Vím, že se většina studentů a nových absolventů vysokých škol v okamžiku našeho vstupu do EU chodila do základní školy. Proto považuji za vhodné začít jistou rekapitulací vývoje v čase. Jedině ta nám může dát nezbytný kontext k hodnocení našich prvních deseti let v EU, prvních deseti let znovu nesamostatného státu, kdy jsme se stali součástí evropského superstátu zvaného Evropská unie.
Mluvím-li o potřebě zasazení tohoto tématu do patřičného kontextu, pak mi jako důležité vystupují hlavně následující momenty a myšlenky:
1. Po listopadu 1989 jsem chtěl – stejně jako drtivá většina našich spoluobčanů – žít v zemi s parlamentní demokracií (opírající se o fungující parlament a ne o jeho karikaturu jakou byl náš parlament za komunismu, ale ani jakou je současný parlament bruselský. Chtěl jsem žít dále v zemi opírající se o politické strany jako základní entity politického systému, neboť jedině ty mohou účinně a reprezentativně „agregovat“ izolované občany-voliče.
2. Chtěl jsem žít v zemi se skutečnou tržní ekonomikou, ale ne s tím, co je nám dnes za trh v Evropě vydáváno, s dnešní evropskou ekologicko-sociálně-tržní ekonomikou. Ideový souboj na toto téma, který u nás před čtvrt stoletím probíhal, byl ovlivněn mým heslem tzv. tržní ekonomiky „bez adjektiv“. Měl jsem na mysli bez jakýchkoli trh znehodnocujících adjektiv a vypadalo to, alespoň několik prvních let, že jsme tento souboj vyhráli. Jak se ukázalo, jen dočasně. (Díky podpásovému zásahu guvernéra ČNB Tošovského a lidí kolem prezidenta Havla, neboli tzv. Sarajevskému atentátu - pozn. redakce)
3. Chtěl jsem, abychom se opět stali jednou z „normálních“ evropských zemí. Věděl jsem sice, že je slovo normálnost špatně definovatelné, ale věřil jsem, že je alespoň intuitivně srozumitelné. V tomto požadavku byla trochu naivní představa, vycházející z pohledu zpoza Železné opony, že v Evropě jakási normálnost „starých dobrých časů“ stále ještě existuje. Politický a ekonomický systém tehdejší západní Evropy jsem si proto přál zavést i u nás, ale ani tehdy jsem si ho nijak neidealizoval (asi na rozdíl od některých dnes zklamaných).
4. Velmi se mi nelíbilo nedostatečné odlišování slov Evropa a Evropská unie, a proto jsem – veřejně asi jako první u nás – zdůrazňoval, že v listopadu 1989 tak oblíbené heslo „zpět do Evropy“ znamená něco úplně jiného než „vpřed do Evropské unie“. Vždy mne deprimovalo, že tomu málokdo rozuměl, resp. rozumět chtěl.
5. Stejně jako miliony našich spoluobčanů, kteří skutečně prožili komunismus, tedy kteří si o něm nečetli pouze v knihách nebo o něm neviděli takové barvotiskové filmy (jaké u nás natáčí třeba pan Hřebejk), jsem byl šťastný, že už nám nebude vládnout Moskva, ale nechtěl jsem, aby nám začal vládnout kdokoli jiný, pod jakoukoli jinou, byť bohulibější záminkou, tedy i pod záminkou údajného budování Evropy jako kontinentu míru a jako kontinentu schopného obstát v konkurenci s jinými kontinenty světa (ač spolu kontinenty nesoutěží).
6. Přesto se nám v 90. letech zdálo, že pro malou postkomunistickou zemi, usilující o zbavení se břemene své komunistické minulosti, není jiné cesty, než maximálně se „normalizovat“, stát se mainstreamem, což znamená usilovat o vstup do Evropské unie. Proto jsem v lednu 1996 v Římě (neboť v té chvíli byla Itálie předsednickou zemí EU) ve funkci předsedy vlády – byť s mnoha rozpaky – předal naši přihlášku do této organizace. Respektoval jsem, že si to velká většina lidí v naší zemi přeje. Zdánlivě jen malým rozdílem mezi oním „zpět do Evropy“ a „vpřed do EU“ se nechtěli zatěžovat. Cítil jsem to tak, že je povinností předsedy vlády jako jednoho z nejvyšších ústavních činitelů České republiky – jak se tehdy říkalo – „přivést zemi do EU“.
7. V roce 2003 jsem v referendu o vstupu do EU hlasoval proti, neboť jsem i nadále chtěl žít v suverénní zemi. Nechtěl jsem také svým „pro“ vyjádřit svůj souhlas s evropeismem, touto vysoce heterogenní a nekonzistentní, a proto moderně chytlavou antiliberální ideologií, která v posledních dvou desetiletích dominuje evropskému myšlení, která je povinně vyučována ve školách a která je spolu s absurdní doktrínou lidmi způsobeného globálního oteplování a s ideologií lidských práv (tzv. human-rightismu) základem indoktrinace současných mladých generací.
8. V dubnu 2004 jsem v roli prezidenta republiky – v poněkud absurdním tandemu s fanaticky proevropským premiérem Špidlou – v Athénách (tehdy bylo Řecko předsedající zemí) za Českou republiku podepsal Smlouvu o přistoupení k Evropské unii.
9. V roce 2009 jsem jako jediný z evropských prezidentů či premiérů (a s mnoha neporozuměními doma) otálel s podpisem Lisabonské smlouvy, která – ač to lidé podceňovali a podceňují – EU radikálně změnila. Znamenala rozhodující krok od Evropy států k Evropě provincií či gubernií.
Zhruba toto byla a zůstávají být i dnes východiska mého uvažování. 10 let života mého a života naší země v Evropské unii mne proto nijak nepřekvapilo. Je v něm sice řada pozitivních aspektů „návratu do Evropy“, které jsme si v dlouhých desetiletích komunismu moc přáli, ale je v něm i řada aspektů světa, který jsme v listopadu 1989 opustili (s nadějí, že nadobro).
Přínos našeho členství v EU bývá propagandisticky zplošťován na uvádění závratně znějící sumy miliard, které nám přicházejí z Bruselu. Když se odpočítá, kolik do Bruselu platíme, udává Ministerstvo financí ČR částku 333 miliard korun za 10 let. Hrubý domácí produkt ČR – za rok 2013 – činí 3884 miliardy korun. Znamená to ročně průměrně 0,8 – 0,9 % našeho HDP. Mně se ta částka zdá dostačující, já si nemyslím, že nám má zbytek Evropy něco platit, ale je to daleko méně, než jaký dojem vytváří EU-propaganda.
Chudé země iberského poloostrova Španělsko a Portugalsko dostávaly celé jedno desetiletí po svém vstupu do EU (tehdy ES) 6 – 8 % svého HDP. To pomohlo vybudovat tamní dálnice a rozběhnout bytovou výstavbu. Nic takového už nikdy potom nebylo v EU opakováno.
To ale ani zdaleka není všechno. Jsou ještě další „odečitatelné“ položky.
1. Náklady našeho členství v EU jsou určitě větší, než co ve formě peněz do Bruselu posíláme – kolik lidí denně cestuje do Bruselu, kolik lidí je zaměstnáno bruselskou agendou, jaké mají tito lidé platy, kolik nás stojí bruselská legislativa, atd.
2. Efektivnost použití peněz přicházejících z EU je velmi sporná. Není vůbec jasné, jsou-li používány na projekty smysluplné nebo nikoli.
3. Peníze z EU jsou peníze „s mašličkou“, neboť EU tvrdě vyžaduje kofinancování.
4. Není žádným tajemstvím, že evropské peníze jsou jedním z hlavních zdrojů korupčního prostředí v České republice.
To jsou částky, které jsou tak či onak kvantifikovatelné. Jaké jsou příklady dalších, hůře měřitelných efektů, které vyplývají z našeho členství v EU?
- Volné cestování Schengenem je pro nás, kteří jsme za komunismu cestovat nemohli, nesporným a velkým přínosem, ale povinné, z našeho členství vyplývající přijímání evropské regulační legislativy, vracející nás nepříjemně blízko k centrálně řízené společnosti, je věcí nešťastnou;
- to, že nás teprve vstupem do Evropské unie řada lidí v západní Evropě začala vůbec brát na vědomí, je dobře, ale to, že nás i po deseti letech našeho členství v EU stále berou jako občany 2. kategorie, je špatně;
- to, že jsme díky členství v EU (ale hlavně v NATO) chráněni před otevřenou imperiální politikou jakou jsme my zažili v srpnu 1968 a Jugoslávie v 90. letech, je dobře, ale to, že jsme dennodenním předmětem zahraniční – tentokráte nevojenské, ale „jenom“ regulační a legislativní – intervence zastřeně imperiálního typu z Bruselu, je špatně;
- to, že jsme se zbavili marxistické či komunistické ideologie je určitě dobře (i když jí už v 80. letech téměř nikdo nevěřil), ale to, že ji vystřídaly ideologie jen zdánlivě lepší, ale o to agresivnější – multikulturalismus, transnacionalismus, feminismus a genderismus, homosexualismus, human-rightismus (ideologie lidských práv), environmentalismus (dnes hlavní ideologie EU), které ve svém součtu tvoří onen výše zmíněný evropeismus – je špatně;
- to, že už se na Vysoké škole ekonomické neučí studenti dějiny dělnického hnutí a historický materialismus a že nejsou ohlupováni výkladem předností plánovitého řízení ekonomiky před fungováním trhu, je dobře, ale to, že se učí nové zelené náboženství, že se všude kolem nás oslavuje globální a evropské vládnutí, že je zesměšňována úcta k vlastnímu státu, že je v naší oficiální doktríně kladena na roveň standardní rodina a registrované partnerství, je špatně;
- to, že jsme otevřená země a ve velkém k nám proudí zahraniční produkty a zahraniční investice, je dobře, ale to, že zahraničním partnerům na úkor našich firem dáváme investiční pobídky a další podobné výhody a že si naši ekonomiku Bruselem přikazovanými zákony tak strašlivě oslabujeme a zbavujeme ji konkurenceschopnosti, je špatně.
To byl pouze náznak, nikoli systematická analýza toho, co prostřednictvím našeho členství v EU dostáváme a co díky tomu ztrácíme a ztrácet budeme i nadále. Nevěřím v naše vystoupení z EU (protože nevěřím, že by se k tomu občané naší země odhodlali), nevěřím, že nás z EU vyloučí (to by bylo politicky velmi nekorektní), nevěřím na samorozpuštění se EU (protože z ní žije, a to velmi dobře, spousta lidí), nevěřím na dobrovolnou, zevnitř vzniklou transformaci Evropské unie, jakkoli bych si ji přál, nevěřím – a tím zklamu řadu svých přátel a stoupenců – že se Evropská unie rozpadne.
Mluvím o čase, který se vztahuje k reálné, tedy smysluplně představitelné budoucnosti nejen života mého, ale i života mých dětí. Možná, že už to u vnoučat, to znamená u generace dnešních studentů, může být jiné. Přeji jim, aby to tak bylo.
Twitter (X) 
Facebook 
Linkedin
iDNES 
