Beze sporu nám vadí zdevastovaná příroda, z které si sobci vytvářejí svá smetiště, na která mohou odhodit, cokoliv se jim zlíbí. Není na místě, aby se homilie  stala přednáškou o ekologii a možná že i já bych upadl do určitého sklonu, kdy se z ekologie vytváří ideologie. Každá ideologie nese svoje nebezpečí, nebezpečí netolerance, ale také i mocenské zvůle. Vzpomínám na svá studentská seminární léta, kdy jsme projížděli krajinou v severozápadních Čechách z Litoměřic přes Ústí nad Labem, Chomutov, Sokolov až do Chebu - zdevastovaná měsíční krajina. Co vedlo člověka k devastaci přírody? Vzpomeňme, co říkali dva klasikové marxismu-leninismu Marx a Engels: „Doposud se lidé snažili přírodu poznávat, nyní budeme přírodu přetvářet!“

Mariánský kult je skutečnou zárukou rovnoprávnosti a důstojnosti žen, aniž by muži museli mít pocit, že jsou diskriminováni či odstrčeni. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie je starobylý svátek, který spojuje západní a východní církev. Ovšem lze také říci, že je to nový svátek pro západní církev, a to na základě prohlášení skutečnosti Nanebevzetí Panny Marie za dogma papežem Piem XII. v roce 1950.Vyslovíme-li slovo padesátá léta, pak nás, starší pamětníky, zamrazí. Neuplynulo ani pět let po skončení druhé světové války a začíná v době studené války stalinský teror, který zasáhl celou střední a východní Evropu. Jsou to léta, která se zapsala do dějin našich národů, našich zemí. Jsou to ale také roky statečného odporu reprezentovaného naší církvi postavami čtyř primasů: kardinála Józsefa Mindszentyho, Josefa Berana, Aloise (Aloysius) Stepinace a Stefana Wyszyńského. Můžeme s plnou vahou říci, že papež Pius XII. a zmínění kardinálové, reprezentanti Církve, nezklamali.

Dnes si podle lidového kalendáře připomínáme Škaredou středu. Někdy se také název Škaredá středa dává i Popeleční středě, ale to byla ta středa, která byla na počátku postu. Ve vlastním smyslu je Škaredá středa právě ona středa polovinou svatého týdne, který nás přivádí k velikonočnímu tajemství. To velikonoční tajemství je také doprovázeno škaredým skutkem jednoho z učedníků Kristových Jidáše, který Krista zradí, prodá za třicet stříbrných. Myslím, že je opravdu důležité si tuto skutečnost uvědomit, neboť již staré latinské přísloví říká, že zrada je vlastně ten nejhorší zločin, jakého se člověk může dopustit. Víme, že pro onoho strůjce této zrady byla středa škaredá i v tom smyslu, že nakonec neunesl svůj čin a spáchal sebevraždu, pověsil se. Také by asi bylo na místě zdůraznit, že právě postava Jidáše – tohoto zrádce – se ale stala určitým prototypem i jistého antisemitismu, který se promítl především v pozdním středověku ve střední Evropě, protože v německém jazyce slovo „judas“ a „juda“ – označení pro člena kmene Juda, česky Žid – se vlastně ztotožnilo. V našem prostředí v českém jazyce je tento rozdíl markantní a nezaměňujeme Jidáše s příslušníky židovského národa či příslušníky judského kmene. Víme, že tento fenomén zrady je dramaticky vylíčen v samotném evangeliu a vlastně celá velikonoční večeře Krista s apoštoly byla jaksi v této atmosféře, neboť Kristus naznačil, že bude zrazen. Když se nejbližší učedník Jan ptá, kdo zradí, Kristus mu naznačí, že ten, který skývu chleba namáčí do mísy s omáčkou, je onen zrádce. 

Po několika teroristických útocích především ve Francii a Německu jsme zažili i útok na kněze, který sloužil mši svatou. Tato skutečnost jako by byla mementem všem, kdo se snažili předchozí dění bagatelizovat, přisuzovat jen duševně nemocným lidem či lidem frustrovaným. Pro nás, katolíky,  tato hrozná vražda má ještě další rozměr, je totiž svatokrádeží. Neozývám se tedy proto, že bych podříznutí stařičkého kněze otce Jacquese Hamela považoval za větší hrůzu vzhledem k jeho kněžství, ale že jeho vraždou vrcholí série útoků, a mlčet či lhát si o skutečných příčinách tohoto stavu rovnalo by se už podílení se na sebevraždě této civilizace.

Co očekávám jako běžný křesťan od uprchlíků? Z nejrůznějších stran, z médií, od politiků, ale i od svých známých jsme několikrát denně konfrontováni s tematikou uprchlíků. Není asi lehké se vyznat v této problematice, kde část novinářů dělá ze všeho bulvární událost, část politiků využívá situace k „sbírání politických bodů“ a řada lidí si na základě zmatených a protichůdných informací vůbec není schopná udělat nějaký vlastní názor. Rád bych se tedy pokusil podat i svůj názor, spíš k vašemu vlastnímu uvažování a rozhodování, než jako nějakou směrnici či rozkaz z vysokých církevních míst.

Když byl po více než dvaceti letech realizován zákon daný ještě federálním parlamentem a byl přijat zákon o částečném napravení křivd způsobených komunistickým režimem církvím, říkal jsem si, že už mne toto téma nebude budit ze spaní. Těch názorů, bojů a protichůdných informací bylo opravdu mnoho. Člověk je nakonec rád, když se konečně nějaká kapitola v životě uzavře, i když to není tak docela podle představ ani jedné strany, protože vždy jde o dohodu, o kompromis.

Rozhodnutím blahoslaveného papeže Pavla VI. slavíme tuto neděli 17.4.2016 jako den duchovních povolání. Byl velkým přítelem našeho národa, jak o tom svědčí jeho postoje a pomoc za druhé světové války, tak i pozdější přátelství s kardinálem Beranem. Otázka duchovního povolání, která je padesát let od Druhého vatikánského koncilu v naší zemi stále aktuální, stala se pro mnohé téměř nepatřičnou. Otevřme Bibli, listujme stránku po stránce a budeme doslova šokováni skutečností, jak často Bůh povolává člověka a svěřuje mu specifický úkol: povolání praotce naší víry Abraháma, Mojžíše, krále Davida, proroka Izajáše, Jeremiáše či Jonáše…, myslím, že bychom neskončili ani za hodinu, kdybychom se pokoušeli vyjmenovat celou litanii jmen povolaných. Také Pán Ježíš povolává své učedníky. Jak často se povolaní vzpouzí, odmítají a právem poukazují na nesplnitelnost úkolů, které Bůh před ně klade.

Dominikánský řád slaví letos již 800 let od svého založení. Hlavním setkáním v oslavách 800. výročí založení Řádu bratří kazatelů – dominikánů  bylo jejich setkání v Paříži ve dnech 5.-8. února 2016. Bylo spojené s uctíváním ostatků sv. Tomáše Akvinského, přednáškou Otce kardinála Dominika Duky v katedrále Notre Dame, slavnostní bohoslužbou, mší svatou v katedrále, kde byl hl. celebrantem O. Dominik, kázal Magistr Řádu Fra Bruno Cadoré.