Na konferenci Soudcovské unie, konané 28.-29. dubna 2016, padesátka delegátů se jednomyslně a nesmlouvavě vyslovila o zřízení Nejvyšší rady soudnictví jako o nutnosti, bez které soudnictví nemůže dále úspěšně plnit své úkoly, neboť dosavadní model státní správy soudů v ČR prý není funkční. Soudci v této souvislosti neopomněli připomenout, že současný ministr spravedlnosti se k jejich tužbám staví velmi zdrženlivě,ne-li přímo odmítavě.

Resignace městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové a dvou z jejích tří náměstkyň, následovaná resignací dvou vedoucích oddělení úřadu, má poměrně silný mediální ohlas. Svérázná dáma vysvětlila své rozhodnutí svrchovaně ušlechtilými důvody: vykonává funkci již devět let a považuje za správné odchodem umožnit personální obměnu, která má předejít stagnaci úřadu. Novináři ale jejímu vysvětlení vesměs nevěří.Hledají jiná vysvětlení, (pro ni až hrozivě nepříznivá) a její odchod zjevně vítají. S jediným projevem nevole nad jejím odchodem vystoupil na lobbistickém serveru Česká justice kamarád Petr Dimun, kterého s odcházející šéfkou pražských žalobců spojuje nechuť k zamýšlené reformě státního zastupitelství. Oba shodně brojí proti návrhu nového zákona o státním zastupitelství, jenž přinese vedle zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení „protikorupčního speciálu“ také generální obměnu personálního obsazení funkcí vedoucích státních zástupců (což je jedna z nepřiznaných příčin odporu proti přijetí zákona).

Zdeněk Jemelík, Soudci a jejich ministr

Vyšlo 31.10.2015 na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Třenice mezi soudcovským stavem a ministrem spravedlnosti jsou běžným jevem. Jen se zdá, že Robert Pelikán má větší nadání k jejich vyvolávání než jeho předchůdci. Pobouřil soudce kacířskými výroky o zapouzdřenosti justice, požadavkem, aby si uvědomili, že justice je službou občanům, a  záměrem provést legislativní úpravy, usnadňující vymáhání odpovědnosti soudců za pochybení včetně nárokování regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních přehmatů.

Ministrovo prohlášení  hodnotí zcela jinak než soudci „zákazníci“ justice, kteří utrpěli škodu následkem soudcovské nedbalosti, neznalosti nebo svévole. Zatímco většina soudcovského stavu žije s pocitem blahovolného sebeuspokojení nad svou neomylností a vysokou úrovní svých výkonů, a dokonce si nárokuje nadřazené postavení nad ostatními nositeli státní moci, oběti jejich přehmatů mají velké porozumění pro ministrovo kacířství.

Ve vnímání jednotlivých případů selhání soudů jsou mezi oběma stranami příznačné rozdíly, odpovídající přísloví „sytý hladovému nevěří“ (jež samozřejmě platí také v obráceném gardu). K jejich ilustraci dobře poslouží například „znojemský justiční skandál“ (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/07/jak-se-soudi-ve-znojme-iv-aneb.html), případ nepovolení obnovy procesu po zjištění, že za jeden odsouzený trestný čin justice pravomocně odsoudila dva na sobě nezávislé pachatele. Viděno očima soudce (strana „sytý“) se nic zvláštního nestalo. Nepovolení obnovy bylo sice pochybením, ale po zásahu ministryně spravedlnosti Marie Benešové a Nejvyššího soudu ČR je soud napravil. Oběti (strana „hladová“) naproti tomu silně vnímají ničivé vedlejší účinky nespravedlivého odsouzení  a volají po potrestání aspoň předsedy senátu. Neuznávají vynucené povolení obnovy procesu jako polehčující okolnost, neboť soudce k němu nepřikročil z vlastní iniciativy, ale donucen Nejvyšším soudem ČR. Namítají neoprávněné zjednání výhody soudci např. ve srovnání s dopadenými zloději: zloděj, jemuž policie zabavila jeho lup a vrátila jej majiteli, jde stejně do vězení, ale soudce, jemuž Nejvyšší soud ČR „odebral lup“nařízením nového projednání návrhu na povolení obnovy procesu, se nejspíš nedostane před kárný senát, protože pod zorným úhlem stavovské solidarity se ničeho závažného nedopustil.

V poměru k celkovému počtu souzených osob podobných selhání není mnoho, ale je dobře, že ministr si jich všiml a nahlíží na ně jako na zhoubný nádor, který škodí souzeným občanům, důvěryhodnosti justice i prestiži státu.

Stále více se prohlubuje příkop mezi soudci a jejich ministrem kvůli rozdílnosti názorů na účelnost ustavení soudcovské samosprávy. Soudci o ni usilují řadu let a díky porozumění bývalé ministryně Heleny Válkové pro jejich tužby se domnívali, že jejich naplnění mají na dosah ruky. Robert Pelikán se ale necítí vázán jejími záměry a dává najevo, že se zřízením Nejvyšší rady soudnictví nebude v žádném případě spěchat.

Obě strany se drží každá své krajnosti a nesnaží se dosáhnout sblížení, nalezení kompromisního řešení. Mostem mezi nimi by mohlo být ustavení poradního sboru ministra, členěného na profesní komory, s pevným funkčním obdobím, nezávislým na střídání ministrů. Sbor by byl stálým místem pro debaty o koncepci dalšího vývoje justice, o legislativních záměrech, personálních opatřeních a dalších problémech. Byl by jakýmsi zastřešením soudcovských rad. Jeho stanoviska by sice ministra spravedlnosti nezavazovala, ale pravidelná výměna názorů na vysoké úrovni by obě strany obohatila a jejich vztahům by ztupila hrany.

Záměr na ustavení soudcovské samosprávy jako cíl dalšího organizačního vývoje justice má své opodstatnění. Vznikl by representativní orgán moci soudní, který by byl partnerem vlády a parlamentu. Justice by byla aspoň z větší části ochráněna před důsledky častého střídání ministrů, jež znemožňuje řízení jejího vývoje na základě dobře promyšlené dlouhodobé koncepce.  Zejména řízení personálního vývoje justice by přestalo být oblastí působnosti exekutivy a prostorem pro uplatnění vlivu politiků. Už by se neopakovala výběrová řízení, jejichž výsledky neplatily, pokud se nelíbily politikům. Ostatně tuto formu správy justice uplatňuje většina evropských států.

Naopak důvodem ke zdrženlivosti k záměru na ustavení samosprávného orgánu justice je skutečnost, že jeho funkcionáři budou odváděni od výkonu své profese k administrativní a organizátorské činnosti, kterou by mohli vykonávat úředníci s nižší kvalifikací.

Zejména je na místě se obávat, že by se dále posílily tendence k vyvyšování justice nad ostatní složky státní moci, k sebeuspokojení a shovívavosti vůči pokleskům soudců. Výrazné prohloubení emancipace moci soudní by proto mělo být vyváženo vytvořením nezávislého orgánu vnějšího dohledu nad justicí, na jehož činnost by navazoval úřad veřejného kárného  žalobce. Toto je stará představa spolku Šalamoun  (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013020201).

Orgán vnějšího dohledu by byl jakousi analogií Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zhodnocení výsledků vyšetřování a  dozor nad zákonností jeho postupu by vykonával úřad veřejného kárného žalobce, který by předkládal žaloby kárnému soudu.  Nebyla by tím porušena nezávislost justice, protože konečné rozhodnutí o poklescích soudců by nadále náleželo kárnému soudu, tedy stavovskému orgánu.

Záměr zřídit orgány vnějšího dohledu nad justicí by ovšem vzbudil ještě větší pohoršení soudcovské komunity než ministrova nechuť k ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Proto jeho uskutečnění nehrozí. Prosadit by jej mohla pouze silná parlamentní většina a na ni navazující silná vláda, které by se konečně odhodlaly nekompromisně proměnit Švejkoland v plnohodnotný právní stát s výkonnou, dobře fungující justicí.