Kompromis vedoucí nakonec k finančnímu osamostatnění církve od státu se mi zdál docela dobrý. Nechtěli a nedostali jsme – ani nemohli dostat – vše, co bylo zcizeno. Dostali jsme část v podobě navrácených lesů, polí, některých budov a za ostatní bylo domluveno odškodnění, které se má vyplácet po 30 let. S tím, že se roční položka bude navyšovat podle eventuální inflace, která je v těchto letech mizivá. Jako protiúčet bylo dohodnuto, že už po 17 letech, tedy v roce 2030, kdy se rok co rok bude platit ze strany státu každoročně o 5% méně na provoz církví, přestane stát církve platit docela, tj. v roce 2030. Pak už poběží jen platby za odškodnění do roku 2043 a církve se zkrátka budou muset starat samy o sebe.
Platby běží podle přijatého zákona, církve ukládají peníze a investují je do oprav historických budov, do stavby sociálních zařízení, údržby škol a mezd zaměstnanců jako každý jiný podnik v této zemi. Zadluženost v devastaci budov a celého majetku podle výpočtů pana exministra Jandáka činí 50 miliard. Pochopitelně že se církve snaží na řadě témat se státem kooperovat, model spolupráce se vždycky vyplatil a vyplatí oběma stranám.
Blíží se však volby a znovu byl tak zdvižen prapor boje o hlasy voličů. Co na tom, že i politici dobře vědí, že jde jen o kouřovou clonu, o právnicky neproveditelné věci. Zasedání vlády 11. 4. t.r. přineslo dobrou zprávu pro tuto zemi: dodatečné zdanění náhrad možné fakticky není. Je to podobné, jako by člověku někdo ukradl drahé hodinky, policie by zloděje zatkla, hodinky zabavila a vrátila majiteli s tím, že z nich musí zaplatit znovu daň. Dodatečné zdanění není možné ani kvůli ostatním restituentům, protože by vznikla nerovnost ve vydávání a náhradách majetku.
Co je špatným signálem celé záležitosti? Apeluje se na lidskou závist a zlobu.
Ve skutečnosti nejde o majetek, ty miliony daní za třicet let jsou z hlediska rozpočtu zanedbatelné. Vždyť samotné necelé dvě roční miliardy náhrad jsou také jen dvěma tisícinami našeho státního rozpočtu. Jsou to dva kilometry dálnice, abych to přiblížil. Ve skutečnosti se evidentně někteří lidé nemohou smířit se svobodou církví.
Je zajímavé, jak se měnily postoje některých stran, které donedávna hlásaly záměr znovu otevřít restituční témata. Dnes už většina politiků pochopila, že to není karta, se kterou se v ohrožené Evropě má hrát. Pro zajímavost jsem si našel dva dokumenty – jeden je z dílny ČSSD ze 7.3. 2008. Ve stanovisku k církevním restitucím tato strana chce křivdy zmínit při nepřekročení hranice 25. 2. 1948, chce odluku platů duchovních od státu, zrušení blokačních paragrafů. Je uvedena řada důvodů, proč tato strana s restitucemi souhlasí, mimo jiné i to, že kdyby se dle zákona dále financovaly církve a náboženské společnosti, začalo by jich přibývat a stát by vynakládal víc peněz na jejich financování, než vynaloží na restituce. Také nebylo výslovně zpochybněno vlastnictví církve v restituovaném majetku. ČSSD analyzuje dvě možnosti: jít cestou jen naturální restituce, nebo cestou jen finanční náhrady všeho. Podíváme-li se do návrhu, nominální hodnota restitucí by byla daleko vyšší, než byla stanoveno v dnešním zákoně. ČSSD například odmítala 60 letý splátkový režim a chtěla do 5 let zaplatit církvím 83 miliard. Šlo o řadu dalších technických návrhů, ale zrodil se kompromis.
V tomto návrhu chybělo vyrovnání se řeholními řády a kongregacemi. Předpokládalo se naturální vyrovnání. Poslanecká komise, v níž byli zástupci ČSSD i KSČM se 7.11. 2008 dohodla, že od roku 1948 do roku 1989 stát na církve vynaložil přes 60 miliard korun, ve stejném období z církevního majetku získal po zdanění 141 miliard. Zajímavé také je, že komise přijala všemi hlasy při absenci jednoho (ČSSD) výpočet Fakulty národního hospodářství, v němž se konstatuje, že v roce 2017 by stát musel vydávat v případě stávajícího modelu plateb 2 miliardy 200 milionů ročně na chod církví, v roce 2022 už 11 miliard ročně. Členové ČSSD podpořili návrh zadat výpočty nezávislé agentuře Ernst and Young. Z uvedeného jasně plyne, že pro stát bylo výhodnější domluvit splácení restitucí, než financovat i nadále církve.
Nebudu podrobně vypisovat další peripetie, včetně výpočtu vzorců, kterými se došlo k ocenění majetku. To je věc odborníků, církve do toho nezasahovaly. Vláda Petra Nečase zvolila celoplošné řešení otázky s kombinací naturální a finanční restituce.
Snad jen informaci, že celkově byl původní církevní majetek oceněn na 134 miliard. Z toho 75 miliard mohlo být vydáno naturálně, finanční náhrada byl představovala 59 miliard. Tato částka se někomu může zdát vysoká, ale obsahuje závazek upuštění od přímého financování platů duchovních a dalších nákladů církví a náboženských společností a nastoluje nové majetkové vztahy mezi státem a církvemi.
Důležité je uvědomit si, že k hovoru o restitucích, mylných výpočtech, nadhodnocení apod. by bylo spíše třeba nastudovat historii, odborné posudky, rozhodnutí parlamentní komise a její doporučení. Střílení čísel od boku bez znalosti věci je zbytečné a zavádějící.
Vyčítá-li se dnes zvláště katolické církvi, že se soudí o některé polnosti a podobně, rád bych podotkl, že těchto podání je jen několik set ve srovnání s 30 000 položek, které byly požadovány. Navíc by ta podání neexistovala, kdyby nedošlo k opožďování vydávání dle zákona a někde i k obstrukcím. Žaloby na určení majitele pak musely být vlastně podány, aby kvůli konci kalendářního roku nedošlo k situaci, kdy celý proces končí a majetek propadá, jako by o něj nikdo nežádal. Soudní cesta ve většině případů přišla v úvahu tam, kde by bylo jedné či druhé straně vyčteno, že se nechovala s péči dobrého hospodáře. Minimum žalob jsou ty, které evidentně jsou zaujaté a mohou být v některých případech i z církevní strany nemravné.
Nejsem diktátor, mohu jen – a to jsme učinili v České biskupské konferenci několikrát – apelovat na právnické osoby, aby od pošetilých žalob ustoupily. Žel, jsou tu často i právníci, kteří je povzbuzují k soudu, protože pro každého právníka je to příležitost k účtování značných obnosů za své rady. Trochu mi to v některých případech připomíná Galuškovo „Slovácko sa súdí“. Ale mohu to také brát jen jako urputný folklor, který za nějaký čas už nebude nikomu nic říkat.
Znovu a znovu vyjadřujeme vůli k partnerství se státem a jeho institucemi, k partnerství s celou společností, jíž jsme součástí s posláním jí sloužit, přinášející mnoho dobrého v sociální péči, školství, zdravotnictví, armádě, vězeňství a dalších oblastech. Restituce jsou minulostí, podobně jako vypořádání společné péče o svatovítskou katedrálu či vyřešení majetkoprávního stavu objektů na Pražském hradě. Zkusme se raději věnovat potřebným, pomáhat nemohoucím a postiženým, sociálně slabým, prohlubovat péči o kulturní památky a jejich návštěvnost. Přinášejí do rozpočtu celkově asi 15 miliard. Je to lepší, než vést znovu a znovu zbytečné boje živící jen politický zisk za cenu rozhádání a znechucení společnosti.
