První prosincový den 2019 převzala vládu nad Evropskou unií dvojice politiků, kteří hlasitě a sebevědomě naznačují, že se nám po jejich předchůdcích Junckerovi a Tuskovi bude snad i stýskat. Předsedkyní Evropské komise se stala Němka Ursula von der Leyenová a prezidentem EU bývalý belgický premiér Charles Michel. Charles Michel je profesionálním politikem. Radním se Michel stal ve svých osmnácti letech, členem místní vlády když mu bylo dvacet čtyři, premiérem ve svých třiceti devíti letech. Jinou práci než politiku nikdy nedělal. V polovině listopadu, ještě před tím, než se formálně ujal funkce, Michel vystoupil na půdě University v Amsterodamu (studoval tam totiž šest měsíců v rámci programu Erasmus a na tento pobyt je „pyšný“) s projevem, ve kterém zcela otevřeně vyjádřil priority svého prezidentování. Prohlásil, že „dnešní klimatická změna ohrožuje naši samotnou existenci“ a proto „musíme přeřadit na vyšší rychlost“, neboť „musíme vést a inspirovat ostatní k tomu, aby jednali“. Ve své „klimatické“ fanatičnosti si bude Michel velmi rozumět s novou předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou.

Brusel slaví, neboť výsledkem brutálního tlaku, který vyjednavači EU v průběhu procesu přípravy smlouvy o odchodu Velké Británie z EU na britské politiky vyvinuli, byl text, jehož obsah musela Dolní sněmovna britského parlamentu drtivou většinou odmítnout. EU vědomě a bezohledně zatlačila Velkou Británii do politicky i společensky obtížně řešitelné situace. Je sice pravda, že si britská vláda v čele s premiérkou Mayovou dlouhodobě počínala nerozhodně a nejasně, jako by sama nevěděla, kam ve vyjednávání směřovat, čímž pozici Bruselu pouze posilovala. Rozhodující však je, že si EU přátelský rozchod (jak o něm neustále káže) nepřála a neudělala nic, čím by takovému rozchodu pomohla. Hlavní důvody byly dva: ponížit Velkou Británii za facku, kterou jí voliči svým rozhodnutím opustit EU uštědřili, a svou nekompromisností a bezohledností vůči Velké Británii vyslat zastrašující signál dovnitř EU.

Brusel slaví, neboť výsledkem brutálního tlaku, který vyjednavači EU v průběhu procesu přípravy smlouvy o odchodu Velké Británie z EU na britské politiky vyvinuli, byl text, jehož obsah musela Dolní sněmovna britského parlamentu drtivou většinou odmítnout. EU vědomě a bezohledně zatlačila Velkou Británii do politicky i společensky obtížně řešitelné situace. Je sice pravda, že si britská vláda v čele s premiérkou Mayovou dlouhodobě počínala nerozhodně a nejasně, jako by sama nevěděla, kam ve vyjednávání směřovat, čímž pozici Bruselu pouze posilovala. Rozhodující však je, že si EU přátelský rozchod (jak o něm neustále káže) nepřála a neudělala nic, čím by takovému rozchodu pomohla. Hlavní důvody byly dva: ponížit Velkou Británii za facku, kterou jí voliči svým rozhodnutím opustit EU uštědřili, a svou nekompromisností a bezohledností vůči Velké Británii vyslat zastrašující signál dovnitř EU.

V nedělním pořadu televize Prima Václav Klaus na otázku o hlavních ohniscích zvýšeného mezinárodního napětí ve světě odpověděl, že je „Ukrajina ponoukána politickými elitami Západu, včetně našich, aby co nejvíce provokovala Rusko a prezidenta Putina. Tam vidím možné ohnisko nebezpečí a myslím, že se Putin ještě chová opatrně a střízlivě a nenaskakuje na každou provokaci“. Ukrajinský velvyslanec v České republice reagoval vzkazem na svém twitterovém účtu otázkou: „Znamená jeho [Václava Klause] vyjádření souhlas s těmi, kdo si myslel, že to v roce 1938 bylo právě Československo, kdo vyprovokoval ‚opatrně a střízlivě‘ uvažujícího Hitlera?“.