Graf: Kapitálové výdaje jako podíl celkových výdajů státního rozpočtu (v %)

Zdroj dat: Ministerstvo financí

Pozn.: Na zvýšení podílu investic v roce 2015 se výraznou měrou podílelo čerpání fondů EU. Výkyv byl způsoben skutečností, že rok 2015 byl posledním rokem pro dočerpání prostředků EU v rámci programového období 2007-2013.

Některé skutečnosti rozpočtu jsou za současné situace svým způsobem snad i pochopitelné. Pokles daňových příjmů v důsledku propadu ekonomiky: 57,7 mld. Kč. Pokles příjmů z pojistného na sociální zabezpečení: 37,9 mld. Kč. Vyšší výdaje na dávky v nezaměstnanosti v důsledku vývoje ekonomiky: 7,9 mld. Kč apod. Souvisí s negativním vývojem restrikcemi tížené ekonomiky a jen velmi složitě by s nimi šlo aktuálně cokoli systémově podstatného udělat. I když teoreticky to možné samozřejmě je.

S čím je ale potřeba polemizovat nebo spíše důrazně protestovat jsou výdaje, které samo ministerstvo označuje jako výdaje „nad rámec přímých důsledků pandemie“. Jde zejména o valorizaci důchodů o 839 Kč měsíčně: 29,5 mld. Kč; posílení kapitoly výdajů na vzdělávání v kapitole MŠMT (navýšení platů pracovníků ve školství): 19 mld. Kč; posílení výdajů na vědu a výzkum ze 46,8 mld. Kč na 47,7 mld. Kč: 1 mld. Kč apod. 

Zde se naskýtá prostor pro dramatické úspory (pokud by o ně někdo stál). A to zejména v případě zmiňované valorizace důchodů, nárůstu platu učitelů, ale i oněch výdajů na vědu. V krizi jsme všichni společně a není možné, aby se na jejich nákladech některé profesní či socioekonomické skupiny nepodílely (samozřejmě na úkor ostatních). Důchodci by opravdu mohli snést, že se nebudou jeden rok zvyšovat důchody nebo že se budou zvyšovat pomaleji. Kvůli starším lidem primárně se všechna opatření dělají, zároveň nenesou tíhu možné ztráty pracovního místa a příjmu. Byť je i ze strany opozice téměř nepřestavitelné toto říkat, bylo by to správné a férové.

Na tomto místě je asi rovněž férové říci, že autor toto tvrdí jako člověk z generace 80s-90s, která v budoucnu jednak ponese největší tíhu zadlužení a zároveň nebude na její důchody z čeho „brát“. Podle posledních závěrů Národní rozpočtové rady tato generace v souvislosti důchody „nejdříve ponese tíhu zvyšování daní pro nutnou sanaci na příjmové straně důchodového účtu a po odchodu do důchodu je pak negativně zasáhne vynucené snížení náhradového poměru“, tedy výše důchodu. Ministryně Maláčová však na svých slovech o „udržitelnosti“ důchodové účtu dál trvá. A důchodová reforma je v nedohlednu.

Ale zpět ke dnešku. Za výše zmiňovaným posílením kapitoly výdajů na vzdělávání v kapitole MŠMT se skrývá primárně „zajištění průměrného platu učitele ve výši asi 45 450 Kč.“ Vědí to občané? Vědí to všichni ti, kteří museli zavřít své obchody a restaurace? Je teď ta správná doba na zvyšování platů ve státním sektoru z daní lidí, kterým se platy v soukromém sektoru zvyšovat nebudou?

Jen tyto dílčí kroky (omezení valorizace důchodů a růstu platů ve školství a omezení růstu výdajů na vědu, nikoli jejich snížení) by znamenaly snížení schodku o 50 mld. Kč. To není málo. Zároveň je to ale silně nepopulární. Státnickým postojem by však bylo předstoupit před občany a takovou politiku před nimi obhájit. Utrácet je jednoduché, to nevyžaduje žádné zvláštní kvality.

Mimo toho počítá státní rozpočet s dalším nárůstem počtu státních zaměstnanců. Těch bude napřesrok o téměř 7 000 víc než letos. (A o 45 000 víc od roku 2016, tedy fakticky od vzniku první vlády premiéra Babiše v prosinci 2017 - pozn. redakce Fragmentů) Trend nepřetržitého bobtnání státu tak i nadále pokračuje.

Graf: Vývoj počtu státních zaměstnanců

Zdroj dat: Ministerstvo financí

V celkovém rostoucím balíku výdajů na mzdy však bobtnají i mzdové náklady na pracovníka. Průměrná měsíční mzda v soukromé sféře aktuálně (2Q/2020) činí 36 593 Kč. Průměrná mzda ve státním sektoru je 40 572 Kč. Je tedy o čtyři tisíce vyšší. V rámci mediánu je tento rozdíl ještě výraznější a rozpočet na rok 2021 v tomto ohledu nepřinese i navzdory bezprecedentní krizi žádnou výraznou změnu trendu, spíše dojde k dalšímu prohloubení tohoto rozdílu. Asi těžko proto může překvapit, že rozpočet 2021 přináší výrazné zhoršení dlouhodobého bolavého místa českých veřejných financí, mandatorních výdajů.

Ale ani v případě ostatních výdajů to není lepší. Namátkou. „Výdaje kapitoly ministerstva obrany jsou navrženy pro rok 2021 ve výši 85,4 mld. Kč, nárůst o 12,8 mld. Kč proti roku 2020.“ Opravdu ani zde nelze ušetřit? Když ne celou částku, tak alespoň část. Byla by to úspora v řádu miliard. Takto by se dalo jít kapitolu po kapitole a v rámci kapitol i položku po položce. O to však evidentně nikdo nestojí.

Ve chvíli, kdy se prolomila hráz je totiž možné všechno. Ještě nedávno se bojovalo o jednotky miliard popřípadě desítky, dnes se žongluje se stovkami. Premiér Babiš racionální rozpočtovou politiku evidentně úplně vzdal ve chvíli, kdy zjistil, že ať udělá cokoli, bude letos schodek v řádu stovek miliard. Proč k tomu tedy ještě další stovky (svým voličským skupinám) nepřidat. Příští rok se na této vlně povezeme až k podzimním volbám. Ale to jsou vše banální pravdy.

Filip Šebesta, 12. listopadu 2020