICHÁČEK a PETR HLÁVKA, Institut Václava Klause
zatímco EU se blíží k rozpadu a prezident Klaus ji přirovnává k Titaniku, premiér Fiala nad ní plesá.    zatímco EU se blíží k rozpadu a prezident Klaus ji přirovnává k Titaniku, premiér Fiala nad ní plesá.
V rozhovoru pro ČTK začátkem roku premiér Petr Fiala řekl, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“. Tento výrok dobře ilustruje Fialovu vzrůstající vřelost vůči Unii, kterou můžeme pozorovat v posledních letech. Premiérovo souznění s Bruselem paradoxně přichází v době, kdy se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace.
Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější. Fiala přitom přesto vidí v jejím fungování pozitivní změnu. Proč?


Předně je třeba říci, že politologa Fialu jsme četli ještě dříve, než zahájil svou politickou kariéru. Byl jeden z klíčových autorů, který se na naší akademické půdě a ve veřejné diskusi obecně pustil do zkoumání politických procesů a demokratické legitimity EU. Například jeho kniha Evropský mezičas (2006, 2010) je dodnes páteřním dílem v tomto oboru. Svými racionálními analýzami a polemikami přinášel řadu vážných podnětů, které podporovaly realistické vnímání evropské integrace. Uvědomoval si a vyzdvihoval nezastupitelnou roli národního státu, který definoval jako autentický prostor pro uchování stability a demokracie.


PETR HLÁVKA

 

Připomeňme některé z jeho cenných tezí z té doby:

  • Je důležité si uvědomit, proč je ona entita, kterou označujeme za národní stát, pro moderní demokracii tak klíčová. Není to proto, že je národní (nacionální, národní ve smyslu etnického, romantického nebo nějak podobně vymezeného pojetí národa), ale především proto, že poskytuje srozumitelný rámec, relativně přehledný prostor, že je tedy poskytovatelem i nositelem určitého typu politické identity.
  • Pro demokracii není nutné, aby v rámci státu existoval jeden ethnos (aby zde byla etnicko-kulturní homogenita), ale určitě je nezbytné, aby zde byl démos, politický národ, který je srozumitelně identifikovatelný v rámci určitého zřetelně definovaného politického prostoru. A to se děje pouze do úrovně národního státu, v rámci společné Evropy se nic takového nestalo.
  • Nelze demokraticky rozhodovat bez existence ohraničeného a pochopitelného veřejného prostoru a bez sdílené politické identity. Identita je pro demokratické rozhodování důležitá proto, že vytváří přiměřeně srozumitelné prostředí, v němž se občané mohou orientovat.
  • Bez společného jazykově-kulturního rámce se nemůže vytvořit společný veřejný prostor, který by umožňoval diskusi, konfrontaci artikulovaných a agregovaných zájmů a prezentaci politických témat. Bez těchto podmínek se nemohou vytvořit ani společné subjekty zprostředkující zájmy, ani společný mediální prostor – a bez nich nelze dosáhnout transparentního politického rozhodování a demokratické kontroly rozhodovacích procesů.
  • [V rámci EU je] téměř úplná absence kontroly programu politické agendy … prostřednictvím veřejnosti, tedy kontroly realizované politicko-demokratickými, nikoliv politicko-administrativními postupy.
  • Jako by v samé povaze integrace byla zakódována snaha organizovat a řídit, jako by se proklamovaná jednota v různosti měla postupně stále více proměňovat ve stejnost, která vyžaduje centrální rozhodování.
  • Potřebujeme, aby čeští zástupci reprezentovali Českou republiku v Bruselu, a ne Brusel v České republice.
  • Kdekdo se zaklíná Evropou, spoléhá na nějaké bruselské recepty. Znáte nějaký, který opravdu funguje? Já tedy ne. Když se něco nedaří, tak je to proto, že jsme ještě málo evropští. Zajímavé ale je, že to, co funguje na národní úrovni, na úrovni Bruselu selhává.
 
 

Tato trefná slova dnes znějí jako odněkud z velké dálky a k Fialovi jako by už vůbec neseděla. Je zřejmé, že předseda vlády pomalu obrací kurz, stává se konformním a více a více akceptuje unijní dirigismus. Sám je nyní aktivním aktérem ničení autentického národního politického prostoru, který považoval kdysi za tolik zásadní.

V nedávné době byl například schopen podpořit migrační reformu, která zavádí „povinnou solidaritu“ a která hranice národního státu ničí. Ještě v roce 2016 přitom říkal: „Nenechme si nikým namluvit, že státy, které nechtějí kvóty, jsou nesolidární a protievropské, že lidé, kteří odmítají kvóty, jsou nehumánní a sobečtí nacionalisté. Je to přesně naopak: „prosazovatelé kvót ztratili nejen zdravý rozum, ale i úctu k lidem, k hodnotám, k suverenitě národních společností, k lidské důstojnosti a jednají proti zájmům evropské civilizace. Ne my, ale oni by měli pociťovat vinu. Nechceme-li ztratit vše, co udělalo Evropu důstojnějším a lidštějším místem pro život, než je tomu kdekoli jinde, nesmíme je přestat z toho usvědčovat.“

Fiala je názornou ukázkou toho, jak se v unijních institucích rozmělňují politické síly hájící národní zájmy.

Tento kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace evidentně prodělal změnu, kterou dobře vystihl Václav Klaus v knize Evropská integrace bez iluzí (2011):

 Mnoha našim politikům je teoreticky „jasno“, postupem času je však ‚unijní provoz‘ pohltí a promění. Náhle si říkají křestními jmény s prezidenty a premiéry cizích zemí, účastní se různých jednání a summitů, vstoupí – domněle – do světa velké mezinárodní politiky a ten je oslní. Takto lidsky jednoduché to často je. V prostředí, které je na každém kroku prosáklé ‚evropskou vírou‘, je jistě nejednoduché uchovat si vědomí, že reprezentuji jednu z členských zemí, její zájmy. Že loajalitu k EU předchází loajalita ke svému státu. Podobným procesem často procházejí také europoslanci. Stávají se dříve či později příslušníky ‚bruselského lidu‘, který – myslím tím těchto několik desítek tisíc úředníků a politiků – vytváří jediný skutečný ‚démos‘, jediný politický lid evropského federalistického projektu. A právě tento osobní psychologicko-zájmový aspekt působí, že naši političtí reprezentanti nakonec začnou cítit větší loajalitu k těm, mezi něž byli vysláni, než k těm, kteří je vyslali.

Svou zásadní roli hraje také fakt, že Petr Fiala nastoupil z politické nuly rovnou do vedení politické strany. Neprošel si evolučním vývojem, neosahal si rozhodovací mechanismy a plně nepoznal proces konstituování politické moci. Ani z volebních klání nevycházel s dobrými výsledky. Dodnes nedovedl přesvědčit ve volbách více než cca 14% lidí a i přes tento neúspěch se stále udržel v čele partaje. V éře definovaných politických stran a reálných názorových klání by Fiala svou pozici neudržel. To jsou všechno aspekty, které se podepsaly na jeho nevyvinuté politické osobnosti. Evropské elity a jeho koaliční partneři z pokrokových pro-unijních stran (TOP 09, Stan, Piráti) pak snadno posléze obrátily jeho názory a postoje, které původně deklaroval v knihách.

Nenechme se tedy zmást.

Unie ani nejmenší změnu k lepšímu neprodělala. Fialova slova jsou jen klamným PR.

Jestli někdo prošel velkou změnou, tak to byl právě Fiala. Ten vyčpěl a nechal se pohltit oním „bruselským lidem“.

Fiala dnes zastupuje, oproti svému někdejšímu sloganu, Brusel v České republice, a ne naopak.

Politická praxe nemá převracet vlastní postoje a názory. Pokud dnes někdo otevře knihu Evropa Václava Klause, najde v ní řadu textů z 90. let, kde se prezident Klaus s obavami vyjadřuje k rizikům evropské unifikace. Jeho rétorika je i po více než 20 letech stále stejná a aktuální. A přesně takto konstantní politika musí být. Jde v ní o zájmy a ideje, ne o to patřit do elitní vybrané společnosti.

Tomáš Břicháček a Petr Hlávka, 4. července 2023

©Kulturní komise ČR, z.s., 7. 7. 2023

Číst 332 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v EU

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Právě přítomno: 29 hostů a žádný člen

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %