Před vyrovnáním státu s církvemi bylo toto nedůstojné chování snad ještě omluvitelné, ale když konečně po 22 letech ČR jako poslední zemi v EU uskutečnila zákonem č. 4288/2012 Sb odluku církve od státu a navrátila jí alespoň polovinu majetku (často ve velmi žalostném stavu) ukradeného zločinným a zavrženíhodným komunistickým režimem,  a za ostatní jí přiřkla náhradu ve výši 59 miliard korun vyplácenou v průběhu příštích 30 let, je odmítnutí vyplácení neomluvitelným pohrdáním práce našeho Ústavního soudu, obou předchozích parlamentních komor a vlád, které tento zákon vytvořily.

Každý politik, natož pak hejtman a bývalý poslanec musí vědět, že pokud by tento zákon zrušil, musel by stát stejně jako před jeho platností platit církvím ročně přes 1,5 mld. Kč na platy kněží, přičemž  tyto výdaje se stále zvyšují kvůli současnému nárůstu počtu duchovních. (V roce 2002 stát musel dát 17ti z 32 registrovaných církví a náboženských společností celkem 832 milionů korun, v roce 2011 už 1,445 miliardy a v roce 2015 přinejmenším 1,672 miliardy korun.) Takže je pro stát výhodné, že se tato částka podle zákona bude v průběhu 17 let postupně snižovat až přestane stát hradit platy duchovních úplně. 

Nyní tedy stát platí ročně církvím místo 1,5 miliardy 2 miliardy. Fakticky jde tedy o několik set milionů korun ročně, tedy o zanedbatelnou částku týkající se několika promilí rozpočtu. Daň z těchto peněz je naprosto zanedbatelná a je jasné, že politik, který s touto částkou operuje, to dělá pouze proto, že  se chce před volbami zviditelnit lživým chvástáním. 

Nehledě k tomu, že kdyby socialistický hejtman Jihočeského kraje a bývalý poslanec PČR právě v roce, kdy se vše projednávalo, dával při zasedáních Parlamentů pozor, věděl by, že hlavním závěrem konference „Církevní restituce – mýty a skutečnost?“, která se konala 29. března 2012 na půdě první komory parlamentu, Senátu Parlamentu ČR, bylo: Pokud Senát neschválí církevní restituce, bude podle ÚS jednat protiústavně.

A chtějí-li si na tomto Zimolově nápadu přihřát svou volební polívčičku pánové Babiš či Hašek, ztratí v očích myslících voličů oba glanc. Jejich požadavky svědčí o naprostém pohrdání našim zákonodárstvím, o pohrdání a nedůvěře k práci Ústavního soudu (ÚS), k práci obou komor Parlamentu i k práci předchozích vlád. 

Ústavní soud (ÚS) vydal do roku 2012 jedenáct  rozhodnutí k církevním restitucím. 

Přelomové bylo jeho stanovisko pléna ÚS 1.11.2005 sjednotit povinnost zákonodárce vydat restituční zákon i pro církve. Evropský soud pro lidská práva vydal totiž již v roce 2004 rozsudek, že porušení a nečinnost státu v této problematice považuje za zásah do majetkového práva stěžovatele, tedy církví. ÚS došla proto trpělivost a 31.8.20011 a konstatoval, že od přijetí ustanovení § 29 v pozemkovém zákonu uběhlo 20 let, což považuje za překročenou lhůtu. ÚS se hněval, že Parlament je stále  nečinný, přestože  podle § 89 odst. 2 Ústavy jsou zákony závazné pro všechny a Parlament že je podle něj vázán ústavou a své kompetence smí užívat jen k naplňování ústavy, ne opaku. Žalobu církve proto mají soudy považovat za restituční.  

Je neuvěřitelné, že Parlament ČR 20 let nekonal, i když ÚS upozorňoval, že je to jeho povinností, splňuje podle ÚS protiústavnost a soudy nesmějí zamítat církevní žaloby s poukazem na § 29. ÚS musel dát proto sám obecným soudům instrukci, že nesmějí zamítat církevní žaloby a musejí o nich rozhodovat, protože Parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. ÚS jim přikázal, že nesmí rozhodovat s odkazem na existenci blokačního § 29. Uvedl, že to je závazné stanovisko ÚS platné pro parlament až do přijetí zákona o vyrovnání státu s církví.

Ústavní soud  neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi. Dospěl k závěru, že církevní subjekty byly skutečnými vlastníky majetku. Přestože bylo vlastnické právo omezeno, nikdy nepřestal tento majetek patřit církevním subjektům. Ohledně výše finanční náhrady zdůraznil, že se nemůže zabývat každým pozemkem a jeho oceněním. Výměra původního majetku nevykazuje podle ÚS znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. 

Útoky na církve hovoří jasně o pohrdání právním řádem ČR

"Některé útoky na církve hraničí s porušováním zákona o svobodě náboženského vyznání a hanobení náboženského přesvědčení a hovoří jasně o nerespektování ústavního soudu a o pohrdání právním řádem České republiky," sdělil Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský.

Celá tzv. Zimolova kauza má proto závažný etický rozměr: 

Zkušený levicový politik Zimola dobře ví, že když položí voličům otázku, zda souhlasí, aby církve dostaly dar 59 miliard, tak každý nezasvěcený člověk odpoví, že za současné situace naší ekonomicky se  mu to jeví jako úplně šílený krok. Ví, že kdyby se zeptal podle pravdy, zda se má vrátit každému to, co mu patří, zněla by odpověď jinak. Proto je pod úroveň politika uchylovat se k podobným podrazům. A také by si měl dát pozor, aby nepřivodil státu velké problémy a finanční ztráty. Pokud si totiž myslí, že církve jsou vydány na milost a nemilost státu, nepostřehl, že již nežijeme v diktátorském komunismu, ale v právním demokratickém státě, v němž se dluhy ze zákona neodpouštějí, a to i když věřitelé jsou jím tak nenáviděné církve.

Pan Zimola si neuvědomil, že stát má být rád, že církve jako věřitelé  s ním nevstoupily - a to  jen z dobré vůle - do střetu. Svého majetku by se totiž domohly u mezinárodních soudů a stát by pak musel zaplatit vysoké náklady na vleklá a drahá soudní řízení a navíc mnohem větší částku, protože  církev prominula státu  ušlé výnosy ze svých majetků odhadované na 160 mld. Kč.  

A to nehovořím o tom, že pan Zimola zřejmě neví, že státu se zákonem podařilo zrušit dlouhodobou blokaci církevního majetku, která byla tím nejhorším nakládáním s majetkem po roce 1989 vůbec. Není totiž nic horšího pro obec a její podnikatele, než mít na svém území majetky, s nimiž nemůže nakládat, protože nemají právně vlastníka. Proto nejen církev, ale i 203 podnikatelů požadovalo odblokování církevního majetku, aby na něm mohli ve spolupráci s církví podnikat. Při zmínce o tom, o kolik peněz za těch dvacet dva  let přišli, lapali na konferenci v Senátu po dechu. Státu se navíc tímto krokem podařilo udělat odluku církve od státu, čímž ušetří v budoucnu peníze za platy duchovních.

Politici, kteří si čtvrtstoletí po pádu komunismu dovolí tvrdit, že zabavení majetku církvím  nebyla loupež, nemají v demokratickém parlamentě a vládě co dělat. 

Zabavení majetku církvím byla bezprecedentní loupež a žádný právní stát 21. století ji nemůže tolerovat. Schválit navzdory ústavě tuto loupež, levicí dodnes nazývanou vyvlastněním, je pro premiéra každého demokratického státu naprosto nepřijatelné. Kdyby pan Sobotka na nátlak svých levicových kolegů na ni přistoupil, bylo by to pošlapání právního státu a velmi by to poškodilo v cizině prestiž naší republiky jako  právního státu, protože by ČR jednala proti rozhodnutí Ústavního soudu. Nechápu, že to pan Zimola neví, když je tolik let v politice. Nehledě na to, že u mezinárodního soudu by církve majetek stejně získaly, a to zřejmě podstatně větší.

Podle představitele nejsilněji církve u nás, Jeho Eminence Dominika kardinála  Duky, arcibiskupa pražského a primase českéhovyrovnání státu s církvemi je výsledkem vzájemného kompromisu, respektu a úcty. Je to význačný krok na cestě realizace demokracie v naší zemi. Dohodu se státem proto katolická církev nechápe jako milost, ale jako spravedlivé vyrovnání a vykročení na cestu opravdové spolupráce.

„Vážím si i toho, že politici pochopili, že i my věřící v Boha jsme občany této země a záleží nám na jejím ekonomickém růstu i celkové, především morální,  situaci celé její společnosti. Díky výsledkům sčítání lidu víme, jak velký potenciál lidí, kteří hledají Boha, tady u nás je. Já sám víru v Boha cítím tak mimořádně, že si bez ní neumím představit život. Proto mám radost, že tento zákon zkulturní život lidí a obce navíc  rozkvetou odblokováním nevyužívaného majetku,“ říká J. Em. kardinál Duka.