A o čem se tehdejší poslanci dohadovali? O tom nám může podat plastický obraz stenozáznam z této schůze, který je on-line přístupný v digitálním repozitáři Parlamentu ČR. Překvapivě zjišťujeme že během rozpravy  rezonovaly otázky, které jsou aktuální až do dnešních dnů - počínaje moravskou národností, přes věk a volitelnost prezidenta republiky, otázky rozluky církve se státem, svobodě vědeckého bádání, národních barvách, vázanost kandidátních listin versus panašování, zda má býti "prezident nad oblaky", problematika oficiálního nebo státního jazyka a v neposlední řadě třeba otázka ženské emancipace (řeč poslankyně Landové-Štychové).

Signifikantní bylo, že přijímání Ústavy nebyl přítomen její duchovní otec Antonín Kramář a skepsi během diskusí vyjadřoval poslanec a básník Viktor Dyk, který ovšem jako konzervativec neopomněl připomenout, že si přeje republiku uchovati. Celý proces schvalování byl pojat jako završení úkolu národní revoluce započaté 28. října 1918. Spontánně jej zakončilo zvolání „Nazdar!“, „Sláva!“ a „Ať žije prezident!“ Ke koloritu doby patřil i zpěv státní hymny doplněný ze sociálně demokratických lavic zpěvem „Rudého praporu“.

Před deseti lety si tuto skutečnost důstojným seminářem připomenulo také Centrum pro ekonomii a politiku (CEP) Václava Klause staršího, které následně vydalo z této akce také sborník s příspěvky a doprovodnými texty (CEP: Sborník 83/2010 „Československá ústava 1920- Devadesát let poté“).

Jsem rád, že tuto významnou událost v denním tisku připomenuli právní historik Jan Kuklík („Švehlova ústava. Před sto lety – 29. února 1920 – byla přijata ústava první Československé republiky“, LN 29. 2. 2020, s. 18) a předseda Společnosti Edvarda Beneše Pavel Carbol („Ústavní pečeť na nový stát“, MfD 29. 2. 2020, s. 11). Významné události si zasluhují neustálé připomínání. Národ, který ztratí historickou paměť, musí své dějiny prožít znovu.