Kdyby to dělal jen jedna strana, prosím, ale už do té špíny padly všechny strany. ODS se chlubila, že má v programu 90 skvělých bodů. Tak proč o žádném nemluví a nepředloží je ke schválení, proč nevysvětlí panu premiérovi co to je rovná daň, díky níž Slovenko vyvedl s chudoby Mikloš a Rusko Putin. A totéž platí o dalších stranách. Chaos který vyvolávají opoziční politici samozřejmě brání vládě vládnout a může vést k předčasným volbám, ale lidi jsou znechuceni a nevěří, že vítěz dostane možnost v klidu vládnout. Tato chaotická politická nekulturnost vede ke zklamání a bezmoci a to není dobrý pocit. Jediným cílem po volbách bylo znemožnit vítězným stranám vládnout a tato tendence narůstá. Média mají z toho zisky a veřejnost rozčarovaná. Občané jsou zklamáni, že nemohou fakticky demokraticky rozhodovat, protože po volbách stejně vládnou trpaslíci a znemožňují práci vítězům. A to nikoliv jen po těchto volbách. Stává se to díky koaličnímu vládnutí už systémovou změnou. Namísto politické diskuse stran se strany snaží mediálně manipulovat s protivníky v jejich osobním životě. Dokonce se neštítí vydírat vládnoucí politiky přes jejich děti. A to nejen pana premiéra. Vyhrožování bobovými útoky panu Okamurovi, s nímž bydlí jeho syn je ještě horší zvěrstvo. Možná docílí trpaslíci, že v příštím volbách již nebudou mít protivníky, ale za ztrátu důstojnosti v očích slušných lidí. A tohle je důvod zklamání, to jsme v roce 1989 nečekali, tza to jsme se nenechávali mlátit pendreky.
Celý národ je manipulován. Tato debata do značné míry není možná! Důvod, proč se mluví o varování pana profesora Piťhy, a já jsem se několika výraznými kroky postavil na jeho stranu, je ten, že pořád ještě dominantní média pod tlakem Západu, pod tlakem EU, pod tlakem USA tyto věci více a více přejímají. My se ušklíbneme, že v některých amerických městech zakázali vánoční stromky, že jinde zakázali zpívat kolegy apod., ale ono to není k ušklíbnutí.
Nepodařilo se nám vytvořit jasný politický tlak, který by tohle všechno odmítal. Žádná politická strana není připravená proti tomu rezolutně vystupovat. Bohužel. Je to o boji několika jednotlivců, kteří jsou v podstatě okamžitě strašlivě ušlápnuti politicky korektním názorem. Nastala situace, že se lidé proti tomu bojí vystoupit. Připomíná mi to, co jsem zažíval já v souboji se zhoubnou teorií globálního oteplování už před deseti lety. Veškerý boj proti nesmyslné doktríně globálního oteplování vedou emeritní páni profesoři a myslitelé, lidé, kteří jsou na penzi a nejsou totálně závislí na svém příjmu z vysokých škol a univerzit a mohou si tento boj dovolit.
Není náhoda, že já také jsem do toho mohl naplno vstoupit až v momentu, kdy jsem byl v důchodovém věku. Stejně jako řada mých přátel od Ameriky, přes Austrálii, Německo po Anglii atd. Ti si to prostě mohou dovolit, zatímco každému, kdo je součástí systému, hrozí, že ho systém semele, že ho vyhodí z univerzit, ztratí zaměstnání apod.
Nesmírně to připomíná komunismus. Vím, že někteří svatosvatí bojovníci s komunismem budou má slova považovat, a ne poprvé, za téměř fatální ideologické provinění, ale musím trvat na tom, že se mírou nesvobody vracíme do éry komunismu. Opakuji, aby mi bylo jasně rozuměno, myslím do éry pozdního komunismu, nikoli do éry Stalinova komunismu a padesátých let.
Nakolik lze při vědomí, že většinová veřejnost si tyto problémy zcela neuvědomuje, odhadnout, co se musí stát nebo kde je hranice, kdy se o tom všem zeširoka začne mluvit? Kdy to bude téma i pro širokou veřejnost nedotčenou politikou?
Nemám na to dobrou odpověď. Ani ve smyslu pozitivnosti odpovědi, ani ve smyslu schopnosti definovat onu hranici. Proč? Myslím si, že éru, kdy jistá mez přijatelnosti byla překročena, jsme už dávno minuli a pořád se nic neděje. Pořád zůstává mlčící většina potichu a teď zrovna shání vánoční dárky nebo se vzteká nad neprůjezdnou dálnicí D1. Mám pocit, že důvodů pro to, aby byla vytvořena naprostá nespokojenost veřejnosti, nespokojenost obyčejných lidí, už je víc než dost. Jsou trošku uplaceni tím, že se relativně ekonomicky daří. Naší zemi se určitě nikdy nedařilo tak dobře jako právě teď, a to samozřejmě ovlivňuje chování lidí. Považuji to za nesmírně nebezpečnou věc.
O tom, že nemám schopnost definovat mez, jak jste chtěl, jsem dlouho vedl debaty. Blíží se dvacáté výročí spuštění eura a odpovídal jsem k tomu do různých médií. Říkám, že se mi už zdálo mnohokrát, že byla překročena hranice, kdy je jasné, že by dávno mělo dojít k masivnímu vystoupení proti zhoubné myšlence umělého vytvoření jedné evropské měny. Zdá se, že k tomu nevedla ani velká krize v letech 2008 a 2009, nevedla k tomu řecká krize, nevedla k tomu pozice zadlužených států… Nevím, co většího se ještě musí stát.
Nemá na to výrazný vliv i to, že lidé, kteří o těchto problémech mluví, lidé, kteří se o veřejné věci den co den zajímají, lidé jako vy nebo já žijí v určité bublině, zabývají se tím, mluví a přemýšlejí o tom, zatímco normální občané mimo tento okruh nikoli? Člověk, který v šest ráno vyrazí do fabriky, celý den těžce manuálně pracuje, navečer přijde domů a je rád, že nemusí nic řešit, na tyto věci nejspíš nemá moc energii a chuť…
Jistě, takový člověk může číst ParlamentníListy.cz a tam se to dozví (usmívá se, pozn. red). Tohle je jedno velikánské téma. Druhé téma nám přinesly tyto dny. Mnozí z nás se nesmírně zaradovali nad tím, že se premiér Babiš vyjádřil proti migraci a paktům OSN. Všichni jsme jeho názor slyšeli a znali. Najednou otevřu, vidím rozhovor s Babišem a ten říká něco jiného. Takový chaos v naší zemi je něco naprosto nepředstavitelného.
Rozumím tomu politickému patu. Ale premiér je bez ohledu na to, co si myslím o jeho vlastním chování a jednání, drcen vydíráním ze strany svého koaličního partnera, sociální demokracie. Nemůže si dovolit vytrestat ministra zahraničí za tuto evidentní neloajalitu, která by v normální zemi vůbec nebyla možná. Ví, že může ČSSD říct „na shledanou“, my končíme a vy končíte jako předseda vlády. Nacházíme se ve slepé uličce a někteří toho umějí zlým způsobem využívat a zneužívat.
Napsali jsme v úterý stanovisko našeho institutu, které se týká právě toho, že Česká republika hlasováním svého zástupce podpořila globální pakt OSN o uprchlících. Říkáme, že veřejnost o tom vůbec neví, žádnou diskusí to vůbec neprošlo. Česká vláda nerozhodovala svobodně a v zájmu občanů a musíme trvat na tom, že tento pakt pro nás v žádném případě nebude nijak závazný, protože u nás nebyl nikým schválen.
Situace kolem oněch paktů OSN působí poněkud zmateně. Dlouho se nevědělo, že kromě paktu o migraci (který ČR ve středu v OSN odmítla, pozn. red.) se chystá ještě pakt o uprchlících a že jde o dva rozdílné dokumenty a premiér dlouho říkal, že pakt o uprchlících nechce také. Přitom v půlce listopadu poskytl za vládu Sněmovně dokument, v němž se píše, že kabinet tento druhý pakt podporuje. Skoro to teď působí jen jako hledání výmluv pro veřejnost, kdo koho k čemu tlačil…
Je to záměrná hra předsedy vlády s námi. Druhá věc je, že nás všechny, jakkoli se tím na rozdíl od většiny veřejnosti dennodenně zabýváme, ta podobnost v názvech „pakt o migraci“ a „pakt o uprchlících“ trošku svedla na scestí. Slova se nám zdála podobná, mysleli jsme, že se jedná o jednu věc, a byli jsme ukolébáni chováním premiéra Babiše a vlády. Ukazuje se, že to tak není, a jde o to, zda oni to také pořádně nevěděli, anebo je v tom jasný kalkul, aby zdánlivě vůči něčemu bouchali do stolu a nenaštvali si kdekoho v západní Evropě.
Evidentně to věděli, protože zmíněný dokument vlády pro Poslaneckou sněmovnu mluví o tom, že vláda odmítá pakt o migraci, ale nemůže být obviňována z nedostatku solidarity, protože podporuje pakt o uprchlících.
Dobře víte, že i my, kteří se těmto věcem věnujeme, jsme to nezaregistrovali. Jestli tohle nezaregistruje politicky aktivní člověk mého typu a špičkový redaktor ParlamentníchListů.cz, pak to znamená, že se s námi hraje nějaká záměrná hra.
