Jenomže časy se mění. Ve druhé polovině desátých let se proti Spencerovi rozjela kampaň – nejprve v amerických universitách. Jen v roce 2017 proběhlo několik anti-spencerovských akcí. Nejprve proti jeho přednášce protestovali studenti Truman State University, na universitě v Buffalu jej studenti vypískali a vyhnali, na Gettysburg College její presidentka Janet Morgan Riggs dokonce požadovala zákaz Spencerovy přednášky. A téhož roku na Stanford University, další baště amerického neomarxismu, studenti jeho přednášku hromadně opouštěli a ignorovali. Nenávist ke Spencerovým myšlenkám překročila i Velkou louži. Theresa Mayová vzkázala Spencerovi a Gellerové, že jejich přítomnost v UK „není prospěšná pro veřejné dobro“.

Česky vyšla - vedle prvního dílu jeho Výkladu Koránu (2018) – kniha Islám bez závoje (Islam Unveiled, orig. 2002). Vydalo ji nakladatelství Triton v překladu Petra Buksy v roce 2006. Navzdory tomu, že jde o knihu obsahově bezmála dvacet let starou, obsahuje velmi mnoho informací, faktů a souvislostí, které by neměly uniknout nikomu, kdo se o danou problematiku – ale třeba také „jen“ o budoucnost Evropy zajímá.

Úvodní ukázku dnešní „nepovinné četby“ tvoří předmluva významného konzervativního žurnalisty Davida Pryce-Jonese k původnímu vydání knihy Islam Unveiled. Velmi přesně tu charakterizuje dobu, v níž nás islám „oslovil“, co je jeho základem a motivací a k jakým to může vést dopadům:

Většina lidí na Západě neví o islámu prakticky nic.

Pár jich možná navštívilo tu či onu muslimskou zemi jako turisté nebo služebně a zjistili, že se její obyvatelé, pohostinní a temperamentní lidé, prodírají životem jako kdokoliv jiný. Zdálo se tedy, že události z 11. září přišly jakoby odnikud. Čím tedy byla tato svatá válka proti Spojeným státům a západnímu světu, tento džihád, který vyhlásil Usáma bin Ládin? A jak je možné, že se tento člověk stal v arabském světě a podstatné části muslimského světa okamžitě národním hrdinou jenom proto, že naplánoval vraždu několika tisíců nevinných lidí v New Yorku a Washingtonu? Většina obyvatel Západu, a především pak Američanů, neměla žádnou anebo pouze malou představu o tom, že někde žijí muslimové, kteří je tolik nenávidí, a rovněž neměli žádnou nebo jen malou představu o tom, jaké jsou příčiny této nenávisti.

V řadě rozhovorů a prohlášení bin Ládin vysvětloval, že se při útocích na Spojené státy cítil jako muslim, který pracuje ve jménu Boha. A to je důvod, proč se tolik muslimů od Bejrútu a Bagdádu až po Indonésii z této zprávy radovalo a tančilo v ulicích. Přesto vůdcové a státní představitelé včetně prezidenta George W. Bushe přispěchali s prohlášením, že bin Ládin je zkrátka a jednoduše terorista, jehož činy byly spíše porušením zásad islámu než jejich přirozeným vyjádřením. Podle tvrzení těchto vůdčích osobností je islám ve své podstatě mírumilovným náboženstvím.

Apologetika tohoto druhu posloužila užitečnému účelu. V okamžicích napětí a hrozící odvety zajistila, aby ze spoluúčasti nebyli obviňováni nevinní muslimové. Avšak dnes Robert Spencer ve své knize Islam Unveiled dokazuje, že bin Ládin myslel to, co říkal, opravdu upřímně a že on i miliony muslimů, které jej obdivují, nacházejí v islámu schválení tohoto činu a ani zdaleka se nejedná o extremisty nebo zvrhlíky, vykládají si zásady své víry správně.

Islám byl od svého počátku náboženství zjevené textem – Koránem, jenž je považován za slovo Boží a tudíž za nedotknutelný

Prorok Mohamed, zakladatel islámu, a později chalífové, kteří následovali bezprostředně po něm v období války a imperiální expanze, byli současně hlavami státu i náboženskými vůdci. Po celá staletí zůstává až dodnes navzdory vlivu nacionalismu a vytváření jednotlivých národních států tato kombinace pro mnoho muslimů ideální formou vlády.  Islám nikdy nepoznal oddělení náboženství od státu, které bylo rozhodujícím vlivem v politickém a sociálním vývoji Západu a díky kterému byl veden od absolutismu k demokracii, od poslušnosti k lidským právům a od slepé víry k rozumu. Judaismus a křesťanství byla původně také zjevená náboženství. Reformace a osvícenství byly nejznámější projevy dlouhého procesu rozumového bádání, které postupně měnily obecné chápání vztahu mezi náboženstvím a státem a připouštěly ústupky a kompromisy vůči ostatním vírám, nad nimiž spočívala občanská společnost.

Absolutismus po mnoho století sloužil islámu docela dobře a existuje mnoho úspěchů, na které můžeme poukázat, jako např. středověká muslimská věda a architektura. Muslimové, přesvědčení o své převaze, nabývali pocitu, že neexistuje nic, co by se od opovrhovaného a barbarského Západu mohli naučit. Časem si uvědomili, že to byla historická chyba, ale bylo již příliš pozdě, než aby se s tím dalo cokoliv dělat. Zesměšněny ve svém absolutismu a zcela zaostalé byly téměř všechny muslimské země obsazeny některou ze západních říší. Toto dlouhotrvající spojení se Západem se zapsalo do krajiny takovými znaky jako ropné vrty, letiště a mrakodrapy, ale jen malé množství jednotlivců přijalo západní hodnoty a způsob myšlení.

Celé dvacáté století muslimové usilovali o to, aby od západních impérií získali zpět kontrolu nad svými dějinami. Ve výsledku dosáhli nezávislosti, ale ne svobody. U moci zůstává nadále absolutismus. Některé muslimské země měly náboženské, jiné nacionalistické nebo sekulární vlády, ale všechny muslimské vlády (až na pochybnou výjimku Turecka) jsou tyraniemi, v nichž by se měly ujednat právní normy. Ve všech jsou zlověstně přítomny tajná policie a armáda. To je tím, co potlačuje tvůrčí síly muslimů a zabraňuje jim, aby konali po svém. Nicméně každý, kdo zná muslimské země, si rovněž uvědomí, že tvrdost islámské doktríny se střetává se skutečným každodenním fungováním muslimů. Imám nebo mulla, který přichází a žadoní o láhev whisky nebo o úplatek, je důvěrně známou postavou, stejně jako fanatický protizápadní islámský extremista, který se ptá, jak dostat svého syna na vysokou školu z Ivy League. Pokrytectví vyhlazuje drsný povrch každé společnosti a snad je v něm více důvodů k radosti než obviňování.

Ernest Renan, který před více než sto lety založil obor srovnávacího náboženství, si myslel, že islám je hnací silou této duchovní a světské krutovlády, a popisoval jej jako „nejtěžší řetězy, jaké kdy spoutávaly lidskost“. Robert Spencer v tomto přístupu pokračuje. Představa, že Korán je dokonalou knihou, vede podle něj k antiintelektualismu. Žádní islámští Renanové určitě neexistovali; vykládat tento posvátný text takovým způsobem, jak to dělají křesťané nebo židé, by bylo rouhání. Spencer vysvětluje, že výsledkem je skutečnost, že „náboženská nesnášenlivost, fanatismus a naprostá nevědomost jsou zakořeněny v některých ústředních principech islámu“. Není tady žádná možnost zpochybňovat absolutismus, který je dán vírou a doprovází islámskou společnost, nebo napravovat nespravedlnosti, které z něj pramení.

První a druhý nerovný vztah, který islám stanoví, je mezi mužem a ženou a druhý mezi otrokářem a otrokem. Možná že názory Roberta Spencera na toto téma vyznívají polemicky, ale ve skutečnosti pouze vyjadřují skutečnost. Ženy jsou v islámu diskriminovány šarí’ou neboli islámským právem, které v mnoha společenských a zákonných nařízeních upřednostňuje muže, a v některých zemích jsou kromě toho ještě oběťmi zvyků jako mnohoženství nebo ženská obřízka. Pokud jde o otroctví, to stále přežívá v několika arabských zemích včetně Súdánu, Saúdské Arábie a Mauretánie.

Třetí nerovný vztah se vrací k počátkům islámu, kdy si muslimové podrobovali ostatní země, jejichž obyvatelé byli poté vyvražďováni, násilně obraceni na islám nebo dostali možnost stát se dhimmí, tj. občany druhé třídy, kteří trpěli sociálním a ekonomickým útiskem, jenž nepostihoval muslimy, a na oplátku byli ochraňováni stá­tem. Předpoklad, že muslimové jsou nadřazeni a dhimmí podřízeni, vytváří základ právoplatného uspořádání islámského světa. V současné době je však taková domněnka již absurdní. Islámská obec na to reagovala dvojím způsobem: sebelítostí při zjištění, že se nachází v takové zaostalosti, a nenávistí k těm, o nichž si myslela, že jsou za to zodpovědní. Muslimové jsou rozníceni tímto způsobem myšlením a po celém islámském světě bojují se svými sousedy jiného vyznání – v Indii s hinduisty, v Číně s komunisty a buddhisty, v mnoha zemích s židy a křesťany a v Africe s pohanskými animisty. V tomto světle je toužebným přáním islám sjednotit a utišit jej.

Nepopíratelnou a univerzální pravdou je, nebo by mělo být, že by se muslimové měli se svými sousedy setkávat za rovnocenných podmínek namísto toho, aby následovali takové lidi, jako je bin Ládin nebo jiní extrémisté, kteří trvají na nerovnosti a vynucování absolutismu. Budou se muset postavit na odpor, a bude-li to nutné, tak i vojensky. Muslimové sami musí nalézt cestu ven z tohoto dilematu, které si sami vytvořili. Někde jinde jsem volal po muslimské obdobě Andreje Sacharova a Solženicyna, po odvážných a vzdorných myslitelích, kteří svým ruským spoluobčanům ukázali, jak uniknout ze slepé uličky absolutismu směrem k demokratizaci a modernizaci.

Robert Spencer nevidí v této možnosti velké naděje. Přiklání se k víře, že Západ ztratil důvěru sám v sebe a ve své duchovní, kulturní a politické hodnoty a je před násilím bezbranný – v takovém případě absolutismus zvítězí a muslimská představa nadřazenosti se stane pravdou. Svým vlastním živým stylem přináší tato kniha přesvědčivou a závažnou předzvěst toho, co nás čeká, zatímco islám a zbytek světa se snaží dohodnout.“

Klíčovou otázkou, která se vine celou knihou a konce konců celým Spencerovým myšlením o islámu je, zda jde o náboženství slučitelné s humanismem, mírem, tolerancí, uznáním jinakosti. Jeho postřehy, reflektující dobovou politickou akademickou a mediální odezvu, plnou nepochopení faktů, snad ani není třeba komentovat:

„JE ISLÁM NÁBOŽENSTVÍ MÍRU? „ISLÁM JE MÍR.“

George W. Bush pronesl tato slova v mešitě na sklonku roku 2001. Ujišťoval, že teroristický útok 11. září „porušuje základní principy islámské víry.“ Dvacátého září ve své řeči pro Kongres vysvětloval: „Teroristé vyznávají okrajovou formu islámského extremismu, který byl odmítnut muslimskými učenci i naprostou většinou muslimských duchovních – okrajové hnutí, které převrací mírumilovná učení islámu.“

Prezidentův protějšek v Londýně, ministerský předseda Tony Blair, souhlasně dodal toto: „Jedenácté září,“ prohlásil kategoricky, „nemá s islámem nic společného.“

V roce 1998 učinil Bill Clinton podobné prohlášení při projevu před OSN: "Mnoho lidí věří, že mezi západní civilizací a západními hodnotami a mezi islámskou civilizací a jejími hodnotami existuje nevyhnutelný konflikt. Já věřím, že tento pohled je nesmírně mylný. Falešní proroci mohou využít a zneužít jakékoli náboženství, aby ospravedlnili nejrůznější své politické záměry – dokonce i chladnokrevnou vraždu. Někdo může mít dokonce takovou světovou víru, že sám všemohoucí, milosrdný Bůh uděluje oprávnění zabíjet. To ale není naše chápání islámu... Američané islám respektují a ctí."

Samozřejmě že by Američané měli respektovat a ctít muslimy, stejně jako všechny jiné lidi. Učí však islám muslimy opětovat tuto zdvořilost? Má prezident Bush pravdu, když říká, že 11. září představuje pouze „okrajovou formu islámského extremismu“?

Některé předpoklady jsou tak zakořeněné, že je dokonce obtížné všimnout si jejich přítomnosti. V současném západním světě je jedním z těchto předpokladů skutečnost, že všechna náboženství jsou ze základu laskavá – jinými slovy v podstatě stejná jako křesťanství. Obyvatelé Západu se rádi domnívají, že když je islám (stejně jako křesťanství) náboženství, musí být také (stejně jako křesťanství) ve své podstatě mírumilovný. A stejně jako má křesťanství své válčící fundamentalisty, kteří nepochopili a překroutili jeho poselství míru, je to u islámu stejné.

Současní západní komentátoři rádi poukazují na to, že muslimové stejně jako křesťané vyznávají pouze jednoho Boha, uznávají Ježíše a Marii a zakládají svou víru na knize, která je považována za zjevené Slovo Boží a která obsahuje příběhy o Adamovi, Abrahámovi, Mojžíšovi i Davidovi. Přední znalkyně islámu, Karen Armstrong, poznamenává: „Korán neustále zdůrazňuje, že Mohamed nepřišel, aby zrušil starší náboženství, protiřečil jejich prorokům nebo ustanovil novou víru. Jeho poselství je stejné jako to Abrahámovo, Mojžíšovo, Davidovo, Šalamounovo nebo Ježíšovo.“ Armstrong dokonce viní křesťanství za nepochopení, že islám je náboženství míru:

Už od křížových výprav si západní křesťané vyvinuli stereotypní a pokroucený pohled na islám jako na nepřítele spořádané civilizace ... Bylo to například během křížových výprav, kdy právě křesťané podnítili sérii brutálních svatých válek proti muslimskému světu, kdy byl islám učenými evropskými mnichy popisován jako přirozeně násilná a netolerantní víra, která je schopna šířit se pouze prostřednictvím meče. Mýtus údajně fanatické nesnášenlivosti islámu se stal jednou z nejvíce přijímaných myšlenek Západu.

Jestliže je islám skutečně mírumilovný, pak má prezident Bush samozřejmě pravdu: teroristé, kteří napadli Ameriku, museli jednat proti principům svého vlastního náboženství. Takový byl předpoklad CNN, když po teroristických útocích na World Trade Center a Pentagon umístilo na svou webovou stránku tuto hlasovací otázku: „Mělo by být náboženství posuzováno podle činů svých stoupenců?“ Pro obyvatele Západu z křesťanského prostředí – tzn. pro většinu jeho obyvatel – to byla zavádějící otázka. Jak se veřejné mínění zvedalo proti islámu, média trvale tlačila na to, co si představovala jako neosvícený náboženský fanatismus. Pokud by křesťanství nemělo být souzeno podle hříchů některých křesťanů, pak by ani islám neměl být souzen podle hříchů těch muslimů, kteří unesli letadla a narazili s nimi do budov plných nevinných lidí.“

Kruciální otázkou tedy je vztah věřícího muslima ke svým svatým knihám – Koránu, a poté hansám, výkladům a „aplikačním“ dovětkům ke Koránu. Co k tomu poznamenává Spencer?

ŽIVOUCÍ KORÁN?

Téměř všichni muslimové považují Korán za doslovnou a věčnou pravdu, včetně částí, kde nabádá k násilí. Existují  liberální muslimové, kteří chápou výzvy Koránu k boji jako výzvu k vedení duchovního boje proti hříchu a pochybení, ale je těžké je nalézt. Liberalismus ani modernismus nevtrhly do islámské obce v nějaké významnější míře ani neměly žádný obecný vliv na způsob, jakým si průměrný muslim vykládá Korán. V dnešní době je spisovatel Salman Rushdie jedním z opravdu mála muslimů na světě, kteří se pokoušejí přenést islám do moderního světa – vyzývá své spoluvěrce, aby viděli dogmata své víry spíše jako metafory a podobenství než jako jednoznačnou, nefalšovanou, všeobsahující pravdu.

V islámu obecně je kromě alegorického výkladu nepřítomna i představa postupného zjevení, která je v judaismu a křesťanství běžně přijímána. Starý zákon má mnoho pasáží, které by dnes žádný žid ani křesťan nepovažoval za rozkaz k boji. Například žádný z nich by pravděpodobně neprodal svoji dceru do otroctví (Exodus 21:7) ani nezabil někoho, kdo pracuje o sabatu (Exodus 35:2). Pro muslima jsou však všechny příkazy v Koránu stále platné.

Tato skutečnost bývá často přehlížena, když religionisté všech náboženství začnou vést války mezi písmy. Například muslimský řečník Hussein Ibish z American-Arab Anti-Discrimination Committee , který vyjádřil pobouření nad poznámkami Pata Robertsona o islámu, prohlásil: „Mohl bych sem přijít... s citáty z Talmudu nebo Bible a také se snažit vylíčit judaismus a křesťanství nebo jakékoliv jiné náboženství ve špatném světle. Domnívám se, že to je... opravdu opovrženíhodná a nechutná hra.“ Je pravda, že Ibish by neměl problémy nalézt v Bibli takové násilné výroky, aby se před nimi moderní židé a křesťané shrbili. Žalm 137:9 mluví k Babyloňanům, kteří si podrobili Izraelity: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ Jiný žalm slibuje: „Každého jitra pléniti budu všecky nešlechetné z země, abych tak vyplénil z města Hospodinova všecky, kdož páší nepravost“ (Žalmy 101:8). Poté, co se David v bitvě ukáže jako hrdina, izraelitské ženy zpívají: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce“ (I. Samuelova 18:7). Kniha Jozue je plná krve a nemilosrdných bitev vedených na příkaz Boha.

Přestože se to skutečně nedá srovnat s agresivním jazykem Koránu, žádný současný žid ani křesťan nečte tyto příběhy a oslavy hebrejských bojovníků jako návod k tomu, jak se chovat v dnešní době. Židé a křesťané považují násilné pasáže v Žalmech, Knize Jozue nebo kdekoliv jinde za součást slova Božího, ne však v takovém smyslu, jakým muslimové pohlížejí na vše v Koránu. Spíše než striktní mravní kodex pro všechny doby jsou tyto pasáže součástí historického líčení toho, jak Bůh vyvedl svůj lid ze hříchu a postupně přivedl ke světlu. Prakticky všichni křesťané včetně fundamentalistů by souhlasili, že se týkají určité doby a jistých okolností a odrážejí neúplnou část božího zjevení, kterou by posléze doplnil – a nahradil – Nový zákon, evangelium lásky a usmíření. Židé, stejně jako křesťané, vyvinuli velmi důmyslné metody alegorického výkladu, prostřednictvím nichž se dívají na agresivní pasáže Písma.

 Islám naproti tomu obecně odmítá jakoukoli představu historického vývoje ve zjevení a nechává malou možnost alegorického výkladu bojovných veršů v Koránu. To je dáno zčásti tím, že muslimské představy o autorství Koránu se liší od křesťanských představ o tom, jak se objevila Bible. Jak vysvětluje odborník na náboženství Kenneth Woodward z Newsweeku:

Korán stejně jako Bible prohlašuje svou vlastní boží autoritu. Ale zatímco židé a křesťané pohlížejí na biblický text jako na boží slova, která inspirovala lidské autory, muslimové považují Korán, což znamená „recitování“, za Boží slova samotného Alláha. Tudíž je Mohamed prostředníkem pro slova Boží, nikoliv však jejich tvůrce.

Muslimský učenec Ahmad Von Denffer shrnuje muslimské chápá­ní svaté knihy takto: „Korán můžeme defihonovat následovně: Alláhova slova seslaná poslednímu Proroku Mohamedovi prostřednictvím anděla Gabriela, v jejich přesném smyslu a znění... nenapodobitelná a jedinečná, chráněná Bohem před zkomolením.“ Všechny směry islámu po celém světě učí, že Korán je dokonalé slovo Alláha, platné vždy a pro všechny národy.

Ve skutečnosti jde muslimská tradice ještě dále a věří, že Korán je věčný a nestvořený a předtím, než byl seslán Mohamedovi, sídlil s Alláhem v nebi. Protože je považován za skutečná slova Alláha v jejich „přesném znění“, tradičně uvažující muslimové dokonce odsuzují i překlady Koránu (nicméně takové překlady se rychle množí). Alláh zjevil Korán v arabštině a jeho arabský jazyk je část jeho dokonalosti: „Seslali jsme je jako Korán arabský – snad budete rozumní!“ (súra 12:2).

Kniha takového původu, která tvrdí, že je slovně dokonalá, má sklon vzdorovat jakémukoliv výkladu, neboť by snižoval doslovnou pravdivost všech jejích sdělení. Pouze malá část muslimů je takovým výkladům nakloněna: „Moderní dekonstrukcionisté, především evropští učenci, odvážně prohlásili, že Korán by měl být považován za historický dokument a podroben moderní teorii kritické analýzy, jak je tomu v současnosti u Bible.“ Avšak nevyžaduje příliš analytického postřehu, abychom pochopili, že názory „dekonstrukcionistů“ a „evropských učenců“ mají pro většinu muslimů malou váhu. Nakonec tohle je způsob myšlení, kvůli němuž byl Suliman Bashear vyhozen z okna ve druhém patře.

Kanadský muslimský novinář Irshad Manji popisuje logické závěry uvažování hlavního proudu muslimů:

Je na čase, abychom se veřejně zeptali, zda se islám propůjčuje k fundamentalismu snáze (např. doslovný výklad částí, kde Korán nabádá k násilí) než jiná světová náboženství. Zde je můj názor, proč tomu tak může být: nám muslimům se stále říká, že svatý Korán je kniha, o níž není žádných pochyb. Tím, že staví na Tóře a křesťanské Bibli, zdokonaluje jejich učení. Není potřeba interpretovat konečné znění Božího prohlášení. Tak to prostě je.

Pro ortodoxní muslimy je všechno v Koránu platné, ledaže by to bylo zrušeno jinou částí této knihy. Takové pasáže existují, ale ty násilné, které jsem citoval, mezi ně nepatří.

V historii islámu existovaly snahy zmírnit agresivní přístup Koránu, často s hermeneutickými názory přenesenými z křesťanství nebo klasické řecké filozofie. Nejpozoruhodnější z těchto snah bylo hnutí mu’tazila, které vychází z teologických a filozofických názorů Wásila bin ‘Atá (699-749), v islámské obci se divoce rozšířilo a v 9. století se stalo státním náboženstvím abbásovského chalífátu.

Mu’tazilité (což znamená „odtahující se“ nebo „ti, kteří se vzdálili“), kteří přijali pohanskou řeckou filozofii, se domnívají, že rozum musí hrát v setkání muslimů s Bohem určitou roli. Proto byli duchovní mu’tazily nespokojeni s doslovným chápáním antropomorfismů Koránu. Šli dokonce ještě dál a prohlásili, že samotná kniha byla stvořená; což bylo v rozporu s představou ortodoxních muslimů o zá­zračné knize, která po věčnost pobývala s Alláhem v nebi.

Debata o tom, zda byl svatý text stvořen, nebo existuje věčně, měla významné praktické důsledky. Umožnila mu’tazilitům rozvíjet metodu výkladu Koránu, která se s doslovným smyslem textu rozcházela více, než se většina muslimských duchovních odvažovala tvrdit. Například při výkladu súry 14:27: „zatímco nespravedlivé nechává bloudit“, teologové mu’tazily popřeli doslovný význam s jeho předurčenými následky a tvrdili, že by nebylo racionální, aby Alláh nechal lidi bloudit a odsoudil je do pekla.

Nicméně mu’tazilité i přes svůj obdiv k rozumu nebyli modelem současných západních racionalistů a mocensky byli prostě absolutisté jako mnoho jiných muslimských režimů. Za abbásovského chalífa Abdulláha al-Ma’múna (813–833) a jeho nástupců Muhammada al-Mu’tasima (833–842) a Hárúna al-Watiqa (842–847) zavedli plnohodnotnou inkvizici, tzv. mihnu. Během patnáctiletého období byli qádí, soudci ve věcech náboženství, v celém chalífátu nuceni odpřísáhnout, že Korán byl stvořen a není věčný. Této přísaze se obyčejní lidé, kteří nikdy k intelektualismu a zjevnému skepticismu mu’tazily nelnuli, a také někteří učenci, zuřivě bránili. Samotný Ahmad ibn Muhammad ibn Hanbal (780–855), jeden ze „čtyř velkých imámů“ sunnitského islámu, byl vězněn a bičován za to, že odmítal potvrdit učení mu’tazily.

Dža’far al-Mutawakkil (847–861), nástupce Hárúna al-Watiqa, ukončil mihnu a obrátil ostří proti mu’tazile: tvrzení, že Korán byl stvořen, se stalo zločinem, který se trestal smrtí. Ačkoliv íránští ší’ité přijali určité pohledy mu’tazily, hnutí obecně s koncem mihny ztratilo většinu svého vlivu v islámské obci. Postupem času byly méně racionální pohledy antimu’tazilitů, jako byl Ibn Hanbal a jiní vážení muslimští učenci, zavedeny do sunnitské ortodoxie. Jejich hlavním zájmem bylo podporovat doslovnou a absolutní pravdu slov Koránu.

Zavržení a znevážení mu’tazily vrhá dlouhý stín na „umírněný islám“ – vznikl tak historický precedens, který mohou používat ti, kteří lpí na doslovném znění, aby zamítli jakýkoliv výklad Koránu, který nebere všechna jeho slova v přesném významu. Zbloudí-li dnešní umírněnci příliš daleko od doslovného znění svaté knihy (včetně jejích projevů krutosti vůči nevěřícím), riskují, že budou obviněni z pokusu oživit dávno zpochybněný způsob myšlení.

Někteří muslimové se snažili obměkčit tvrdost určitých veršů Koánu jinými způsoby. Turecký obhájce muslimů Adnán Oktar, který píše pod biblicky inspirovaným literárním pseudonymem Hárún Jahjá (Áron Jan), nebere bojovná prohlášení v dnešní době jako přímé povolání do zbraně. Pracuje v mezích doslovného znění Koránu a pokusil se vytvořit islámskou odpověď na násilí a terorismus na základě tohoto verše:

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré (súra 5:32).

Hárún Jahjá uzavírá: „Toto je ten důkaz, který dokládá, jak velkými hříchy jsou vraždy, masakrování a útoky, obecně známé jako ,sebevražedné útoky‘, páchané teroristy.“

To, co je pro tehdejší (2002) i dnešní (2020) pohled na otázku islamismu či politického islámu totožné, je důvodná obava z násilí, produkovaného islamisty, vedenými k tomu fanaticky následovanými příkazy jejich víry. Proto si do třetice ocitujme ze Spencerovy knihy Islám bez závoje kapitolku, která se právě toho bezprostředně týká.

NÁBOŽENSKÁ POVINNOST VEDENÍ VÁLKY

Bohužel to z jednoho důvodu není jasné úplně všem. Hárún Jahjá se nezabývá násilnými verši citovanými dříve. (Koneckonců, co by o nich také mohl říct?) A verš, který cituje, obsahuje také velkou výjimku: „Nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi“. Bin Ládin a jemu podobní Ameriku z těchto těžkých zločinů vinili. Odsoudili přítomnost bezvěrců v islámské svaté zemi, prohlásili, že Amerika zasela zkaženost v Palestině, Saúdské Arábii, Iráku i jinde, a využili naprosté svobody, kterou jim Korán pro jejich teroristické činy dává.

Neexistuje žádná muslimská verze „Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:44) ani „kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Matouš 5:39). Naproti tomu existuje víc než étos o tom, jak Ježíš vyzval své stoupence, aby se povznesli nad „Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele“ (Matouš 5:43). Korán učí:

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož ne-bojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (súra 60:8–9)

Z militantní muslimské perspektivy spáchali Američané přesně to, o čem Korán říká, že v takovém případě není potřeba chovat se laskavě. Bin Ládin mohl říct: Američané skutečně vedli válku proti našemu náboženství a vyhnali nás z našich domovů. Proto, jak sám prohlásil, nám nedluží žádnou milost, ale ve skutečnosti má náboženskou povinnost vést proti nám válku. Opravdu by se provinil, kdyby přehlížel naše údajné útoky.

A tak je někteří muslimové, místo toho, aby se připojili k Hárúnovi Jahjá a sebevražedné útoky odsoudili, oslavují. V červnu 2001 šejch Ibráhím Mahdí ve státní palestinské televizi zvolal: „Požehnán buď každý, kdo si připne na své tělo pás výbušnin a vrhne se mezi židy.“ Na svých webových stránkách al-Muhajiroun zveřejnil tento názor:

Název „sebevražedné operace“, kteří někteří používají, je nesprávný a ve skutečnosti ho vymysleli židé, aby lidi odradili od tohoto snažení. Existuje velký rozdíl mezi těmi, kdo spáchají sebevraždu... kvůli svému neštěstí, nedostatku trpělivosti a [určité] slabosti nebo nepřítomnosti někoho [imáma] a [jimž] bylo hroženo Ohněm pekelným... a mezi těmi, kteří se sami obětují a začnou jednat ze síly víry a přesvědčení, aby přinesli vítězství islámu tím, že obětují svůj život pro povznesení (sic) slova Alláhova!

Podle Koránu se má „sebeobětník“ na co těšit: „A kdo opustí dům svůj a vystěhuje se k Bohu a Jeho poslu a zastihne jej přitom smrt, toho odměnit připadá Bohu“ (súra 4:100). Tyto odměny jsou dobře známé: nebe plné smyslových rozkoší, jasně popisované v mnoha verších Koránu – černooké panny, neopojné likéry a tak dále. Požehnaní

na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou,
jeden proti druhému odpočívat budou:
obcházet mezi nimi budou chlapci mládí věčného
s číšemi, konvicemi a poháry nápoje čirého,
z něhož je hlava nerozbolí ani jím vyčerpáni nebudou,
a s ovocem, které si volně vyberou,
a s masem ptačím podle přání svých.
Tam budou i dívky velkých očí černých,
jež srovnat lze s perlami střeženými,
odměnou za to, co vykonali na zemi (súra 56:15–24).

To, že jsou dnes tyto sliby pro mnoho muslimů skutečně podněcující, bylo podtrženo nepříjemnou událostí, jejímž svědkem byl Jack Kelley z USA Today. Ve škole provozované Hamásem viděl jedenáctiletého chlapce, který před třídou četl svůj referát:

„Udělám ze svého těla bombu,“ říkal hoch, „která rozmetá maso sionistů, synů prasat a opic... roztrhám jejich těla na malé kousíčky a způsobím jim víc bolesti, než kdy poznali.“ Jeho spolužáci na odpověď křičeli: „Alláh akbar“ (Bůh je velký) a jeho učitel zvolal: „Ať ti panny poskytnou potěšení.“

(Robert Spencer - Islám bez závoje. Překlad Petr Buksa. Praha: Triton 2006. ISBN 80-7254-761-5. Vybrané ukázky z knihy jsou zveřejněny na základě výslovného souhlasu nakladatelství).