Samozřejmě bylo zároveň dosaženo pozoruhodného pokroku: za posledních 25 let nasytil svět další dvě miliardy osob a rozvojový svět jako celek – navzdory 57 neúspěchům – snížil podíl hladovějících lidí téměř na polovinu. Hlavním úkolem však bude tento pokrok udržet: do roku 2050 se poptávka po potravinách téměř zdvojnásobí. Jedním z důvodů je skutečnost, že svět bude muset do té doby nasytit další dvě miliardy osob; druhým důvodem pak bude rostoucí apetit stále početnější nové střední třídy.
OSN v současné době vyhodnocuje 169 nových rozvojových cílů, které navážou na rozvojové cíle tisíciletí (hlad je jen jednou z řady cílových oblastí). Tyto cíle mají klíčový význam, protože určí, jakým způsobem se vynaloží více než 2,5 bilionu dolarů vyhrazených na rozvoj, od klimatických změn po malárii.
Můj mozkový trust Centrum Kodaňského konsensu proto požádal 60 týmů špičkových ekonomů, aby vyhodnotily, které navrhované cíle přinesou nejvíce užitku – a které nikoliv. Náš výzkum v oblasti potravinové bezpečnosti ukazuje, že existují chytré způsoby, jak nasytit více lidí na planetě – ty však jen málo souvisejí s kampaněmi proti plýtvání, jaké vidíme ve většině bohatého světa.
V bohatém světě se klade důraz na boj proti plýtvání potravinami na straně spotřebitele. Má to logiku: k více než polovině ztrát v bohatém světě dochází v kuchyních (v podstatě proto, že si to můžeme dovolit).
Například ve Velké Británii se nejvíce plýtvá saláty, zeleninou a ovocem – tedy luxusními položkami, pokud je porovnáme s levnými kaloriemi obsaženými v obilí a bramborách konzumovaných po celém rozvojovém světě. Menší domácnosti v bohatých zemích vyplýtvají na osobu více, protože je pro ně těžší všechno spotřebovat, přičemž bohatší domácnosti zvyšují rozsah plýtvání, když si mohou dovolit nakoupit více potravin „pro všechny případy“.
Naproti tomu hladovějící chudí lidé ve světě plýtvají jen velmi málo, jednoduše proto, že si to nemohou dovolit. V Africe činí průměrná energetická hodnota vyplýtvaného jídla 500 kalorií na osobu denně – avšak spotřebitelé se na této ztrátě podílejí jen z 5%. K více než třem čtvrtinám ztrát dochází dlouho před kuchyní, konkrétně v neefektivním zemědělství, když například během sklizně požírají úrodu ptáci a potkani nebo když obilné sýpky ničí škůdci.
Proti tomuto typu plýtvání existuje řada nástrojů – od konzervace kořenů a hlíz s cílem minimalizovat škody až po dražší chlazení. Proč se tedy tyto technologie – v bohatších státech široce využívané – v rozvojovém světě nezavádějí?
Důvodem je absence infrastruktury. Neexistují-li pořádné silnice spojující pole s trhy, nemohou zemědělci své přebytky snadno prodávat a ty se pak mohou zkazit dříve, než je někdo zkonzumuje. Zkvalitnění silničních a železničních kapacit umožní zemědělcům dostat se ke spotřebitelům – a také k hnojivům a dalším zemědělským vstupům. Spolehlivé dodávky elektrické energie zase umožňují sušení obilí a chlazení zeleniny.
Ekonomové z Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky odhadují, že celkové náklady na snížení posklizňových ztrát v rozvojovém světě na polovinu by v příštích 15 letech dosáhly 239 miliard dolarů – a přinesly prospěch v hodnotě přes 3 biliony, což se rovná 13 dolarům užitku za každý vynaložený dolar.
Potraviny pro chudé lidi by pak byly dostupnější. Kvalitnější infrastruktura by do roku 2050 mohla znamenat, že 57 milionům lidí – což je více než počet obyvatel dnešní Jihoafrické republiky – by už nehrozil hlad a že přibližně čtyři miliony dětí by už netrpěly podvýživou. Nejvíce by se toto zlepšení projevilo v subsaharské Africe a jižní Asii, což jsou nejzanedbanější regiony světa.
Existuje však ještě lepší investice. Můžeme dosáhnout trojnásobného ekonomického přínosu a ještě vyššího snížení počtu osob ohrožených hladem, pokud se zaměříme na zkvalitnění produkce potravin, nejen na prevenci jejich ztrát.
Na vývoj zaměřený na zkvalitnění sedmi hlavních světových potravinových plodin se dnes ročně vynakládá pouhých 5 miliard dolarů a pouze desetina této částky směřuje na pomoc drobným farmářům v Africe a Asii. Investice dalších 88 miliard do zemědělského výzkumu a vývoje v příštích 15 letech by zvyšovala výnosy o 0,4% ročně.
Možná se to nezdá mnoho, ale snížení cen a zlepšení potravinové bezpečnosti by pomohlo téměř každému. Společenský přínos tohoto zlepšení by měl hodnotu téměř 3 biliony dolarů – to znamená enormních 34 dolarů na každý vynaložený dolar.
Hlad je složitý problém, který ještě zhoršují finanční tlaky, kolísavé ceny komodit, přírodní katastrofy a občanské války. Mohli bychom však udělat obrovský krok k vítězství v celosvětovém tažení proti podvýživě jednoduše tím, že investujeme do zlepšení infrastruktury a do zemědělského výzkumu a vývoje.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Read more at http://www.project-syndicate.org/commentary/wasting-food-hungry-world-by-bjorn-lomborg-2015-06/czech#MzOerh1zKz3XWHg9.99
