Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Eurozóna přivede Evropu na periferii dynamicky se rozvíjejícího světa Doporučený

  • středa, bře 29 2023
  • Napsal(a)  IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue Fragmenty
Prezident Václav Klaus a děkan Národohospodářské fakulty VŠE na konfernci o eurozoně na VŠE Prezident Václav Klaus a děkan Národohospodářské fakulty VŠE na konfernci o eurozoně na VŠE snímek IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue Fragmenty

Venclovského  aula VŠE byla zaplněna doslova k prasknutí. Před přednáškovou síní, kde se konalo výroční zasedání vědecké rady nejlepší fakulty v ČR a ve střední  Evropě –Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické (NF VŠE) (toto ocenění v letošním roce fakulta oficiálně obdržela) pod taktovkou jejího děkana Doc. Ing. Miroslava Ševčíka, CSc., byly již hodinu před jeho zahájením takové zástupy studentů, že jsme se obávali, že se přes ně do posluchárny neprobojujeme. Stejně jako v loňském roce 2010 (viz článek: Euro může pokračovat pouze za cenu dlouhodobé stagnace evropské ekonomikymu totiž předcházela veřejná vědecká rozprava pro studenty a přítomné hostyPanelisty rozpravy byli členové Vědecké rady NF VŠE  prezident republiky Václav Klaus, guvernér ČNB Miroslav Singer, místopředseda vlády a ministr financí SR Ivan Mikloš a děkan fakulty Miroslav Ševčík. Samozřejmě toto obsazení budilo zájem již samo osobě, ale i téma přednášky bylo velmi aktuální a zajímavé „Kdo může za růst veřejných výdajů v posledních desetiletích a je monetární expanze dobrým lékem?“

 

Přednášející se shodli na tom, že oddlužování měnovou expanzí je nesmyslné.  Monetární expanze není, ač si to extrémní keynesiánci typu Paula Krugmana a Josepha Stiglitze snad skutečně myslí, ani cestou z ekonomické recese, ale už vůbec není cestou z dluhové krize evropských států a USA. Monetární expanze může ovlivnit jen monetární veličiny a nemůže smazat dluhy bez vyvolání inflace. Je nutné rozvíjet především ekonomickou výkonnost států EU. Nedojde-li k transformaci sytémového uspořádání EU blízké svým rozsahem a hloubkou naší transformaci po pádu komunismu, bude její cena nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Zcela nesmyslně rychlý růst výdajů neodstraní už ani samo polepšené chování ministrů či vlád. I když je samozřejmě nutné vyměnit urychleně keynesiánské politiky, kteří za růst veřejných výdajů jednoznačně mohou. To je ale podmínka pouze nutná, nikoliv postačující. Současná krize EU je důsledkem nadměrné regulace hospodářství, nikoliv tržního selhání. Vysoké daně vyvolávají vysoký deficit, ten způsobí pokles růstu ekonomiky a vyšší nezaměstnanost a takto to pokračuje dokola. Tento Keynesiánský model ekonomiky je potřeba urychleně opustit!

A jaký by byl nejlepší lék na změnu tohoto stavu EU? 

Podle pana děkana by to byl řízený rozpad eurozóny. To se ale podle pana prezidenta, i když by si to přál, nestane, protože to prostě bruselští úředníci nedopustí. Problém vyžaduje podle něho systémové řešení, jinak se Evropa stane periferií dynamicky se pohybujícího zbytku světa. I podle pana Mikloše je nereálné počítat s rozpadem eurozóny.  Eurozóna ale nemůže fungovat jako dnes. Nebude to klasická silná politická a fiskální unie, jak o ní snila Merkelová. Nastanou v ní tvrdší pravidla pro země, které nebudou moci dodržovat pravidla. Je nutné snížení daní, rozpohybování výroby a snížení nezaměstnanosti. Pan guvernér si myslí, že se eurozóna rozpadá už nyní a že i banky již pracují podle přísných pravidel eurozóny. Záchranu EU vidí především v rozpohybování ekonomiky, aby nastal příliv peněz do rozpočtu. S nulou na rozpočtovém kontě nesvede nic ani Bůh. Za rok na další výroční přednášce se ukáže, kdo byl nejblíže pravdě.

Rozpravu zahájil prezident Václav Klaus důrazem na to že zavedení eura bylo chybou

Hned v úvodu připomněl, že loňské téma, euro,  by šlo znovu připomenout, neboť jeho situace je letos táž, vlastně ještě horší. V Evropě se  totiž přes horečně probíhající summity politiků  za uplynulý rok nezměnilo v důležitých věcech vůbec nic: "Loni jsem dával ruku do ohně, že vydrží euro a BOHUŽEL platí co jsem řekl před rokem, a to na druhou. Cena za to je ale enormní a bude stále větší. Bruselští politici neustále přemýšlejí, co mají vymyslet, aby se euro udrželo. Euro bohužel dominuje. Euro je ale zhoubná a naprosto falešná myšlenka. Pro Řecko by bylo vítězstvím, kdyby ho eurozóna propustila." Krize eurozóny pokračuje a nejsmutnější je to, že si rozhodující evropští hráči stále ještě myslí, že vznik eura byla dobrá myšlenka, kterou pouze někdo pokazil: „Europolitici si myslí stále, že vznik eura byla dobrá myšlenka. Nebyla a ztroskotat musela!

V posledních týdnech prý opakovaně  a zcela souhlasně  cituje větu z nedávného článku bývalého britského ministra financí Nigela Lawsona, že  „rozhodnutí o Evropské měnové unii bylo jednou z nejvíce nezodpovědných politických iniciativ poválečného období“. Václav Klaus je přesvědčen, že se eurozóna nerozpadne i přesto, že udržování eurozóny je daleko nákladnější, než by byl její rozpad. Pokud ji opustí jedna zemička, je to podle něj pro EU nulový problém. Loňských 110 mld. euro Řecku bylo přesně rovno  sumě, kterou každoročně přesouvá  Německo do východního Německa. Není to proto zničující položka pro celou EU. Jedna věc jsou tyto transfery, ale daleko ničivější je pro celou Evropu dlouhodobá ekonomická stagnace.

Téma fiskální a měnové politiky navržené pro letošní rozpravu je podle Václava Klause v mnohém podobné tomu loňskému. V loňském roce bylo ale zřejmé, že se mluví o Evropě, zatímco název letošní rozpravy nespecifikuje tu část světa, kde neúměrně ekonomickému výkonu rostou veřejné výdaje a kde je monetární expanze používána jako falešný lék proti nikoli monetárně vzniklému problému, proti finanční krizi a ekonomické stagnaci. Je ale na první pohled evidentní, že rozprava se týká pouze Západu, Evropy a Spojených států amerických, nikoliv celého světa. Tedy té části světa, která svou nezodpovědnou politikou v závěru minulého desetiletí dopustila hlubokou finanční a ekonomickou krizi, která v návaznosti na to vyvolala dnešní dluhovou krizi eurozóny a která v těchto chvílích směřuje ke krizi další a mnohem horší. 

Na otázku rozpravy ,,Kdo to vše zavinil?“ odpověděl pan prezident, že příčiny nejsou ekonomické a už vůbec ne výlučně finanční či měnové. Důvod vzniku této ekonomické katastrofy spočívá podle něho v tom, že  "Západní civilizace v posledních desetiletích udělala osudovou chybu: sama sebe přetvořila v ekonomicko-sociální model, který neklade na první místo ekonomickou výkonnost, od které by se mělo všechno další odvíjet, ale který na první místo klade autonomně se vyvíjející nároky jednotlivců, různých zájmových a sociálních skupin, ale i celých států. Je to radikální obrácení řazení klíčové sekvence, a v tomto smyslu je to podobné komunismu. Slovo nároky se odtrhlo od slov produkce a výkon díky úvěrům. Neadekvátní růst veřejných výdajů, ke kterému v mnoha zemích západního světa v poslední době dochází, není způsoben ničím jiným, než možností tyto dvě věci oddělit." Jednou z klíčových příčin vzniku nedávné hluboké finanční krize je, že v soukromé sféře se rozmohlo lehkomyslné poskytování bankovních úvěrů, ve sféře veřejné možnost krátkodobě vyrovnávat státní rozpočty, protože u státu chybí v kratším časovém období „tvrdé rozpočtové omezení“"Nic více a nic méně v tom skryto není. Růst veřejných výdajů, rychlejší než růst příjmů institucí tyto výdaje realizujících, je ale ekonomicky možný pouze do té doby, dokud je někdo ochoten kupovat státní dluhopisy. To platilo po celá staletí, a proto se také po celá staletí opakovaly a opakují bankroty států," uvedl pan prezident.


Václav Klaus v současné době vidí u západní společnosti navíc čtyři nové věci: 
Za prvé míra nárokovosti a pocit možnosti nevázat nároky na to, zda na tyto nároky máme, dosáhla v dnešní západní společnosti mimořádného rozměru, mimo období válek či jiných mimořádných situací historicky neznámého.  Za druhé západní společnost se po několika desetiletích opět vrátila k bezmezné víře v keynesiánskou doktrínu, která deficity státních rozpočtů obhajuje a ospravedlňuje a která navíc věří v jejich produktivní účinek. Za třetí specifickým fenoménem posledního desetiletí v Evropě byl zrod Evropské měnové unie, která do sebe posbírala ekonomicky velmi různorodé země, země s odlišným fiskálním chováním, země s odlišným sklonem k inflaci, se sklonem k odlišnému vývoji exportních a importních toků, s velmi se lišícím sklonem k úsporám a investicím a která země zbavila vlastního měnového kursu neboli klíčové a nejvýznamnější ekonomické veličiny. Tyto země jednotným měnovým kursem ztratily potřebné signály o sobě samých. A nejen to. I vnější svět na ně začal nahlížet – což bylo jeho tragickým omylem – jako na země stejné a výsledkem bylo, že se mohly – neúnosně dlouhou dobu – v podstatě beztrestně zadlužovat. A konečně za čtvrté monetární expanze není, ač si to extrémní keynesiánci typu Paula Krugmana a Josepha Stiglitze snad skutečně myslí, ani cestou z ekonomické recese, ale už vůbec ne cestou z dluhové krize evropských států a USA. Monetární expanze může ovlivnit jen monetární veličiny. Nemůže smazat dluhy bez vyvolání inflace.

Už teď je podle Václava Klause cena tohoto chybného systémového uspořádání Evropy obrovská. Nedojde-li k transformaci sytémového uspořádání EU blízké svým rozsahem a hloubkou naší transformaci po pádu komunismu, bude tato cena nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Zcela nesmyslně rychlý růst výdajů neodstraní už ani polepšené chování ministrů či vlád. Jeho odstranění není již v moci žádného summitu. Problém vyžaduje systémové řešení, ne pouhou dohodu Merkelové se Sarkozym, kteří navíc oba jdou od počátku špatným směrem. Jedná se o důsledek fundamentálního systémového defektu, který je produktem omylu Evropy, a to jak v modelu evropského integračního procesu, tak v modelu evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Odstranění tohoto systémového defektu není v moci rozhodnutí toho či onoho evropského summitu. Jde o věci daleko hlubší. "Tento problém nemá jednorázové řešení, ale vyžaduje řešení systémového typu. Buď bude v Evropě taková transformace rychle provedena, nebo se Evropa stane periferií dynamicky se pohybujícího zbytku světa," uzavřel kategoricky prezident Klaus. (úplné znění přednášky je v článku: Buď bude v Evropě rychle provedena sytémová transformace, nebo se stane periferií zbytku světa.)

 

 

Guvernér ČNB Miroslav Singer konstatoval, že výdaje státu nemohou být dlouhodobě vyšší než příjmy 

Guvernér ČNB Miroslav Singer se zabýval především vývojem veřejných  financí v ČR v posledních patnácti letech a měnovou politikou ČNB. Konstatoval fakt, že po celou dobu byly výdaje státu vyšší než příjmy. Poměr veřejného dluhu k HDP tudíž narůstal z 11 % na současných 38 %. „To je pro Vás přátelé špatná zpráva. Zažijete to, co zažívají Vaši spoluobčané v EU,“ pohrozil pan guvernér naplněné aule. Fiskální politika v ČR podle něj nic nestabilizovala. Její vliv na měnou politiku šel přes poptávku, inflaci a finanční sektor.

Pan guvernér i přes výšeuvedenou kritiku ale konstatoval, že během krizového období v letech 2007-10 u nás dluh vzrostl méně než ve většině zemí EU. Na špici dluhového zadlužení bylo 7 nových zemí EU, ze starých bylo na osmém místě nejhorší Švédsko. "Oddlužování měnovou expanzí považuji za nesmyslné," uzavřel rázně pan guvernér. Podle něho by mělo současnou krizi řešit především oživení hospodářství. "Kanál reálné ekonomiky mne trápí víc než fluktuace kurzu. Na ten zareagujeme a uděláme vše, abychom udrželi pod kontrolou inflaci. Ovlivnit ale výrobu a export není v silách bank. Už nyní naši ekonomiku ovlivňuje plíživý
rozpad eurozóny přes export do zemí eurozóny," 
ukončil pan guvernér.

 

Podle Miroslava Ševčíka  za růst veřejných výdajů mohou jednoznačně politici 

Podle děkana NF VŠE Miroslava Ševčíka  za růst veřejných výdajů mohou jednoznačně politici. Politická scéna se stala kolbištěm pro prosazování úzkých zájmů pod rouškou veřejného zájmu. Podíl vládních výdajů na HDP je ve většině tzv. vyspělých evropských zemí vyšší než 50 %. USA se svými 48 % tuto hranici překročí co nevidět. Na relativně přijatelné úrovni 36 % je pouze Švýcarsko, protože tam ústava nařizuje vyrovnaný rozpočet. Co je ještě horší, že tato čísla rostou. (Pro přehlednost uvádíme čísla v roce 1990/2010: Francie 49,8/58, Belgie 54,8/57, Rakousko 38,6/55,Itálie 53,4/54, Španělsko 59,1/52, Nizozemí 54,1/51, VB 39,9/51, Německo 45,1/50, Švýcarsko 33,5/36, Japonsko 31,3/40,Kanada 46/44, USA 33,3/48) 

"Tento stav není důsledkem selhání trhu, ale politiků a jejich  politickohospodářských opatření.  Politici žijí ve virtuální realitě. Nejsou schopni vyhodnocovat svá opatření jinak než krátkodobě ," zdůraznil děkan Ševčík. Proč tomu tak je, že roste podíl veřejných výdajů na HDP, za to může podle doc. Ševčíka existence nadměrné  regulace hospodářství, nikoliv tržní selhání. 

Uvedl „Osmero důvodů“ tohoto neefektivního hospodaření: rozšiřování veřejného sektoru tam, kde stačí soukromý, populistické financování zbytečností, nereálné sliby na soukromé projekty, růst rozsahu státu blahobytu, růst přímé i nepřímé korupce, vydávání státních dluhopisů. Dá se říci, že se do Evropy rozšířila Obamova infekce: program podpory pro ztrátové železniční přepravce, vylepšení vládních budov, drahý program na změnu globálního oteplování, podporu výroby nových automobilů, zavedení zdravotní péče pro chudé za  252 mld. USD.

A jaký by byl podle pana děkana nejlepší lék na změnu tohoto stavu? Řízený rozpad eurozóny. Eurozóna se rozpadne, protože je politickým a mocenským problémem, a pokud voliči vymění politiky, zanikne."Za dva roky možná už nastane situace, že si zde budeme povídat po rozpadu stávající eurozóny," sliboval studentům, ale hned dodal, že to nebude jednoduché. Aby se to ale stalo, musel by se vydat společný dluhopis eurozóny, jakási odnož Plánovací komise. Klesne díky tomu životní úroveň, protože dluhy zemím nebudou odpuštěny. Bude to svádět k vydávání dluhopisů. Měl by se proto bankám stanovit limit na nakupování dluhopisů, aby to znesnadnilo jejich vydávání podnikatelům. Pokud by podnikatelé nenakupovali dluhopisy, státy by musely začít šetřit. "Společnost je v pasti likvidity. Nastává stagnace a pokles hospodářství. Může tudíž nastat velmi vysoká inflace, aby docházelo k oddlužování státu na úkor střadatelů. Politici na summitu G20 nabídli pouze kosmetické úpravy. Akční plán pro nezaměstnanost, plán proti suchu v Africkém rohu…. Řešením je nechat probíhat hospodářské cykly, nefinancovat vše uměle. Mocensky a politicky nelze hospodářství beztrestně znásilňovat. Nedošlo by k očištění trhu. Obnova kapacit myšlení bude velmi těžká a to i pro tržní ekonomy," vidí černou budoucnost pan děkan.

Pan docent Ševčík uvedl velmi varovnou tabulku (obr vlevo), jak rychle roste absolutní zadlužení v jednotlivých státech EU. Za tři roky od roku 2007 do roku 2010 se zvýšilo v procentechv některých státech přímo obludně. Zde jesou konkrétní čísla v roce 2007/2010: VB 624 700/1 162 635 = 186,1 %, Španělsko 380 661/638 767 = 167,8 %, Řecko 239 364/ 328 588 = 137,3 %, Německo 1578814/2079629 = 131,7 %, Itálie 1 602 115/1,843015 = 115,3 %, Francie 1 211 653/1 519 169 = 113,3 %. Nejprudčí vzrůst prodělala VB a Španělsko. Situace ve Španělsku je dnes již jasná, VB, která není v eurozóně sice zatím mlčí, ale čísla jsou varovná a Německo je na tom hůř než bankrotující Řecko.

Pan děkan vidí příčinu současné krize i v tom, že se změnil lobbing díky médiím: "U zrodu rozdmýchávání sociální demagogie stály  povrchní komentáře v médiích. Často i v anglicky vydávaných. Novináři nevysvětlují zdroje peněz pro financování veřejného sektoru. Šíří neopodstatněnou paniku. Zatímco ekonomika roste, oni hovoří již o krizi. Povětšinou jdou s hlavním proudem a spoluvytvářejí ho. Jsou spolupachateli politiků. Běda politikovi, který vystrčí z hlavního proudu hlavu. Slétnou se na něj jako supi," rozhořčil se pan Ševčík.

 

 

Ivan Mikloš zdůraznil, že nejde řešit kriz keynesiánským přístupem z třicátých let

Ivan Mikloš zdůraznil, že nejde automaticky přebírat řešení současné krize keynesiánským přístupem, kterým byla řešena krize v třicátých letech. Růst zadlužení tehdy způsobily  tři hlavní důvody: vliv vítězství komunismu v Rusku, války a především keynesiánská doktrína. Po hospodářské krizi ve třicátých letech se díky tomu zvyšovalo přerozdělování. Před krizí představovalo  11 % a po ní plných 38 %. Vznikl chybný ekonomický model postavený na budování opatrovatelského státu. I když to nebyl nejlepší přístup, tehdy se krátkodobě dal použít, protože míra globální konkurence nebyla tehdy tak silná jako nyní. Nyní je neudržitelnost tohoto keynesiánského modelu jasně vidět. K revizi přispěli Reagan a Thatcherová. Bohužel pouze dočasně. V letech 1980-2000 poklesl podíl veřejných výdajů na HDP, poté začal opět růst.  Zejména v USA vzrostl enormně. Dnes mají některé vyspělé státy dluh dokonce vyšší než je jejich HDP. Vysoké daně vyvolají vysoký deficit, ten způsobí pokles růstu ekonomiky a takto to pokračuje dokola. Tento Keynesiánský model ekonomiky není proto řešením.

Problém je nutné řešit reformami a fiskální konsolidací: "My na Slovensku jsme v letech 1998-2006 provedli reformy a snížili veřejný dluh, nastartovali růst a snížili nezaměstnanost. Daně klesly zavedením rovné daně z 35,4 na 29 %, nezaměstnanost klesla  na 9,6 % a dluh klesl z  52 na 35 %. Existuje tedy reálné řešení - snížení daní, rozpohybování výroby a snížení nezaměstnanosti. Úspěchy reforem byly tak účinné i proto, že jsme je provedli s předstihem v příznivém ekonomickém vývoji. Nyní je to obtížnější, ale je to o to víc potřebné. Bohužel jak říkal Churchill: „Polici začnou dělat nevyhnutelné věci, až když vyčerpají všechny ostatní možnosti.“ Zásadní problém postkomunistických států je, že lidé jsou naučeni, že mají nárok na víc, než jsou reálné možnosti státu. Tento názor je nutno změnit.


Počítat s rozpadem eurozóny je podle Ivana Mikloše nereálné.
 Důsledky opuštění eura by byly nepředstavitelné nejen pro velké bohaté státy, ale i pro malé země.  Proto byla taková obava, že kdyby neprošlo referendum v Řecku, nastal by jeho neřízený bankrot. Nevyhnutelně by pak neprošly ani 50%odpisy dluhu a analýzy bank hovořily o fatálních důsledcích. Je ale jasné, že eurozóna nemůže fungovat jako dodnesNebude to klasická silná politická a fiskální unie, jak o ní snila Merkelová. Je jasné, že evropská identita je u občanů vnímána slaběji než národní a to ve všech zemích. Nastanou tvrdší pravidla pro krajiny, které nebudou moci dodržovat pravidla.

Václav Klaus na závěr diskuse reagoval konstatováním: „My nemluvíme vážně. Nestavíme si reálné faktické alternativy. Připusťme, že eurozóna taková jako dosud nemůže fungovat. Představa, že se rozpadne, je ale výsledkem mladické nezkušenosti. My, kteří jezdíme do Bruselu,  víme, že se nerozpadne. Já se vsázím 9 ku 10, že se  to nestane. Nedojde-li ale k rozpadu, musí se jasně stát něco s fiskální unií. Konstatování, že existuje třetí cesta – víc dodržovat pravidla – je nesmyslná. EU nebude takto fungovat. EU potřebuje podle eurobyrokratů politickou a fiskální unii. Je proto namístě otázka, jestli se nějakým způsobem dá udělat něco, aby nevznikl superstát s jednotnou  fiskální unií."

 

Ivan Mikloš na to reagoval, že pokud řešením problémů eurozóny myslíme eurostát, tak euro nemůže přežít. Sjednocení Německa bylo drahé, toto by bylo dražší. Proto je podle něj na místě ptát se, jak bude eurozóna fungovat bez vzniku superstátu. Podle něj budou v tomto případě nastolena  silná tvrdá pravidla pro státy eurozóny.

Miroslav Singer na to reagoval konstatováním, že finanční sektor se chová podle pravidel EU již nyní. Připomněl, že fungování EU nejsou jen rozpočtová pravidla a státní dluhy. Omezení chodu EU se projevuje na výkonnosti ekonomik. Několik let může ještě trvat to, co nyní. Pokud se to nezmění, dovede si představit neřízený pozvolný rozpad celé EU.

„Pane prezidente, říkáte, že předstupeň rozpadu eurozóny bude fiskální unie. V té už ale začínáme být. Loni politici ještě tančili, nyní vědí, že jim hrozí hrana za prosazování těchto projektů.  Já proto sázím pro rozpad eurozóny 8:2,“ vsadil se pan děkan s panem prezidentem.

 „Ani nevíte, jak bych si přál svou sázku prohrát. Ale bohužel, ji vyhraji,“ přijal sázku Václav Klaus a doplnil: 

"Mohlo by se zdát, že během celého rozhovoru vedl pan děkan se mnou explicitní polemiku. Ohledně selhání trhu jsme ale na stejné straně. Selhání státu ale odlišuji od selhání politiků. Vyřešení dnešní situace nenastane jen zlepšením chování politiků. Představa, že politika je výlučně exogenní veličinou, je mylná.  I politikové jsou jen agenty veřejnosti. Odlišme proto chybný systém od politiků." 

Pan děkan vše uzavřel konstatováním, že si neumí představit, kdo jiný než politici má ale udělat změnu tohoto  systému.

 

 

Po přednášce vyřešili cestou na autobus jejich spor studenti: "Mají pravdu oba. Systém se musí změnit. Ale Merkelová to neudělá. Musí se vyměnit politici, a ti to musí provést." A já dodávám po přečtení knihy "Evropě vládnou mandaríni", že to ale budou muset být političtí giganti, protože systém EU je tak zakonzervovaný, že v něm již politici nevládnou, ale jsou pohými figurkami v rukou spokojených mandarínů – úředníků molochu EU. Kéž by se tito giganti našli.  A končím slovy Thomas Sovela: „První poučkou ekonomie je vzácnost. První poučkou politiků je nikdy neignorovat tuto poučku.“ 

PS

V současné době hrozí naši ekonomicky nevzdělaní politici do vší té hospodářské mizérie ještě zavedením eura. Chtěla jsem proto přes víkend k tomu napsat varovný článek neboť této hrozbě bylo věnováno mnoho ekonomických seminářů Klausova Centra pro ekonomiku a politiku i přednášek na Ševčíkově fakultě VŠE, na nichž jsem nabyla přesvědčení, že zavedení eura by přivedlo ekonomicky oslabené země do nesmírných problémů. K osvěžení paměti jsem zalistovala svými tehdejšími články a byla jsem překvapena jak již před deseti lety, kdy u nás za Nečasovy vlády vypukla ekonomická krizička v potrovnání se současnou, významní ekonomové před zavedením eura u nás varovali a zamýšleli se nad tím jak pozvednout ekonomiku rozumnou cestou. Místo psaní nového článku o tomtéž jsem se rozhodla opublikovat výše uvedený článek s jejich autentickými názory s vírou, že snad se alespoň někdo ze současných výkonných politiků nad nimi zamyslí  a místo snahou o vyhození děkana Ševčíka z funkce si vezme jeho rady a rady jeho kolegů z Národohospodáčřské fakulty VŠE k srci. Ivana Haslingerová, šéfredaktorka revue Fragmenty.

© Kulturní komise ČR, z.s., 30.3.2023

Číst 471 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v HOSPODÁŘSTVÍ

Související položky (podle značky)

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Právě přítomno: 257 hostů a žádný člen

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %