Tradiční evropské mocnosti se se svými staletými zkušenostmi s evropskou zahraniční politikou a historickou znalostí jejich, do značné míry neměnných, mechanismů a vzorců se tomu stále snaží vzpouzet. Německo svou zdrženlivostí ve zbrojních dodávkách, Francie snahami o jednání – slavné Macronovy telefonáty, Itálie přípravou návrhu mírového plánu. „Nová Evropa“ mezitím v čele s Polskem vytáhla nadšeně „na Moskvu“ a západním mocnostem se za jejich zdrženlivost, opatrnost a snahy jednat o míru či příměří vedené historickými zkušenostmi vysmívá. Někde tam hledá své nové místo v „poúnorové“ Evropě i Česká republika. Dřív by možná někdo řekl, že naše část Evropy „propásla příležitost mlčet“.

Rusko mezitím, zdá se, nějakým způsobem dosavadní vojenskou materiální podporu Ukrajině ze západních zemí, včetně České republiky, přijalo jako součást „hry”. Ostatně, mnoho jiného, než vypořádat se s tím mu ani nezbývá, byť to nepochybně znamená pro jeho armádu citelné ztráty.

To, že jsme si na situaci zvykli a že nás neděsí tak, jako zpočátku, však vůbec neznamená, že konflikt je dnes méně nebezpečný. Naopak, jeho rutinizace a ztráta ostražitosti a opatrnosti hrozí eskalací víc než míň. I když vidíme konvenční konflikt, který se zdánlivě Rusku nedaří vést tak úspěšně, jak se přepokládalo a jak asi čekalo i samo Rusko, zapomínat a ignorovat, že žijeme v jaderném věku, by bylo mimořádně nezodpovědné. Toho by si měly být všechny vlády včetně té naší i čtvrt roku od začátku války vědomy. Někdy se zdá, jakoby se na to v zápalu (spravedlivého) rozhořčení zapomínalo.

Filip Šebesta, 25. května 2022