Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Stíny minulosti Ivety Svobodové Doporučený

  • úterý, bře 31 2015
  • Napsal(a)  Ivana Haslingerová
Stíny minulosti Ivety Svobodové Stíny minulosti Ivety Svobodové snímek: Ivana Haslingerová, Fragmenty

 V Centru zdraví a laserové kosmetiky v Praze na Vinohradech proběhlo Laserové čtení z knihy Stíny minulosti spisovatelky detektivních románů Mgr. Ivety Svobodové (*22. 3. 1965), které vydalo nakladatelství JAS. Autorka knihy zavzpomínala, že již v 13 letech začala mít potřebu psát si poznámky a nápady, aniž samozřejmě předpokládala, že z toho bude jednou kniha. Psala většinou na pytlíky od pečiva a na to, co měla právě po ruce. Když toho bylo hodně, přepsala vše na stroji a nakonec vznikla její první knížka. Láska k literatuře ji přivedla k magisterskému studiu Tvůrčí psaní - redakční práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Na prokuratuře, kde byla zaměstnaná, se seznámila s mnoha zajímavými událostmi a osobnostmi a protože milovala četbu detektivek Agáty Christiové, Dicka Francise a především Artura Haileyho zkusila použít tyto skutečné události jako náměty pro svoje detektivní příběhy. Tak vznikla v roce 1999 její první detektivka Podivný způsob na motivy skutečné události u soudu, která ji zaujala, a postupně se vše rozeběhlo svoji vlastní cestou. V roce 2003 následovala detektivka Přestaň se bát, v roce 2005 Kruh se uzavřel, v roce 2009 Postavení mimo hru. A protože je to dáma veskrze moderní, svoji poslední knihu Stíny minulosti, představila stylově a s dobou, doslova mezi lasery.

 

Autorka knihy Mgr. Iveta Svobodová, majitelka ředitelka a nakladatelství JAS PhDr. Jana Semelková a majitelka Centra zdraví a laserové estetiky v Praze na Vinohradech (zleva)

Zřejmě se zde rodí český Artur Conan Doyle či Ian Fleming. Doyle jak známo stvořil nejznámějšího detektiva všech dob Sherlocka Holmese také podle skutečné předlohy - nejslavnějšího britského detektiva jeho doby, Jeroma Caminady, který byl postrachem galerky v Manchesteru, neboť byl výborný střelec s nadprůměrnými znalostmi, logickým myšlením a především mistrem převleků. Za 31 let činnosti zatkl osobně 1225 zločinců a uzavřel 400 vykřičených domů.  Fleming se při vzniku světoznámého Jamese Bonda nechal zase inspirovat agentem britské tajné služby Tommy Yeo.Thomasem, který absolvoval tři tajné mise ve Francii a po zatčení gestapem uprchl i z tak střeženého koncentráku, jakým byl Buchenwald.

 

„Mám tři děti dvounohé – Jakuba (29), Katku (24) a Matyáše (5) a jedno dítě čtyřnohé – fenu Rhodézského Ridgebacka Bellindu(6). Vařím, peru, uklízím jako každá žena v tak početné rodině a ve volných chvílích píši. Náměty nacházím všude kolem sebe,“ říká o sobě paní magistra Svobodová.

Hrdinou posledního příběhu Stíny minulosti je opět Luboš Neumann, kterého již vykreslila v předchozí detektivce Postavení mimo hru. Ve Stínech minulosti musel odejít ze zdravotních důvodů do důchodu.Jeho manželka Alena se naivně těšila, že konečně bude doma klid, jenže jak známo, v žádné správné detektivce není kolem hlavního detektiva nikdy klid a kam se hne, tam se objeví mrtvola. Není tomu jinak ani nyní. Sice se Luboš rozhodl, že se stane poklidným hospodským ve vile u jezera, ale představte si tu nečekanou náhodu, že do jeho hospody přijde starosta obce, který si stěžuje, že vypukla nějaká záhadná nemoc, které podlehl již třetí syn místního lékaře.  To by nesměl být detektiv Luboš, aby nezavětřil a nerozpoutal spolu s někdejší kolegyní Kamilou Reichelovou, která za ním naprostou náhodou přijede na dovolenou, kolotoč pátrání, které odhalí nejen okolnosti podivných úmrtí lékařových chlapců, ale i mnohé z minulosti záhadné vily u jezera…

Na pohled úsměvná zápletka, ale díky tomu, že autorka knihy nezapře studia Tvůrčí psaní - redakční práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého, je kniha velice čtivá a čte se jedním dechem. Ostatně posuďte sami podle ukázky, kterou na křtu knihy přečetla Adéla Kačerová:
„Už jsem ti říkal, jaké neštěstí postihlo našeho doktora?“

„Myslíš Schneidera?“ vykulil oči Luboš.

„No jo, takovej hodnej člověk! Všichni ho tady máme moc rádi, on pro každýho udělá, co mu na očích vidí, a teď zas tohle...“

„Tak už mi prosím tě řekni, co se stalo!“

„To je moc dlouhá a stará historie. Člověku to rve srdce, jen na to pomyslet, natož o tom mluvit.“

„Karle, prosím…,“ znervózněl Luboš.

„Jo jo, já vím. V jeho rodině je nějaká nemoc, kterou dědí akorát kluci. Vlastně se dožijí průměrně tak dvaceti let, pak ochrnou a zemřou.“

„To jsem ještě nikdy neslyšel. Taková hrůza,“ vyvalil Luboš oči.

„A to si přestav, že náš doktor je stejně starej asi tak jako my, možná o pár let starší. On už byl předtím jednou ženatý s jistou Adélou Horáčkovou a měli spolu syna. Myslím, že se jmenoval Adam. Bylo to tenkrát velké neštěstí. Ten kluk onemocněl, bylo mu asi tak patnáct let, ochrnul a nakonec… Doktor u jeho lůžka proseděl celé dny a noci, celý zešedivěl, ale stejně mu nedokázal pomoct. Jeho žena se z toho tenkrát pomátla, pokusila se o sebevraždu, nakonec ji doktor musel dát do blázince a už ani nevím, co se s ní pak stalo. Doktorovi tenkrát bylo něco kolem čtyřicítky, po nějakém čase se z toho dostal a založil novou rodinu. Bohužel se historie opakovala. Narodila se dvojčata, kluci. Jeden zemřel v osmnácti a druhý před třemi dny, bylo mu skoro dvacet let. Jeho ženu to úplně položilo a doktorovi to taky na zdraví nepřidá. Chce skončit s praxí. Mají ještě dceru, ale ta by snad měla být vůči tomu smrtícímu genu imunní. Tedy aspoň doufám. Kristýně je asi osmnáct let.“

 

Jelikož detektiv Luboš Neumann odešel ve Stínech minulosti do penze, je zde jedno nebezpečí. Doylův detektiv Caminada po odchodu do penze se velmi brzy stává radním a pan Doyle má po předloze a s Holmesem končí. Snad ale detektiv Luboš odolá polické kariéře a paní Iveta Svobodová bude mít stále o čem psát.

Paní nakladatelka PhDr. Jana Semelková si nejdříve posteskla, že korektor to s  nemá s paní autorkou příliš snadné neb přejmenovává své hlavní hrdiny v průběhu děje, ale na konci to srovná. Je vidět, že píše jedním dechem.  Ale protože se i jedním dechem čte, musí jí člověk odpustit. „Že je dobrá, o tom svědčí, že její knihy vzbuzují jen dvě emoce - nadšení a nenávist,“ uvedla paní doktorka Semelková a dodala ještě varování, aby nečetl knihu ten, kdo drží dietu, protože je v ní psáno o jídle s takovým gustem, že jí přečtení stálo dvě kila živé váhy.

 © Kulturní komise ČR

Číst 8898 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v KULTURA

Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku

 Twitter (X)     Facebook  Linkedin   iDNES   

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %