Když nám dnes ohlásili, že  za prvních pět měsíců letošního roku vláda zasekla sekyru ve výši rekordních 270 miliard (což je skoro tolik, kolik byl plánovaný schodek na celý letošní rok), tak to moc nikomu neřekne. Ale v přepočtu na obyvatele, včetně malých dětí a stařečků, včetně nemohoucích invalidů, studentů, nezaměstnaných, to dělá za oněch pět měsíců 27 tisíc korun na hlavu. A na den to činí 180 korun na každého z nás.

Copak by si mohl někdo z nás dovolit udělat denně útratu třeba v drogerii za 180 korun a odcházet bez placení? Každý den? A všichni ti, kdo nevydělávají, tak úplně totéž? Nemyslitelné.

Ale vláda přesně takový dluh dělá každý den za nás. A nemylme se, s veřejnými dluhy to není tak, že to až jednou budou někdy muset platit naši potomci. Platíme to všichni už teď, nepřímo. Vládní výdaje, na které stát nemá, tedy výdaje na dluh, se promítají ihned do inflace, a ta nás okrádá všechny. Leze nám do peněženek a snižuje reálnou hodnotu jejich obsahu.

Nejvíce na raketově rostoucí zadlužování doplácejí adresáti fixních příjmů, tedy zaměstnanci a důchodci. A také ti, co si něco naspořili. Hodnota jejich úspor klesá každý den. Kvůli daleko menším věcem jsou stávky, protesty a demonstrace. Ale že někdo denně dělá každý den dluh ve výši 180 korun za každého z nás, to nás nechává chladnými?

A co si to tedy, milá vládo, pořizuješ na dluh tak důležitého? Jsou to všechno věci nezbytné? Nerozhoduješ náhodou denně o navýšení desítek dalších nesmyslných výdajů? Nebo ti to je jedno, protože stejně za dvaapůl roku končíš a uklízet ten svinčík bude muset někdo jiný?

Jó, dobro za cizí peníze, to se koná snadno. A tak třeba dnes Senát přiklepl učitelům nárok na 130 procent průměrné mzdy. Ano, to je naše budoucnost. Namísto snižování podílu mandatorních výdajů na celkových veřejných výdajích vznikají další a další nárokové pevně stanovené výdaje ze zákona. Povinná dvě procenta na obranu, povinné procento chce i kultura. To je skvělý směr. Nebudeme muset chodit k volbám.

Co je hlavním obsahem politiky a správy státu? Neustálé, trvalé a kontinuální poměřování priorit. Soupeření zájmů, nároků, potřeb, záměrů. Stát a jeho reprezentace musí neustále pružně měnit hierarchii všech možných položek a podle společenského zadání je přizpůsobovat aktuální situaci. A ono společenské zadání vzniká ve volbách. Tam spolu soupeří různé koncepce, různé konkurující si akcenty, různé zájmy, různé potřeby, různé představy.

Pokud jednotlivé položky zaindexujeme, zamkneme, zafixujeme, zautomatizujeme, pak přestane mít politika smysl. Parlament i vládu můžeme rozpustit a volby budou zbytečné. Stát pojede tak nějak na autopilota. Že se v průběhu let může objevit potřeba některý parametr posunout? Máte smůlu, vše je zabetonováno zákony.

Konec politiky se blíží. Ona tedy nějaká zůstane, ale jen naoko, taková hraná, operetní, bez obsahu. Nebo že bychom v takové budoucnosti už žili?

Ladislav Jakl, 1. června 2023