Ve čtvrtém vydání biografie "Who is ...?" v říjnu 2005 se dočtete, že po vystudování pražské Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) pracoval 26 let v Československé akademii věd a byl autorem 56 původních vědeckých prací v oboru fotochemie, kvantové fyziky, krystalických vlastností pevných látek, organické chemie a biochemie, 9 vědeckých knih v oblasti kvantové chemie. Že mu byla udělena od vědecké rady VŠCHT Praha v roce 1973 Votočkova cena za výzkum v oblasti reakčních koordinát a že byl jedním z prvních zakladatelů fotochemické pobočky České chemické společnosti Akademie věd.  V Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie  Jaroslava Heyrovského České kademie věd vynalezl vlastní kvantově-chemickou výpočetní topologickou metodu sloužící ke zkoumání reaktivity molekul nejen mezi sebou, ale i s pevnými materiály, která byla v době tehdy nevýkonných počítačů velkým zlomem sloužícím nejen v kvantově chemické teorii, ale i v průmyslovém využití. Jeho výpočty chemické reaktivity molekul touto topologickou metodou byly dvakrát oceněny mimořádnou odměnou tehdejší Akademie věd.

Jako správný renezanční muž, kterého kromě výpočetní techniky a chemie zajímala i kultura, hra na klavír a na zobcovou flétnu se po odchodu z ČSAV rozhodl věnovat kultuře, umění a posléze i politice. V roce 1995 se stal prezidentem Kulturní komise ČR a po té vydavatelem její Kulturně-hospodářské revue Fragmenty, jejímž předsedou redakční rady byl až do konce svého života. Psal články a rozhovory týkající se významných osobností v politice, kultuře a hospodářství a tím prostřednictvím revue zajišťoval granty pro významné umělecké projekty. Poznal díky tomu osobně mnoho významných osobností, které by jako vědec nepoznal, takže i tato část jeho života ho naplňovala radostí.

Pokud jde o jeho soukromý život, miloval své děti a byl šťastný z toho jak mu zejména v nemoci pomáhaly. Navíc byl na ně pyšný. Dcera Zuzanka je úspěšnou advokátkou a syn Tomáš známým redaktorem v Českém rozhlasu. Zkusil toho ke konci života moc a přesto byl v dobách své dlouhé nemoci  ve své bezmocnosti dojemně trpělivý a smířený s osudem. Nezbývá než věřit, že ho za vše co v životě udělal Bůh, v něhož celý život hluboce věřil, odmění na věčnosti. Na jeho poslední a nejdelší cestě do neznáma mu již nikdo z nás kromě Boha bohužel pomoci nemůže.  

Končím posledními slovy Jiřího Pancíře: 

"Tak se tu mějte hezky,

život byl s Vámi moc krásnej a šťastnej.

Měl jsem Vás rád, moc rád.

Bůh Vám žehnej!"

© Kulturní komise ČR, z.s., 3.6.2023