Pezident Václav Klaus: Voliči prohlédli Drahošovu prázdnotu - prohrála nepolitická politika

Jak bude vypadat Evropa za třicet let? Slavný spisovatel sci-fi Ondřej Neff předkládá vizi, která vyděsí

ROZHOVOR Spisovatel Ondřej Neff si myslí, že kvóty pro uprchlíky, které připravuje Evropská komise, problém s imigranty nevyřeší. Řešením nebude ani to, když budeme imigranty vracet zpět do jejich domovů. „Bude to zřejmě jev, který bude koncem naší zlaté staré Evropy,“ připomíná k tomu v rozhovoru ParlamentníchListů.cz Neff a zdůrazňuje, že imigrantská vlna uprchlíků zřejmě žádné uspokojivé řešení mít ani nebude.

Foto: hns
Popisek: Ondřej Neff

Měla by Česká republika přistoupit na kvóty pro uprchlíky, které připravuje Evropská komise?

Kvóty jsou především zoufalé zdání nějakého řešení. Začalo stěhování národů a vypadá to, že se agilní část Afriky chystá přestěhovat do Evropy. Ale to je problém tak monumentálního a historického rozměru, že nějaké kvóty jsou s významem této události naprosto marginální záležitostí.

Jak by ale podle vás měla Evropská unie problém s imigranty řešit?

To naprosto netuším. To je, jako by začalo zemětřesení, které by se opakovalo obden, a já bych měl odpovídat na to, jak by to měla Evropská unie řešit. Žijeme v iluzi, že všechno má nějaké řešení, a to řešení je v tom, když Brusel správně rozhodne. Jsou přece věci, které žádné řešení nemají, a já se bojím, že tohle je jedna z nich. Kvóty, dobrá, asi se jim nevyhneme. Přijmeme dejme tomu padesát tisíc lidí, ale co ti lidé tady budou dělat? Čím se budou živit? Jak budou žít? To je něco naprosto nad pomysl všeho. Takže je tady u nás umístíme a dáme je do nějakého lágru. To je věc administrativně, finančně a organizačně policejní, ovšem podstaty se to vůbec netýká.

Občas ale zaznívá mezi lidmi názor, že mnohem důležitější nežli nějaké kvóty je to, zda imigranty budeme umět vracet zpátky domů.

Jak chcete ale vracet desetitisíce lidí? To je máme pochytat a nacpat do nějakých lodí? Uvědomme si, že oni vsadili svůj osud na odchod do končin, o nichž slyšeli, že se jim tam bude dařit dobře a že je tam nikdo nebude vraždit, znásilňovat, že se tam o ně postarají, prostě že se tam slušně žije. A to je teď chcete armádou nechat pochytat – až budou utíkat ze sběrných táborů – a násilím pak ženy a děti rvát do nějakých lodí? To jsou všechno jen plané řeči a mnoho lidí si ani neumí představit, co to v reálu znamená „vrátit někoho někam“. Historie takové příklady zná, ona zná všechno. Když se kupříkladu vlasovci pokusili zachránit na Západě, napřed se dostali do amerického zajateckého tábora, jenže pak je Američané vrátili Stalinovi. No a ten je nechal postřílet. Podle všech regulí to totiž byli minimálně dezertéři a vlastizrádci. Imigranti vlastizrádci nejsou, ale kam vysadíme Somálce? Do Libye, někam na břeh? Kam půjdou? Kdo jim dá pak jídlo? Nemyslím si, že je to uskutečnitelné. Toto je masový exodus. Evropa už ho zažila, ale v opačném gardu. Vzpomeňme si na historické období, kdy lidé začali hromadně odcházet do Ameriky. Na začátku 17. století tady byla permanentní válka, kdy jsme se vyvražďovali. Děly se tady hrůzy ne nepodobné řádění Islámského státu. Následkem toho pak odsud odcházeli lidé do divočiny v Americe a tam založili americký národ. Samozřejmě že to zase odnesli ti, kteří tam žili před nimi, tedy indiáni. Tohle stěhování národů, masivní stěhování do Ameriky, přece trvalo ještě ve dvacátém století! Zažil to ještě můj otec, vyprávěl mi, jak u Masarykova nádraží, kde bydlel, vídával lidi, kteří chtěli odjet do Ameriky. Seděli na kufrech a čekali na vlak do Hamburku. To ale byli lidé, jež uměli číst a psát, byli to nejčastěji dělníci nebo uměli nějaké řemeslo a byli připravení na život, který v Americe povedou. Amerika je akceptovala, dala jim zaměstnání, oni tam založili české komunity, které se postupně rozplynuly v americkém národě. Teď to prožíváme z druhé strany v opačném gardu. Je to dějinotvorný proces a nedá se řešit nějakým příkazem z Bruselu. Je docela možné, že příliv imigrantů žádné řešení nemá. Ty kvóty zřejmě nastanou. Ti lidé sem přijedou, ale stejně nakonec budou žít tam, kde budou chtít oni. Třeba dostanou umístěnku do Třebíče do sběrného tábora, ale budou chtít žít v Paříži či v Londýně. Takže z té Třebíče utečou.

V ČR se proti kvótám razantně vyslovila organizace Islám v ČR nechceme, která je vedená Martinem Konvičkou. Toto hnutí kromě jiného sepsalo petici, jejímž cílem je podpořit vládu v odmítavém postoji vůči kvótám. Svůj petiční stánek měla organizace minulý týden rozložený v Olomouci, kde ale údajně na paní ve stánku zaútočila skupina arabských mladíků. Měla je rozzuřit kresba přeškrtnuté mešity a navíc Arabové měli paní říci, že je naší povinností přijmout u nás imigranty a že do pár let budeme všichni stejně jejich otroky. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě to vyvolává radikalizaci lidí určitého typu. Společnost bude ze sebe generovat určité politické jevy, které jsou určitě neslučitelné s politickou kulturou, na niž jsme si zvykli. O tomto případu sice nevím, ale dovedu si představit, že k tomu došlo. Musíme počítat s tím, že z komunity, která se sem stěhuje, se budou generovat militantní agresivní skupiny a že vzniknou i na druhé straně agresivní xenofobní reakce a pak dojde ke konfliktům a že mezi těmi dvěma skupinami budou malé občanské války. Bude to zřejmě průvodní jev, který bude koncem naší zlaté staré Evropy, na niž svorně všichni nadáváme. Už za deset, patnáct či dvacet let budeme mít absolutně jiné existenciální starosti nežli dnes. Vznikne možná společnost, která bude velmi drsná. Je směšné si myslet, že nějaké kvóty to vyřeší nebo že petice něčemu zamezí. Nedovedu si do detailu představit, co bude. Možná budeme chodit nějak ozbrojeni, budeme žít v pevnostech... Jsem spisovatel science fiction a snažím se postihnout i společenský vývoj. O islámském radikalismu jsem psal poprvé v roce 1985 v románu Měsíc mého života a arabisté se mi tehdy přitom smáli, že tomu vůbec nerozumím a že oni toho schopní nejsou. A vidíte, uplynulo třicet let a je z toho největší problém současné doby. A to je jen začátek, bude to akcelerovat.

Můžete jako spisovatel science fiction tak trochu předpovědět, co se stane s Evropou za sto let? Bude to podle vás geopoliticky úplně jiná Evropa?

Nevím, jaká, jiná bude určitě. Nejenom ona. Nutně se musí změnit Afrika, kde musí dojít k zásadním přesunům státnosti. Když se podíváte na politickou mapu Afriky, uvidíte tam hranice mezi umělými státy podle pravítka namalované. Tohle rozdělení už brzy nebude zřejmě udržitelné. V budoucnu tam zřejmě vzniknou nové státy a mapa tam bude daleko pestřejší. Podle mě tam k určité konsolidaci časem dojde, ovšem po vzájemných strašných válkách. Vše se tam zřejmě bude odehrávat za cenu neslýchaných krutostí a velkých krveprolití. Vždyť i všechny evropské státy jsou založeny na obrovských krveprolitích a krutostech! Na náš koncept lidských práv můžeme v této souvislosti zapomenout. Co ale bude za sto let v Evropě, to si nedokážu představit. Následujících deset, dvacet či třicet let bude ale určitě hodně dramatických.

Hnutí Islám v ČR nechceme hovoří o tom, že je nutné vyvolat referendum v otázce nuceného přijímání imigrantů. Souhlasíte s tím?

Co pan Konvička k tomu vykládá, jsou populistické floskule bez obsahu a významu. Každý tady hned hovoří o referendu anebo píše otevřený dopis nebo podává trestní oznámení. To jsou všechno obrovské blbosti. Ti, kteří takto hovoří, jsou podle mě lidé, jež si leští své ego na věcech, kterým stejně nezabrání a na žádné smysluplné řešení stejně nepřijdou. Jsou to ideoví parazité.

Také se hodně hovoří o tom, že by se měl vyřešit ten nejlogičtější problém, tedy to, z jakého důvodu imigranti ze svých domovů převážně prchají. Jde o to vyřešit jejich vnitropolitickou situaci...

To je opravdu výborný nápad, vyřešit jejich vnitropolitickou situaci. To je stejně planý žvást, jako když se Cyril Svoboda s vážným obličejem přimlouvá za společný postup. Jak vyřešit situaci v Somálsku nebo v Kongu, kde vraždění pokračuje od padesátých let? Kam dovést ten společný postup? Čí postup? Ten chaos tam se možná časem vyřeší, ovšem za cenu velkého násilí, které nelze zvenčí ovlivnit nebo dokonce řídit či zastavit. Tamější chaos vygeneruje nějaká silná politická hnutí, která nastolí pořádek masivním zabíjením. Tak to bylo od úsvitu dějin. Státy vznikají organizovaným násilím a pak se udržují armádou a policií, aby se nerozpadly.

Jenže tady se má na mysli Islámský stát. Prezident Miloš Zeman třeba naznačuje, že by se mělo na něj zaútočit...

Pan prezident Zeman nezodpovědně plácá nesmysly. Islámský stát není možné zvenčí zničit. Můžeme jen doufat, že se rozpadne sám a jeho frakce se budou vzájemně potírat. Podařilo se mu dát do pohybu masy lidí. Umožnil jim krást a vraždit ve jménu ideje, to vždycky fungovalo. I naše husitské hnutí byla taková ozbrojená lůza, která dostala povolení zabíjet a znásilňovat a krást. To samé se dělo i při bolševické revoluci. Máte masu lidí a dovolíte jim vraždit. Kdyby na Islámský stát nastoupila nějaká armáda, co udělá? Má všechny ty lidi pozabíjet? Připomeňme si nedávné obrovské fiasko s Irákem. Dokud tam byli Američané, nějakým způsobem to tam sice drželi, ale za cenu obrovských výdajů a hlavně ztrát na vlastních životech. Ovšem sotva vytáhli paty, tak se vraždění obnovilo.

Oni ale ničí i památky. Islamisté už zničili třeba památky ve starověkých městech Hatra, Nimrúd, Ninive či Chorsábád, ohrožená je teď syrská Palmýra...

To se dělá, to je v dějinách normální. Křesťané zničili animistické památky. Dnes je vykopávají archeologové ze země. Památky ničili husité. Když katolíci vyhnali ze Španělska Maury, zničili tam mešity. Co zbylo z kultury Inků v Peru? Jen to, co se už ukrást a zničit nedalo. Každá vítězná kultura zničí to, co bylo předtím. Můžeme se nad tím pohoršovat a rozčilovat, ale to je to jediné, co můžeme dělat.

Psali jsme:

Prohlášení Akce D.O.S.T  a Kulturní komise ČR k druhému kolu prezidentské volby:

Akce D.O.S.T.  již přes deset let pečlivě sleduje naši politickou scénu a průběžně podporuje všechny politické jevy i jednotlivé osobnosti, které stojí na straně naší vlasti, národa, tradičního evropského způsobu života a tradičních institucí. Jako první jsme přesně vymezili hranici, která odděluje fronty tiché občanské války zuřící nejen u nás, ale v celé naší civilizaci. Dnes se o tomto politickém boji mluví celkem otevřeně. Každé volby kdekoliv v Evropě jsou aktivací tohoto konfliktu, který se jako ponorná řeka vždy znovu objevuje a pak na chvíli zmizí. Vždy se však objeví mohutnější a na delší dobu. Strany konfliktu jsou zřejmé. Nezúčastněný pozorovatel okamžitě pozná osobnost na naší straně podle toho, že je na ni podnikán mediální hon, je vystavena pomluvám a pokusům o diskreditaci. Současná štvanice na prezidenta Miloše Zemana stačí k tomu, abychom rozpoznali, na které straně stojí. Ačkoliv není odpůrcem Evropské unie, plně ho podporujeme a doufáme, že z pozice prezidenta České republiky bude dalších pět let statečně hájit naši vlast proti invazi mimoevropských populací a bude i nadále hájit české národní zájmy. To naprosto nelze předpokládat u jeho protivníka, muže temné minulosti, podezřelých vazeb v současnosti a do budoucna připraveného plnit vůli domácích i zahraničních globalistů. 

Kulturní komise ČR , vydavatel kulturně hospodářské revue Fragmenty  se připojuje k prohlášení Akce D.O.S.T. 

Komise v

  Komise vznikala v roce 1994, kdy po rozpadu Československa zanikaly nejrůznější umělecké profesní svazy a sdružení, jejichž prostřednictvím se umělci snažili vytvořit základnu pro svou podporu. Založili si namísto toho tuto komisi, která vydává časopis Fragmenty.  Během jejího zakládání jednali její zakladatelé o jejím zaměření s tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem, který po zkušenostech s vydáváním svého exilového časopisu Svědectví zdůrazňoval, že svoboda je vždy nade vše. Dle jeho rad byly proto utvořeny stanovy Komise tak, aby mohla pracovat v budoucnu za jakékoliv vlády. Neboli, aby nebyla na vládách finančně závislá. Měl pravdu, byl to moudrý pán. Díky němu můžeme psát v periodiku Fragmenty skutečně svobodně. 

Monitorujeme jeho prostřednictvím politickou scénu již 24 let a proto rozeznáme okamžitě kdo na kterou politickou osobnost pořádá podpásový nechutný hon. Nejvíce nás v tom vycvičil hon neomarxistických havlistů vrcholící Sarajevským atentátem. I když současný hon na prezidenta Zemana je proti tomu čajíček, odsuzujeme ho rovněž. A to zejména proto, že prezident Zeman  jako vrchní velitel ozbrojených sil a nejvyšší státní představitel, který má z ústavy přednostní právo jednat za nás ve všech zahraničních jednáních, obstál dosud výborně. Jako jediný stát EU nemáme na území vraždící muslimské vojáky, odmítá nehorázný diktát EU na přijetí kvót těchto životu nebezpečných lidí a je zárukou ochrany naší země do budoucna. Proto, byť pravicově orientovaní, podporujeme ho v zájmu záchrany našeho státu před nájezdem muslimských národů valícím se do sousedního Německa na pozvání jeho kancléřky Merkelové. Jako bývalí vědci navíc víme, jak uzavřená komunita jsou vědecké ústavy Akademie věd. Každý se věnuje naplno svým badatelským problémům a na nic jiného mu nezbývá čas. Proto než by se kterýkoliv vědec naučí orientovat a pohybovat se v dravém prostředí politiky, potřebuje k tomu dlouhou dobu. V nebezpečné zahraničně politické situaci 

Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., president Kulturní komise ČR

Praha 21. ledna 2018

Mgr. Petr Bahník - předseda Akce D.O.S.T.

Mgr. Michal Semín - místopředseda Akce D.O.S.T.

PhDr. Jiří Hejlek - člen předsednictva Akce D.O.S.T.

Hostem Osobnosti Plus je psychiatr Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

I bez listopadu 1989 bychom asi byli tam, kde teď. Byla by to evoluce místo revoluce, říká psychiatr Höschl 

„Dějiny jsou natolik nepredikovatelné, že vůbec nevíme, co nás čeká zítra, pozítří, za týden, za dva týdny. Zda některé události, zdravotní stav nebo životní osudy těmi kartami nezamíchají úplně jinak,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl, host Osobnosti Plus. „Například nepovažuji význam současného souboje v rámci prezidentských voleb za tak zásadní a důležitý, i když chápu, že si určitá část populace přeje střídání stráží. K tomu stejně dojde, i když třeba až za měsíc nebo za půl roku. Vždyť je to jedno,“ dodává odborník

Kdo z bývalých státníků ho napadne, když se řekne „psychopatické sklony“? „Například z těch nedávných Berlusconi,“ odpovídá. „Psychopatologie je plná historie ze starého Říma, takoví ti Caligulové, kteří jsou v čase už daleko za námi, ale díky tomu o tom můžeme bez nebezpečí mluvit. Na české scéně je to těžké vytipovat, protože v dlouhém normalizačním bezčasí bylo typické to, že výrazné osobnosti, a to v dobrém i ve zlém, se do těchto pozic nedostávaly.“

„Byly do nich vyselektováni konformní, straničtí aparátníci, takoví bezproblémoví, univerzální obojetníci, kteří nedokázali nikoho naštvat, ani nadchnout, a posléze byli po kluzkém svahu stranické hierarchie vystrkáni až na vrchol.“ 

„Dnes, když vidím vývoj společnosti a to, jak v kontextu dnešní doby vypadá, tak pomalu v politice spějeme do stádia, kdy si říkám, že kdyby nebylo listopadu 1989, gorbačovská perestrojka by vyměkla do současné podoby a byli bychom možná dnes tam, kde jsme. Byla by to evoluce místo revoluce. Nebyli bychom asi členy NATO, ale atmosféra ve společnosti by byla sociálně demokraticko levicově rozbředlá, jako je dnes,“ komentuje aktuální stav české společnosti psychiatr. 

irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

Hostem Osobnosti Plus je psychiatr Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

I bez listopadu 1989 bychom asi byli tam, kde teď. Byla by to evoluce místo revoluce, říká psychiatr Höschl 

„Dějiny jsou natolik nepredikovatelné, že vůbec nevíme, co nás čeká zítra, pozítří, za týden, za dva týdny. Zda některé události, zdravotní stav nebo životní osudy těmi kartami nezamíchají úplně jinak,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl, host Osobnosti Plus. „Například nepovažuji význam současného souboje v rámci prezidentských voleb za tak zásadní a důležitý, i když chápu, že si určitá část populace přeje střídání stráží. K tomu stejně dojde, i když třeba až za měsíc nebo za půl roku. Vždyť je to jedno,“ dodává odborník

Kdo z bývalých státníků ho napadne, když se řekne „psychopatické sklony“? „Například z těch nedávných Berlusconi,“ odpovídá. „Psychopatologie je plná historie ze starého Říma, takoví ti Caligulové, kteří jsou v čase už daleko za námi, ale díky tomu o tom můžeme bez nebezpečí mluvit. Na české scéně je to těžké vytipovat, protože v dlouhém normalizačním bezčasí bylo typické to, že výrazné osobnosti, a to v dobrém i ve zlém, se do těchto pozic nedostávaly.“

„Byly do nich vyselektováni konformní, straničtí aparátníci, takoví bezproblémoví, univerzální obojetníci, kteří nedokázali nikoho naštvat, ani nadchnout, a posléze byli po kluzkém svahu stranické hierarchie vystrkáni až na vrchol.“ 

„Dnes, když vidím vývoj společnosti a to, jak v kontextu dnešní doby vypadá, tak pomalu v politice spějeme do stádia, kdy si říkám, že kdyby nebylo listopadu 1989, gorbačovská perestrojka by vyměkla do současné podoby a byli bychom možná dnes tam, kde jsme. Byla by to evoluce místo revoluce. Nebyli bychom asi členy NATO, ale atmosféra ve společnosti by byla sociálně demokraticko levicově rozbředlá, jako je dnes,“ komentuje aktuální stav české společnosti psychiatr. 

irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

Akademická mafie v tichosti buduje penězovod na veřejné rozpočty

Matěj Černý

Bez povšimnutí médií zůstalo schválení návrhu na založení nadace Český vědecko-technologický institut (CIST) Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI). O co jde? Fatální neproduktivita a vědecká impotence akademické sféry v ČR jde ruku v ruce s nejrůznějšími pochybnými praktikami, jak oblafnout svět kolem. Důsledkem výše popsaného je stav, kdy není poznání vynucováno potřebou samotného poznání, ale nutnost obživy si vynucuje pseudopoznání, tj. takové poznání, bez kterého by civilizace jistě ještě dlouho přežila. Zatímco v dobách dřevních prováděli tzv. základní, tj. excelentní výzkum v dnešní terminologii, pouze jedinci, kteří k tomu měli duševní a materiální předpoklady, dnešní nadprodukce pseudopoznání je parketou průměru a podprůměru, který by si jinak nevydělal ani na slanou vodu, byť, a dočkáme se jistě i v diskusi pod tímto článkem, budou opět a opět přesvědčovat o opaku. Proč tomu tak je?

Potřeba vývoje či výzkumu je dokonalým reliktem lidské potřeby ovládat, tj. touhy po moci. Výstupy této potřeby zajišťovaly výhodu, jež historicky byla a stále je, nositelkou moci. Proto primárním obsahem této potřeby bylo to, co se dnes při veškeré těžkopádnosti nazývá aplikovaný výzkum. Čili cosi, kde je myšlenkový proces a na konci prakticky využitelný výsledek. Tu a tam se ve snaze lidského myšlení o bláhové pochopení světa někdo pokusil o hlubší abstrakci a začal si pokládat otázky. Pokud našel odpovědi, ať již pozorováním, nebo pouhými myšlenkovými experimenty, vygeneroval první výsledky základního či excelentního výzkumu.

S materializací vědy se však došlo k něčemu společensky nezdravému, zhoubnému. Jistá část vědců si dobře uvědomila (podrobnosti zde), jaké možnosti obživy jim základní výzkum skýtá. Nic neslibuje, ani nemůže, naslibovat lze naopak cokoliv, a protože tento systém se buduje už desetiletí a nároky rok od roku rostou, v těch miliardách, které tečou, vždy něco ulpí mezi prsty. A o to tady jde.

Základní, excelentní výzkum byl vždy doménou pouze několika procent těch, co měli potenciál zkoumat. Těch, kteří dokázali abstrahovat a vidět takřka gnosticky, co jiní ne. Dnešní věda skýtá jiný, otřesný obraz. Základní výzkum dělá kde kdo. Do aplikovaného se naši akademici naopak nehrnou, protože tam se musí ukázat výsledek. A to vyžaduje kombinaci pracovitosti a intelektuální potence. Obojího je v naší akademické sféře zoufalý nedostatek. Pokud by systém výzkumu opravdu dobře fungoval, potom by každý, kdo má vědecké ambice v oborech vytvářejících hodnoty, měl mít možnost nejprve získat ostruhy v aplikovaném výzkumu a teprve tehdy, pokud prokáže, že je schopen generovat společensky významné hodnoty, by mu stát měl dát možnost se zabývat výzkumem excelentním, základním.

Jaká je ovšem realita? Tuzemská akademická obec si hoví v provádění čehosi, čemu říká základní výzkum. Na výstupy klade stejná měřítka jako na excelentní výzkum – tedy nic na konci není. A co obsah? To je bohužel pravé zoufalství. Nejedná se totiž o základní či excelentní výzkum, protože se tím neboří hranice, ani nezískává vhled do nových oblastí, ale je oblastí, které akademici smířlivě říkají inkrementální výzkum a já naopak říkám neaplikovatelný výzkum, tj. aplikovaný výzkum bez aplikace na konci, tzn. z pohledu veřejných financí exkrementální výzkum. V mém oboru (biotechnologie, farmacie) je to většina „produkce“ kupř. MBÚ či ÚOCB. Není na tom nic excelentního, nedá se to ani aplikovat, ale lze se tím živit roky a roky.

Problém je, že tato „vědecká náplň“ je obsahem valné většiny „produkce“ akademických pracovišť v ČR. Chvála bohu za TA ČR, ale není všechno zlato, co se třpytí, ještě se k tomu dostanu. Co ale akademici? Jejich touha po prachách je bezmezná. V tomto systému má proto stěžejní místo GA ČR, která by měla dbát na podporu základního či excelentního výzkumu. Děje se tak? Neděje. GA ČR je v podstatě lobbyistická přerozdělovací agentura neaplikovatelného výzkumu. Stačí se podívat do přehledů projektů. Že se v procesu rozdělování prostředků GA lže, podvádí a krade, o tom jsem psal dříve. Akademici GA využívají k tomu, aby si rozdělovali prachy, za které nemusejí nic poskytovateli (státu) vracet. GA slouží k podpoře me toovýzkumu, zhouby tohoto materialistického světa vědy. Nic s tím udělat nelze, leda zrušit GA. Jenže zdrojů pro takto lacinou obživu, které tím pádem lákají, není nikdy dost. Vykukové z akademické šlechty, pro které jsou prostředky GA směšné drobné, přišli proto s geniálním nápadem – uděláme si sami pro sebe takový nový, štědřejší GAČR pro vyvolené. A nepůjde o žádné drobné.

Aby do toho nikdo moc neviděl, vymysleli si to tak, že právní forma CIST bude nadace, tedy kontakt s veřejností bude pouze formou povinné výroční zprávy. Ex post, samozřejmě. Tihle vykukové do této nadace nechají nalít každoročně 1 miliardu Kč ze státního rozpočtu a rozdělí z této miliardy 960 milionů Kč mezi 20 týmů vedených tzv. renomovanými osobnostmi. Bavíme se tedy o průměrné podpoře zhruba 50 mil. Kč / tým / rok. Kdepak, nevznikne žádný výzkumák pro excelenci, nebojte se. Vše poběží hybridně, ve starém. Prostě určitým vybraným tým-leaderům přisypou do rozpočtu každý rok na dobu neurčitou 50 melounů. Ale aby si někdo nemyslel, že snad ta každoroční miliarda něco přinese, hned v Návrhu na založení tihle vyčůránci píší:

„Chceme-li dosáhnout této excelence, musíme podporovat vědecký výzkum, který je výrazně rizikovější a vyžaduje soustavnou podporu v delším časovém horizontu a není vlastně tak produktivní jako “normální“ výzkum...“

To jen, aby si někdo nemyslel, že nevědí, co se od nich očekává. Zbývá už jen zodpovědět, kdo tuto výhru v akademické loterii „něco za nic“ získá. I o tom se hoši rozepsali:

„1) První kolo

a) Vyhledávání vedoucích a jejich týmů v prvním kole nebude mít zpravidla žádné oborové zaměření, nicméně CIST může pro daný vyhledávací proces stanovit prioritní oblast/oblasti výzkumu

b) CIST na základě veřejně přístupných údajů zhodnotí, které vědecké osobnosti působící v ČR nebo osobnosti jednající s konkrétní institucí o příchodu do ČR odpovídají kritériu excelence ve světovém měřítku

c) Výsledkem prvního kola bude seznam výzkumných týmů, kterým CIST nabídne možnost ucházet se o statut výzkumného týmu CIST

d) Přijetí či odmítnutí nabídky je věcí oslovené vědecké osobnosti a jejího týmu a výzkumné instituce, ve které by tým po zařazení do CIST působil“

Všimněte si, jak mají akademici pod kůži zažrány demokratické mechanismy. Jak jde o to vybrat, používají se zastírací synonyma a, nebo lépe, neosobní zkratky. CIST vybere. A kdo že bude CIST zastupovat? To je zajímavé… Vybírat bude Vědecká rada. A kdo sestaví tu Vědeckou radu? Tu vybere Správní rada. A kdo bude tvořit Správní radu? A jsme doma – sakra, předkladatelé CIST v RVVI… Není nad objektivní demokratické mechanismy, aneb akademická mafie v praxi. To my rozhodneme, co je excelence a co není a obávám se, že hoši už v tom mají dávno jasno. Že to je dům stavěný na klíč...

Na těžce tendenčním serveru česká pozice svoje duševní výpotky píší akademičtí impotenti (a to i v diskusích) a navzájem se ujišťují, jak jsou světoví, excelentní a přesně vědí, co by bylo třeba, aby. Tato ubohá individua se často vyjadřují k otázce financování aplikovaného výzkumu. Obecně prezentují názor, že firemní sféra by neměla být financována vůbec a aplikovaný výzkum, ať hradí akademikům firmy. A TA zrušit a ušetřené prachy rozdělit mezi ně, co v krvi a potu bádají. Zajímavé je sledovat kdo tyto názory zastává. Jedná se o příjemce z GA ČR, vesměs členy orgánů GA, čili duševní impotenty provádějící neaplikovatelný výzkum, kteří nemají ani na to, aby vygenerovali byť jediný smysluplný projekt do TA. Naopak nevědí, že 75 % rozpočtu TA míří do akademické sféry, což lze vyložit jako akademické tunelování TA, neboť firma, když chce uspět, musí spolupráci s akademiky navázat. Jinak projekt neprojde. Slušné vydírání svědčící o tom, kdo a jak TA ČR vystavěl. Ubožáci ani netuší, že malé firmy s často setinou pracovníků musí v průběhu řešení dotovat akademické účastníky (které musí v projektu mít), protože akademici nechtějí kofinancovat. Zkrátka a dobře, obvyklé akademické bludy těchto nebohých existencí.

Každý kdo není hluchý a slepý, asi tuší, kolik vědeckých pracovníků, jejichž výkon je tak veliký, že si zaslouží 50 mil. Kč ročně pro sebe a svoji skupinu, Česká republika má doma nebo v zahraničí. Návrh, aby CIST nesl jméno nositele aplikovaného výzkumu prof. Wichterleho, je typickou ukázkou pokrytectví a pýchy.

Blog.idnes.cz, 11. únor 2014, zasláno autorem.

Největší evropský čtyřhvězdičkový hotel, TOP hotel Praha, oslavil v tomto roce již 22. narozeniny. V jeho luxusních prostorách si při skvělém rautu málokdo z přítomných hostů uvědomil, že před 22 lety stála na místě tohoto nádherného hotelu zdevastovaná vietnamská ubytovna Košík. V současné době by již nebylo nic neobvyklého, že podnikatel koupí zdevastovaný objekt a za významné dotační podpory EU postaví na jeho místě novou budovu podobně, jak to provedl např. premiér Babiš s přebudováním ruiny starého lihovaru na luxusní hnízdo pro čápy a spolu s ním podobně postupujících asi 70 dalších podnikatelů. Ale v roce 1995 to bylo velice obtížné. Státní pobídky, úlevy na daních, natož pak dotace EU tehdy domácí podnikatelé nedostávali a prodej nemovitostí probíhal navíc velmi divoce a chaoticky.  Nebylo rovněž jednoduché rozloučit se s bývalými nájemci, vietnamskými trhovci, kteří neplatili ani za vodu, natož za pronájmy a ke všemu dělali hrozný nepořádek, který snad obden ukazovala tehdy  televize. Ještě v roce 2003 dlužili tito lidé současnému majiteli hotelu Ing. arch. Vladimíru Dohnalovi  60 milionů korun za pronájmy a za způsobené škody. Přesto se do přebudování jejich ubytovny na luxusní hotel pan architekt pustil.