Jsou výzvy, kterým čelí konzervatismus v éře stále silnějšího progresivismu, zvládnutelné?

Projev Václava Klause na konferenci Konzervativní politické akce v Maďarsku (CPAC Hungary), Budapešť. Z anglického originálu přeložil Filip Šebesta, IVK.

 Je úžasné, že se my, obhájci, zastánci a hlasatelé konzervatismu, můžeme setkat v krásné Budapešti a že se můžeme setkat bez roušek, tváří v tvář, nikoli prostřednictvím Zoomu, Skypu nebo jiných takových platforem, jak tomu bývalo v posledních dvou covidových letech. Do Budapešti jsme přijeli ve složitém historickém okamžiku, kdy nedaleko odtud probíhá ošklivá válka. Tato válka způsobuje nejenom smrt tisíců lidí, ale mění i základní aspekty mezinárodního uspořádání po druhé světové válce a s tím atmosféru na celém světě. Je to bezpochyby tragická, neospravedlnitelná a neomluvitelná válka, válka s desetitisíci přímých a statisíci nepřímých obětí, válka, která přinesla obrovské, téměř nevyčíslitelné materiální škody. Vzniklou nedůvěru mezi národy bude obtížné odstranit. Tato válka způsobuje nejenom smrt tisíců lidí, ale mění i základní aspekty mezinárodního uspořádání po druhé světové válce a s tím atmosféru na celém světě. Bude mít obrovské a nesnadno zvratitelné důsledky nejen pro země, které bojují, pro nás sousedy (nebo téměř sousedy), ale i pro celé světové společenství. Válka naruší mnoho aspektů způsobu, stylu a lehkosti života, které jsme – zde, ve střední Evropě – po pádu komunismu považovali za samozřejmé. Nejsme psychicky připraveni o ně přijít.

Neměli bychom zapomenout poděkovat organizátorům tohoto setkání – Maďarskému centru pro základní práva a Nadaci americké konzervativní unie – za to, že umožnili toto setkání skutečných vyznavačů konzervatismu a konzervativních myšlenek, za to, že zde se sešli lidé, pro které je svoboda nejvyšší prioritou, lidé, kteří – navzdory svému pevnému přesvědčení – respektují pluralitu názorů a politických postojů, lidé, kteří jsou rozhodnými odpůrci probíhající progresivistické kontrarevoluce.

Dát dohromady toto setkání rozhodně nebylo snadné, a to nejen z organizačních a finančních důvodů. Na mnoha místech „nové“, názorovou pestrost nemilující, politickou korektnost a uniformitu prosazující Evropy by podobná akce možná nebyla. Ještě jednou velké díky.

Probíhající válka na území Ukrajiny znovu dokazuje, že všechny války vedou k potlačování svobody, k omezování demokracie, k explozi lží a propagandy, k rostoucí kontrole a regulaci všech druhů lidských činností, k rozsáhlému blokování fungování trhů, k nástupu etatismu a státního intervencionismu. Přesně toho jsme v těchto dnech svědky, a to nejen v zemích, kde probíhají boje. Konzervativci by měli stát v čele těch, kteří se tomu brání.

Vážení maďarští přátelé, v kontrastu se záplavou převážně negativních zpráv posledních let přišla z vaší země zhruba před šesti týdny jedna mimořádně pozitivní. Mám na mysli výsledky maďarských parlamentních voleb. V poslední době ve většině zemí západního světa lidé s našimi názory a postoji zažívali volební porážky. Maďarské vítězství bylo tolik potřebnou změnou tohoto trendu. Vaše země ukázala, že vítězství konzervativního politika a konzervativní politiky je možné. Je to inspirace pro nás všechny.

První Konference konzervativní politické akce, která se koná v Evropě, by měla být věnována diskusi, obhajobě a prosazování konzervativních hodnot a principů.

Pojem „konzervativní“ je pro nás naprosto zásadní. Brzy po pádu komunismu, před již více než třiceti lety, se mi podařilo založit v tehdejším Československu, nyní České republice, politickou stranu založenou na myšlenkách, které si – podle mého názoru – zaslouží označení konzervativní. Jako nováčci ve svobodném západním světě jsme si netroufali nazvat naši stranu „konzervativní“ ze dvou důvodů. Za prvé kvůli naší obrovské úctě k Margaret Thatcherové a britské Konzervativní straně a za druhé proto, že výraz „konzervativní“ byl v zemích střední a východní Evropy vyhrazen bývalým komunistickým aparátčíkům, kteří stále ještě snili o možnosti „zakonzervovat“ komunismus. Moje strana na počátku vyhrála dvakrát svobodné parlamentní volby a sehrála rozhodující roli při nahrazení autoritářského režimu demokratickým.

Byli jsme fascinováni rychlým úspěchem radikálních změn v hlavních aspektech našeho politického a ekonomického systému, ale nečekali jsme jejich stejně rychlou erozi, které jsme svědky nyní. Brali jsme to jako důkaz, že vítězství svobody a demokracie je možné. Byli jsme fascinováni rychlým úspěchem radikálních změn v hlavních aspektech našeho politického a ekonomického systému, ale nečekali jsme jejich stejně rychlou erozi, které jsme svědky nyní.

Současný, víceméně socialistický postdemokratický svět spojený s agresivně neskromným a téměř anarchickým „woke“ progresivismem, s arogantní „cancel culture“ a téměř nepředstavitelnými excesy genderové revoluce je pravým opakem světa, který jsme chtěli vybudovat. Stále více mě frustruje to, že v dnešním světě jsou naše myšlenky viditelně na ústupu. Neměli bychom mít falešná a naivní očekávání. Měli bychom vědět, že tento ústup bude těžké zastavit.

Jak se to stalo?

Bylo to proto, že naše staré, dobře definované a široce přijímané konzervativní ideje zastaraly, staly se nevhodnými, možná nepoužitelnými v současném „brave new world“, který stále čeká na své nově zrozené Huxleye a Orwelly? Musíme tedy tyto myšlenky obnovit, modernizovat, přeformulovat? Nebo se k nim musíme „pouze“ vrátit?Moje odpověď na tuto otázku je jednoduchá a neambiciózní: domnívám se, že se k nim stačí vrátit. Dosáhnout toho by však bylo revolučním činem – nejen kvůli nesporné síle našich odpůrců a nepřátel, jak se často tvrdí. Vidím na naší straně mnoho problémů a nedůsledností.

Naše konzervativní myšlenky dlouho nebyly dostatečně silně hlásány a prosazovány – přinejmenším od šedesátých let, od barikád v Paříži v roce 1968 a od vzniku organizace Studenti za demokratickou společnost v Americe. Bylo to umocněno zjevnou pasivitou konzervativních myslitelů po pádu komunismu, kdy západní svět naivně přijal Fukuyamovu tezi o „konci dějin“ a nabyl neoprávněného sebevědomí, že ideje přežívají, fungují a vítězí, aniž by byly neustále obhajovány a propagovány.

Naše prohry vidím jak v oblasti idejí, tak v radikálně změněném institucionálním uspořádání západního světa, zejména v Evropě. Co se týče ideologie, vidím hlavní změny k horšímu v následujících oblastech:

– ve vítězství human-rightismu nad konzervativně chápanými občanskými právy a nad tradičně definovaným principem občanství;

– ve ztrátě svobody spojené s tím, že se progresivistické liberální demokracii podařilo nahradit svobodu právy. Ideologie pozitivních práv dosáhla statutu občanského náboženství;

– ve vítězství NGOismu, ve vítězství nevolených nátlakových skupin a partikulárních zájmů nad pluralitní parlamentní demokracií;

– ve vítězství agresivního environmentalismu nad elementární racionalitou a zdravým rozumem, nad moudrostí běžných občanů, nad konzervativním ekonomickým způsobem myšlení;

– v důsledcích toho, že ti, kdo věří v národní stát, víceméně kapitulovali ve střetu s mezinárodními organizacemi (v Evropě s EU);

– v narušení kontinuity. Západní společnost se začala vzdalovat svým kulturním a historickým kořenům a dlouholeté tradici umírněnosti a slušnosti;

– v popírání existence lidské přirozenosti. Exponentům sexuální revoluce se podařilo přeměnit muže a ženu, biologický hardware lidské společnosti, v kulturní a sociální software;

– a konečně v nové morálce a vzorcích chování, které nahradily konzervativní tradice a hodnoty. Má to i svou institucionální stránku.

Všechny tyto změny byly umožněny popřením dominantní role národních států ve struk turování lidské společnosti a rostoucí úlohou mezinárodních organizací a institucí. Směřování ke globálnímu a subglobálnímu, tedy evropskému vládnutí vedlo k potlačení jediného účinného garanta demokracie, národního státu.

Suverénní národní státy přestaly být základní politickou jednotkou mezinárodních záležitostí. Dosavadní model evropského integračního procesu, v němž se integrace změnila v unifikaci a celoevropskou centralizaci rozhodování a v němž se liberalizace změnila v harmonizaci, standardizaci a uniformitu, se stal hlavním prostředkem ztráty konzervativního způsobu myšlení v naší části světa.

Je třeba zahájit sebevědomou ofenzívu

Dlouho jsme byli v defenzivě. Je třeba zahájit sebevědomou ofenzívu založenou na přesvědčení, že na „idejích záleží“ a že konzervativní ideje jsou jejich základní a nezastupitelnou součástí.

Je nutné bránit velmi křehký Západ před jeho vnitřními intelektuálními nepřáteli. Nejen v Maďarsku musíme bojovat proti rostoucí roli exponentů Homo Sorosensus a proti vzestupu kosmopolitních elit.

neměli bychom dopustit aby progresivisté i nadále ovládali politiku, média a vzdělávací systém.  James Burnham kdysi řekl, že „civilizace umírají pouze sebevraždou“. Obávám se, že nás naše nedostatečná aktivita k takovému konci může přivést. Jak jsem již řekl, pád komunismu a konec studené války podkopaly předchozí pozornost a bdělost.

Tato chyba by se neměla opakovat. Konzervatismus nikdy nevyžadoval apriorní odmítání zásadních změn, ani radikální diskontinuitu s minulostí. Nejsem jistě jediný, kdo má pocit, že jsme k takovému okamžiku dospěli. Musíme začít aktivněji hájit a prosazovat myšlenky, které jsme zdědili po našich předchůdcích. Jsem přesvědčen, že naše konference bude jedním z významných příspěvků k urychlení tohoto procesu.

© Kulturní komise České republiky, z.s., 2022