Výsledky čtyřdenního jednání potvrzují, že tentokrát se v Bruselu událo cosi závažnějšího, cosi, co se stalo dalším z předělů v historii evropské integrace. Až do tohoto summitu bylo totiž nemožné, a tato nemožnost je zakotvena ve smlouvách, aby se EU zadlužovala. V této smluvní logice bylo do summitu vyloučené, aby členské státy dokonce za „evropské“ dluhy ručily. Od tohoto summitu již závazný princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření EU neplatí. Merkelovsko-macronovsko-bruselský dluhový diktát – jinak nelze právě ukončený summit nazvat – je proto v tomto kontextu nutné posuzovat jako historický průlom. Průlom o to významnější a vážnější, s jakou lehkostí, bez problémů, bez reptání jej členské státy akceptovaly.

Výsledky summitu, a je zcela jedno, jak dopadlo rozdělování peněz, tak posouvají současnou podobu evropské integrace do další fáze – do fáze, ve které se bude politická moc rozdělovat jinak. Strachu z koronaviru a vážné problémy mnohých evropských ekonomik vytvářejí pro nové dělení moci vhodnou atmosféru:

1. Evropská komise, „tvůrce a správce“ evropského dluhu, si – úspěšně - vytěsňuje politický prostor s cílem posunout se k výraznější podobě „evropské vlády“ (k čemuž daly členské státy převzetím záruk za evropský dluh fakticky zelenou);
2. Už tak zjevná dominance Německa a Francie byla znovu posílena. Tyto dvě země, bez jakékoliv protiváhy uvnitř EU, budou ještě víc rozhodovat o ostatních;
3. Opět velmi brzy uslyšíme, že „pokrok vpřed nesmí být blokován jednotlivci“. Tato argumentace zneužije situaci k dalšímu rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do oblastí, ve kterých zbývaly poslední zbytky práva veta, a ve kterých prostě státy musely najít kompromisní shodu;
4. Budou „posíleny vlastní zdroje evropského rozpočtu“ – což v „bruselštině“ znamená uvalení nových celoevropských daní (von Leyenová již oznámila, že budou založeny na „plánovaném rozšíření obchodu s emisemi a na uhlíkové hraniční represi, která bude fungovat jako vyrovnávací mechanismus při dovozu levných zahraničních výrobků škodlivých pro klima“).
5. Posiluje se vědomí, že není třeba šetřit, že penězi se dá plýtvat, že spořivost a hospodárnost nejsou ctnostmi – za to se víc musí plkat o jakýchsi „evropských hodnotách“, které je třeba povinně dodržovat;

Pochvalovat si, že z tohoto „bruselského“ dluhu  jsme si ukousli „víc“ a tvářit se, že to není náš dluh, je nejen výrazem politického cynismu, je výrazem mimořádné nezodpovědnosti vůči generacím budoucím. Bezproblémově se smířit s německo-francouzsko-bruselskou realitou, která nám zadlužení nařizuje, je výrazem slabošské rezignace na osud a zájmy vlastní země. Česká republika si k ohromnému zadlužení „vnitřnímu“ přivazuje dluh další - „vnější“.

Způsob, jak se k celému problému staví drtivá většina domácí politické scény pouze obnažuje její bídu a ochotu bez odporu přijímat a podbízivě se podvolovat diktátu ze zahraničních metropolí. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že ještě v průběhu mimořádné schůze poslanecké sněmovny před několika dny, která se tématem ohromného evropského zadlužení valícího se na naši zem zabývala (a nehodnoťme teď jak vážně a s jakým výsledkem), je souběžně svolána společná tisková konference pirátů, topkařů, lidovců a starostů vyzývajících premiéra Babiše, aby „podepsal“?

Berlín a Paříž to mají s dnešní českou politickou scénou jednoduché – s potěšením ji nechávají mlátit prázdnou antičínskou a antiruskou slámu, aby nám snadněji vnutili svoji vůli. A mají to o to jednodušší, že jsme to my sami, kdo jsme už od Topolánkových premiérských let bez problémů přijali jednu z nejhloupějších politických zkratek dneška: „Raději do Bruselu, než do Moskvy“.

Tak teď tady onen Brusel v realitě máme: gigantické zadlužení, které budou splácet ještě vnuci našich vnuků.

https://www.institutvk.cz/clanky