Je to už dávno. Hluboké devadesátky. Byl jsem tenkrát tiskovým tajemníkem předsedy vlády Václava Klause. Na návštěvu naší země zavítal ukrajinský premiér. Česká republika tehdy stále ještě byla mezi postkomunistickými zeměmi premiantem ekonomických reforem a ukrajinský předseda vlády přijel čerpat naše transformační zkušenosti. Ani už nevím, jak se to tenkrát schumelilo, ale česká delegace byla pouze dvoučlenná. Klaus a já. Ale proč to všechno vyprávím? Václav Klaus při těch rozhovorech s ukrajinskými politiky lačnými českých ekonomických zkušeností vůbec nemluvil o naší ekonomické reformě. Za největší úspěch České republiky považoval skutečnost, že se nám tu podařilo vytvořit klasický pravolevý vějíř politických stran, které spolu soupeří o přízeň obyvatelstva, protože právě to je základem i podmínkou existence skutečné demokracie.Vzpomínáte? Napravo byla ODS, nalevo ČSSD, ještě víc vlevo komunisté, uprostřed neomylně vláli lidovci, nějaké to tradiční procento protestních voličů tenkrát obsluhoval Sládek. O nepolitické politice sice na Hradě blouznil Václav Havel, ale nebylo mu to nic platné. Ukrajinský premiér naopak vyprávěl, že oni na Ukrajině politické strany vlastně nemají, pouze jakási hnutí. Střih. Rok 2020. 

Pokud náhodou nevíte, co jsou to ty „evropské hodnoty“, tak spolek s názvem Evropské hodnoty to názorně předvádí den co den. Naposledy jeho výkonný ředitel Jakub Janda. Ano, ten porno Janda. Na adresu prezidenta republiky Miloše Zemana 15. 3. 2020 napsal: „Prezident České republiky není jen vlastizrádce pracující pro Rusko a pro Čínu, ale také sra.ka co se v době největší národní krize za generace někdo schovává. Ale možná je to tak lepší, nikdo na ty jeho kecy a lži není zvědavý.“ Na svých webových stránkách o sobě hoši a děvčata z Evropských hodnot píší, že „ctí lidskou důstojnost a solidaritu“ a o kousek dál, že „pod tuto hodnotu zahrnují rovněž obecně prohlubování kultury důstojného vystupování…“. Dle poslední výroční zprávy, jež je na webových stránkách k dispozici, konkrétně za rok 2018, je politická neziskovka Evropské hodnoty z 87 procent financována z veřejných zdrojů, jinými slovy – převážně z našich daní.

Kdyby předtím nezemřel Gott a neběžela ta trapná debata o státním pohřbu, nikoho by ani ve snu nenapadlo pohřbívat i Vlastu Chramostovou se státními poctami. Dozajista by se jí dostalo zaslouženého i důstojného rozloučení v Národním divadle, zavzpomínali by kolegové i vděční diváci, kteří ji měli rádi. Dělat z ní uměleckou či morální ikonu je však poněkud nepřípadné, protože dvojsečné.

Hodnotový svět některých lidí je opravdu podivný. Ti samí lidé, kteří se můžou zvencnout z toho, že státní pohřeb či něco podobného by měl mít člověk, jenž se bez jakékoli nadsázky stal neopakovatelným fenoménem, národním symbolem a jedinečnou legendou – však se stačí podívat na to nekonečné moře svíček a květin na Bertramce –, a neúnavně vytahují jeho podpis pod něčím, pod co se z existenčních důvodů podepsal téměř každý, kdo tehdy v kumštu něco znamenal, tak ti samí lidé bez mrknutí oka prosazují stejnou poctu pro herečku, jejíž podpis sice pod Antichartou nenajdeme, neboť hrát nemohla, protože jedna parta komunistů po osmašedesátém zlikvidovala jinou partu komunistů a ona holt patřila do té druhé party, leč najdeme jej nejen na přihlášce do KSČ, nýbrž dokonce i na vázacím aktu k StB, přičemž to, že se se svojí problematickou minulostí později čestně vyrovnala, na věci jaksi nic nemění.

Před sedmnácti lety propukl největší otřes demokracie v polistopadové éře naší země, tzv. televizní spacáková krize. Pozadí tehdejších událostí jsem popsal v knížce Válka o Novu v kapitole Vzbouření na Kavčích horách. Možná nebude na škodu si to připomenout. V mezidobí jsem zaznamenal, že řada lidí, kteří tehdy stáli na straně vzbouřenců, změnila názor. Občas se mi lidé za své tehdejší názory dokonce omlouvají. Krize v České televizi z přelomu let 2000 - 2001 sice nemá s válkou o Novu přímou souvislost, přesto tento spor výrazně ovlivnila, především některé jeho aktéry. Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou" (to je termín z úst Zdeňka Svěráka), na svoje objektivní historické zhodnocení stále teprve čeká, leccos se ale dá povědět už dnes.

Aby nám selektovala informace na ty, které smíme slyšet a které ne? Aby nám vnucoval eurohujerskou a neomarxistickou propagandu? Aby místo hlavních zpráv vysílala podivný, nastavovaný spotřebitelský magazín? Aby nám v hlavním vysílacím čase pouštěla staříky Vinnetoua, Angeliku, Schimanského či Kojaka? Aby nás ještě třicet let po Velké sametové krmila seriály z dob reálného socialismu? Aby týden co týden drancovala archiv a vyráběla nekonečné střihové pořady s Bohdalkou, Menšíkem, silvestry a kouzelníkem, co nikdy nepřijde? Aby za naše peníze krmila darmožrouty z neziskovek? Aby politicky korektně prznila duše už i našim dětem?  Aby byla zdrojem obživy pro pravdoláskovní hochy a děvčata, co spolu mluví? Na tohle posíláme na Kavčí hory sedm miliard ročně? Proč si máme platit něco, co nám škodí? Co s tím? Nejjednodušším a nejlogičtějším řešením by bylo takovou instituci, jež za peníze všech, krmí jen vyvolené, úplně a bez milosti zrušit. Určit správce archivu, techniku rozprodat, kmitočty vysoutěžit a to betonové „kavčí“ monstrum zbořit. Na to by ale bylo potřeba osvícených 101 poslanců a 41 senátorů. Bohužel, nežijeme v době, která přeje jednoduchým a logickým řešením. Takže co zbývá? Second best, druhé nejlepší řešení! Nespokojeného diváka – a ono jich je čím dál víc – dvojnásob štve, že televizi, se kterou není spokojený, musí povinně financovat výpalným v podobě koncesionářských poplatků. 

Je naprosto k neuvěření, že někdo může volit něco takového, co onehdy vystoupilo v Otázkách Václava Moravce. Ne, to nebyla zpovykaná bolševická domovnice, jak to vypadalo, nýbrž Andrej Babiš, toho času místopředseda vlády a ministr financí.  Pravda, trochu jsme odvykli, naposledy se tímto  hulvátským stylem v televizních rozhovorech prezentoval David Rath. Koukáte se na to a polévá vás stud. Ale aby bylo jasno. Není to o tom, že dotyčný má jiné politické názory než vy. Ostatně i s Babišem se dá v některých jednotlivostech souhlasit. Je to o tom, že s někým můžete naprosto nesouhlasit, a přesto si ho lze vážit. Ministr financí je ovšem ten druhý případ. Babišovým fanouškům buranské móresy vykutáleného oligarchy ale evidentně nevadí. Svého guru, respektive jeho excesy jsou připraveni hájit do roztrhání těla. Nahlédněme proto do duše Babišova typického voliče. Můžeme mu říkat třeba pan Kobliha.

Zatímco normální občané ze svých vydělaných tisíců platí daně, Andrej Babiš, toho času ministr financí, který na ostatní vymýšlí kontrolní hlášení či EET, ze svých korunových dluhopisů v celkové sumě 1,5 miliardy šikovně neplatí nic. Vykutálené to je stejně jako dotace na Čapí hnízdo, při kterých se Babiš, druhý nejbohatší člověk v České republice, "přestrojil" za drobného podnikatele. Výnos z korunového dluhopisu na 6 % je 6 halířů. A protože je to bagatelní částka, žádná daň se neplatí. I když takových dluhopisů máte 1 500 000 000  je z toho zisk bez daně 90 000 000 a navíc si Agrofer po přeposlání Babišovi sníží daňový základ. Korunový dluhopis je totiž stejný příběh, jako když přijedete k benzínové pumpě a zeptáte se, kolik stojí kapka benzínu. "Nic," odpoví vám obsluha. "Tak mi nakapejte plnou nádrž."

Že prý to dobře dopadlo. Opravdu? Soud rozhodl, že ředitelka zdravotní školy Iva Kohoutová se nemusí omlouvat somálské studentce a škola té mladičké muslimce nemusí zaplatit šedesát tisíc odškodného. Jenže... Za prvé, rozsudek není pravomocný a dá se předpokládat, že protistrana se odvolá, pročež soudní martyrium bude pokračovat. A za druhé, soud se meritu věci, totiž nošení, respektive zákazu nošení hidžábu, šalamounsky, možná však spíše alibisticky, vyhnul. Ale to zdaleka nejsou jediné dvě „jenže“.